CD Sieberovy žďárské varhany: Unikátní a tajemný nástroj, kterému vrátili hlas

Ozvláštnit a charakterizovat tóny vzácných historických nástrojů patří k celoživotnímu profilu profesora Jaroslava Tůmy, což dosvědčuje bezpočet jeho koncertů a více než padesátka CD nahrávek. Vydal dokonce specializovanou šestidílnou edici Historické varhany, která nás provází od renesance po dnešek, od varhan v kostele sv. Bartoloměje v Doksech z roku 1628 až po vzácný nástroj v pražské Smetanově síni z roku 1912.

Na restaurovaný a vzkříšený Sieberův nástroj uskutečnil Jaroslav Tůma hned v srpnu několik koncertů a nahrál album Johann David Sieber Organ – Žďár na Sázavou. Má jasnou charakteristiku Tůmovy virtuozity a stejnou měrou nese i záměr předvést vzácný nástroj v nejlepším bohatém zvukovém vyznění. Vzhledem k tomu, že hraje také na klavichord a cembalo, zvolil Jaroslav Tůma specificky originální výběr repertoáru – zná důvěrně tvorbu Christopha Graupnera, současníka Bachova, od studií blízkého přítele G. P. Telemanna, a právě jeho cyklus Monatliche Clavier Früchte, programní skladbičky v duchu a eleganci italsko-francouzského baroka tvoří hlavní tah tohoto hodinového koncertování.

Graupnerovy drobnosti chytí v nahrávce naplno, počínaje oslavně fanfárovým vstupem v Preludiu Januarius. Christoph Graupner byl skladatel ve službách lankraběte Ernsta Ludwiga v Dortmundu, jeho aktivity kapelníka a skladatele jsou ohromné (jedenáct oper, bezmála patnáct tisíc! chrámových kantát, víc než stovka symfonií, padesátka koncertů, množství kompozic pro klávesové nástroje s nápaditým určením).

Cyklus Monatliche Clavier Früchte dává ovoce rozmanité, každý z měsíců je charakterizován v barokním duchu tanečním, Januarius (Preludium), Februarius (Sarabande), Martius (Air de Bourrée), Aprilis (Gavotte en Rondeau), Maius (Allemande), Junius (Menuet), Julius (Chaconne), Augustus (Gigue), September (Air), October (Loure), což byl starý francouzský tanec, November (Menuet), December (Autre). Hned po Januariu nastoupí Johann Sebastian Bach, jeho Concerto C dur BWV 976 což je cembalová transkripce Vivaldiho Houslového koncertu E dur op. 3 č. 2. Zejména lyrické Largo a brilantní Allegro rozeznívají krásu nástroje úchvatně.

Řekněte nám, jak varhaník nakládá se skladbami pro klavichord či cembalo, je to pro vás v podstatě jedno, protože všechno jsou to klávesové nástroje?
Jaroslav Tůma: Naopak! S každým nástrojem je třeba zacházet podle jeho individuálních rysů a potřeb. Není cembalo jako cembalo, varhany jako varhany. Nejde vůbec o tři základní interpretovy přístupy: K varhanám, cembalu nebo klavichordu, ale o zcela individualistická pojetí, jak vždy znovu a znovu jinak zacílit vyznění konkrétní hudby. Roli hraje – zejména u varhan – i akustika prostoru, velikost nástroje a podobně. Mohu si dovolit ledacos, inspirací je mi barokní praxe, která umožňovala velkou flexibilitu ve využití nástrojů. Je ale pravda, že existuje naopak spousta děl, která bych viděl jako přísně ukotvená. Hrát třeba Bachovo Preludium Es dur jinak než na varhany, či Couperinovy suity nikoli na cembale by bylo svého druhu nepochopení – možná až barbarství.

