Gustav Mahler patří ke kmenovému repertoáru světových orchestrů. Jeho dílo zásadním způsobem prosadil Leonard Bernstein, s Českou filharmonií především Karel Ančerl a Václav Neumann, na jehož komentáře, které odvysílala Česká televize (např. V. Neumann o Gustavu Mahlerovi, ČT 1988), pamětníci rádi vzpomínají, v zahraničí z českých dirigentů Rafael Kubelík.
V Čechách, zejména v Praze, Mahlerovo dílo rezonovalo od počátku. Snad proto, že publikum i část odborníků intuitivně chápalo směs jeho konotací: plnost pocitu osobní tragiky překrývané znovu a znovu společenskou konvencí jakéhosi kolektivního „valčíku/ländleru na Titaniku“ či vojenskými parádami. Intelektuální vzdor vůči tomuto nákladu tíhy světa ironií a parodií nebo – a to je ve skladatelových symfoniích útěšným úponem – pokornými reminiscencemi na bukoličnost či monumentalitu a řád přírody, v níž nejčastěji skládal, odkazy k lidové naivitě (častou inspirací ve sbírce lidových a zlidovělých písní německého okruhu z počátku 19. století Chlapcův kouzelný roh, a to i v poslední větě Čtvrté symfonie), a nakonec i smířením, finálním krokem do transcendence, který má u Mahlera několik perspektiv. Ve Čtvrté symfonii přichází po všech peripetiích a „tancích“ (včetně tance se smrtí ve 2. větě, který je inspirován obrazem symbolisty Arnolda Bӧcklina) krok do „Nebeského života“ – dětsky naivní a radostný.
Provedení Mahlerovy Čtvrté symfonie Semjonem Byčkovem na mne zapůsobilo jako kdyby mi někdo nasadil „brýle“. Konečně jsem skladbu uslyšela ve fantasticky čitelné prokreslenosti a plastičnosti hlasů a nástrojových skupin, v níž vynikla nápaditost instrumentace a orchestrace. Maximální dynamická rozpětí od jemně nasazovaným pianissim do forte zvýrazňovala kombinaci organického růstu a vadnutí s ostrými střihy. To vše, proč měl Mahler tolik obdivovatelů i polemiků u následujících generací skladatelů nejrůznějších směrů.
Semjon Byčkov nasadil pomalejší tempo, než bývá zvykem, s výraznější agogikou a dynamikou. Nejprve se mi to zdálo na hraně udržitelnosti, ale rychle jsem přijala jeho přístup, protože celý další vývoj interpretace byl konzistentní. Snad proto, že je Byčkov i úspěšný operní dirigent (2015 např. International Opera Awards, Dirigentem roku), provedl skladbu tímto způsobem. Fascinovaly mne pečlivé a citlivé nástupy, zvlášť pro psychiku užitečné v dnešní době, kdy se tzv. „spěchá i do hrobu“ a nikdo neví proč, ta uvěřitelná zastavení, zdánlivá ztišení před údery osudu.
Sopranistka Chen Reiss byla hlasově a typově obsazena s citem pro požadavek autora, aby zpěvačka měla „dětsky veselý výraz vesměs bez parodie“, k čemuž je potřeba, jak píše i Jaroslav Zich ve své studii Orchestrace finale čtvrté symfonie G. Mahlera, jasný a snadno pohyblivý hlas. Chen Reiss má zvukově třpytivý hlas, vyrovnaný ve všech polohách, přirozenost a jemnost, i když osobně oceňuji v tomto partu výraz Magdaleny Kožené.
Semjon Byčkov se v průběhu času ukazuje jako velmi dobrá volba pro Českou filharmonii, interpretačně i lidsky. Vytěžuje z orchestru jeho nejlepší specifické kvality. Navíc, sál v Rudolfinu neobyčejně prospívá zvukové čitelnosti partitury, měkkosti a plnosti zvuku.
Poté, co skladba doslova utichla po zvucích „nebeské harfy,“ publikum zůstalo dlouho bez hlesu a bez hnutí. Následoval nadšený potlesk ve stoje. Čas během koncertu nehrál roli.
Mimořádný srpnový koncert České filharmonie
20. srpna 2020, 19:30 Rudolfinum, Dvořákova síň
Chen Reiss – soprán
Semjon Byčkov – dirigent
Česká filharmonie
Gustav Mahler – Symfonie č. 4 G dur