Jaroslav Tůma hraje mezi Monatliche Clavier Früchte i Graupnerovy a Bachovy předchůdce: Unter der Linden Grüne jsou variace na známou německou píseň, napsal je Jan Pieterszoon Sweelinck, virtuóz klávesových nástrojů, vlivný nizozemský skladatel raného baroka. Graupnerův křehoučký menuet Junius pak důmyslně střídá Toccata sesta Girolama Frescobaldiho. Šťastná volba, Jaroslav Tůma expresivně rozehrává celé plénum nástroje, živě připomíná dobu, vkus a um stěžejního představitele italského raného baroka, varhaníka svatopetrské basiliky v Římě. Historicky poučná, a hlavně pro žďárské varhany nástrojově přitažlivá je Toccata in a FbWV102 Johanna Jacoba Frobergera.

Prosím představte Johanna Jacoba Frobergera, vím pouze, co uvádí Grove o tomto Frescobaldiho žáku. Vy máte osobní zkušenost. 
Jaroslav Tůma: Co znamenal Froberger ve svém době, je známo. Nejpřednější hudebník z těch nejlepších. Když hrajeme jeho klávesové skladby, musíme ale dobře pátrat, kde se vlastně nalézá jejich síla. Nesčetněkrát jsem je slyšel jen v jakémsi povrchním hávu, působily na mě jako „nedochůdčata“, nicméně pak jsem potkal i jiné interpretace a Froberger mi naráz učaroval. Pro Žďár jsem si vybral jeho skladbu, kterou před lety na stejných varhanách nahrál Dr. Jiří Reinberger v rámci svého projektu České a moravské barokní varhany. Učinil jsem tak z určité nostalgie. Toccatu Frescobaldiho považuji také za veledílo, ač asi ne každý se mnou souhlasí. Zrovna touto jsem zahajoval kdysi dávno svůj absolventský koncert na HAMU, od té doby se k ní stále vracím, pořád v ní nalézám nová tajemná zákoutí. Má se hrát v uvolněném rytmu, fantasijně. Celý život usiluji o pochopení jejích proporcí a správné míry agogických pohybů. Ovšem i žďárská verze je možná jen zastávkou na cestě k ideálnímu tvaru. Existuje-li jaký…

Pro své představy, jak přitažlivě rozezpívat barokní varhany, zvolil také dílo Patera Justina, karmelitánského řeholníka a varhaníka. Johannes Justus Will (1675–1747) působil nejen v Bavorsku, ale též v Rakousku, přímo v čase vzniku varhan. Jaroslav Tůma si jeho Schlagstücke (Nr. 6 in B) vzal za základ pro své vynalézavé improvizace.

Co nám prosím můžete říct o tomto karmelitánském řeholníkovi? 
Jaroslav Tůma: Graupnerovy Měsíční plody – kalendářní – mi tvoří osu celého CD. Představí Sieberův nástroj v různých tóninách. Řada z nich působí ve středotónovém ladění velmi charakterově odlišně, někdy až příkře, což beru jako přednost tohoto nástroje. O Willovi, přiznám se, jsem téměř žádné informace nenašel. Zjevně byl nadaným hudebníkem, jakých bylo ve Vídni ovšem v jeho časech hodně. V případě podobných autorů získávám vždy pocit, že ač nemůžeme jejich odkaz srovnávat s velkými mistry, přesto měla a má jejich hudba smysl. Jejich snažení, byť se v tónové sazbě leckdy vyskytují například i různé harmonické chyby a další kompoziční nedostatky, zejména určitá nechtěná naivita, přináší radost a inspiraci. Existence takových skladeb mě nutí také něco zkoušet, i v kompoziční oblasti nebo alespoň improvizovaně, přestože dobře vím, že naše novodobé snahy nedosáhnou úrovně Bachovy, Mozartovy nebo Beethovenovy. Nestyďme se zařadit mezi „malé mistry – Kleinmeister”, jak se jim někdy říkává.

O tom, co umí Sieberův nástroj, a hlavně, co po tři sta letech dokáže rozeznít a sdělit dokonalý, tvůrčí varhaník, svědčí Pocta Janu Blažeji Santinimu, Tůmova Varhanní improvizace na téma písně „Svatý Jan dle svého řádu“, pro mne nejzajímavější část nahrávky. Tato koncertní improvizace má silnou krásu a signativní důležitost. Jaroslav Tůma odkrývá svou tvůrčí fantazií a rozeznívá barokní originalitu nástroje – měkkou něžnost, sladkost tónu i oslavnou monumentalitu tohoto královského nástroje. Svou hudbou důmyslně kombinuje vjem přitažlivé krásy chrámu, úctu i historické asociace. Citovaná píseň z konce 19. století, věnovaná úctě svatému Janu Nepomuckému, je v katolické tradici stále živá. Též kult svatého Jana odkazuje ke vzniku žďárského architektonického skvostu. Věroučně a kulturně aktivní opat Václav Vejmluva (1670–1738) inicioval všechny žďárské stavby Jana Blažeje Santiniho-Aichla, architekta, který rovněž prožíval kvas své doby, živou úctu k Janu Nepomuckému. Světcova tkáň nalezená právě v roce 1719 v jeho hrobě v katedrále sv. Víta dala silný impuls k blahořečení a posléze kanonizaci a Santiniho žďárské stavby, nejen kostel na Zelené hoře, byly tím vším inspirovány.

Skvělý mistr svého oboru, MgA. Dalibor Michek dokončil několikaletou náročnou rekonstrukci vzácných varhan Jana Davida Siebera v červenci. Jeho restaurátorská zpráva má jasnou vstupní větu: „Varhany bývalého konventního kostela ve Žďáru nad Sázavou jsou jedním z nejcennějších historických nástrojů ve Střední Evropě. Je to naprostý unikát, je to šperk.“ S jistotou znalce také definitivně odstraňuje pochybnosti autorství nástroje: „Po průzkumu a srovnání s nedávno restaurovanými varhanami v Polné, kde je autorství potvrzeno, lze jako stavitele s jistotou označit Johanna Davida Siebera, jenž nástroj postavil snad mezi lety 1712–1720.“

Prvou větší zhoubnou ránu způsobil varhanám požár v roce 1784 a jeho hašení. V roce 1882 nástroj opravoval novoměstský varhanář František Svítil ml. (1830-1890). O dalších zásazích během staletí se Dalibor Michek vyjadřuje jako o hrubých poškozeních, žel z časů i nedávno minulých. My laici si vůbec nedovedeme představit složitý systém nástroje ani náročnou varhanní cestu tvorby tónu. Umíme pojmenovat leda varhanní skříň, hrací stůl, manuálové a pedálové klaviatury, ale což manubria, vzdušnice, píšťaly, píšťalnice, mixtura, hřídelnice, traktura, labia, dřevěné rejstříky, věšáky, měchy, panty, vzduchovody a další složky, včetně složky nejdůležitější, což je ladění, to vše procházelo ozdravným procesem restaurování a rukama Dalibora Michka.

Tyto varhany mají pozoruhodné umístění na boční mostové empoře chrámu a všichni znalci obdivují Sieberovo mistrovství, s jakým do složitého a malého prostoru, který mu architekt Santini určil, dokázal tak dokonalý nástroj vestavět. Identická varhanní skříň se nachází i na protější straně v transeptu po pravé straně před presbytářem. Odborníci se shodují, že nemělo jít jen o vizuální dekoraci, ale žel, na druhé varhany už klášteru nevybyly peníze.

Kdo byl Jan (Johann) David Sieber informuje nejzasvěceněji muzikolog, organolog, prof. Jiří Sehnal ve svých knihách Barokní varhanářství na Moravě i v Dějinách hudby na Moravě, též v mnoha svých specializovaných studiích. Své názory ochotně svěřil i nám. 

Jiří Sehnal: Sieberovo jméno znám od šedesátých let z článku Dr. Vincence Straky v Musikologii č. 2, 1949, jejíž náklad byl z politických důvodů po vyjití až na jeden exemplář zabaven. Poprvé jsem na jeho varhanách hrál někdy koncem šedesátých let ve Žďáře, kdy jsem patřil mezi pár prvních pošetilců, kteří se zajímali o staré varhany. Tehdy jsem znal i jeho velké varhany v Polné. Kolem Sieberových varhan ve Žďáře je bohužel nejvíce otazníků. Cisterciáci ve Žďáře nezanechali žádné podobné anály jako například premonstráti na Hradisku, ve kterých by se člověk mohl dočíst něco o varhanách.

Jisté je pouze to, že varhany byly postaveny před rokem 1723 nebo dokončeny v následujícím roce. Pro Sieberovo autorství v konventním kostele neexistuje žádný písemný doklad, ale varhanář Dalibor Michek, který nástroj restauroval, vyslovil jasné přesvědčení, že jejich autorem byl Jan David Sieber. Umí nejlépe určit, co nejvíce prozrazuje Sieberův řemeslný rukopis, pracoval na nich a zná Sieberovy varhany v Polné. Já mohu pouze opakovat názor německého varhanáře Jürgena Ahrenda, který v letech 1985–1987 pracoval na obnově Sieberových varhan u Sv. Michala ve Vídni. V prosinci 1986 jsem s ním strávil dva dny v Polné, kde si měřil některé píšťaly a nahrával jejich zvuk. S Ahrendem jsem pak navštívil ještě řadu varhan od varhanářů brněnské školy a jeho úsudek o Sieberovi zněl: „Byl to obdivuhodný mistr, srovnatelný s velkým Arpem Schnitgerem (1677–1719) v severním Německu.

Životní osudy Jana Davida Siebera jsou plné otazníků. Laik se diví, ale historika to nepřekvapí. Zatím se zdá, že Sieber pocházel ze severních Čech, snad z okolí České Lípy. U koho se vyučil, není známo. Do Brna přišel jako pražský měšťan, ale jeho přijetí za měšťana v Praze se v pražských pramenech nepodařilo najít. Jako pražský měšťan prováděl menší práce ještě v devadesátých letech 17. století ve Velkém Meziříčí a ve farním kostele ve Žďáře. Víme, že byl třikrát ženat, ale kromě data úmrtí, jména jeho manželek ani místa sňatku neznáme. Zřejmě se všechny sňatky uskutečnily mimo Brno. Pár jím psaných dopisů dokazuje, že psal úhledně, téměř krasopisně, což u varhanáře, který byl zvyklý i na velmi hrubé manuální práce, překvapuje. Velmi typické bylo pro něho velké písmeno D. Zdá se, že přes mimořádně velké zakázky příliš nezbohatl a již po roce 1712 býval vážně nemocný. Zemřel asi během pracovní cesty neznámo kde, roku 1723. Musíme čekat, až se šťastnou náhodou někde najde další informace.

Své největší varhany postavil Sieber roku 1714 v kostele sv. Michala ve Vídni. K této prestižní zakázce mu dopomohl krajanský spolek rodáků z Moravy Mährische Langenossenschaft, který každoročně slavil velkolepé oslavy svátku svatých Cyrila a Metoděje. Sieber byl podle názoru vídeňských znalců kvalitnější varhanář než jeho konkurent Ferdinand Römer, jehož varhany stály v katedrále sv. Štěpána, což se potvrdilo zejména v pozdějších letech. Varhany pro sv. Michala byly nejen největším nástrojem Jana Davida Siebera vůbec, ale největšími varhanami na rakouském území. Měly tři manuály, při čemž třetí manuál, určený ke hře generálního basu, byl umístěn v poměrně velkém hracím stole, pro který Němci vymysleli název Spieltisch. Možná, že podobně tomu bylo již u varhan svatého Tomáše v Brně, ale důkazy pro to nemáme. Na slavnostní koncert po restaurování v roce 1986 jsem neměl možnost se dostat, ač jsem se s varhanářem Jürgenem Ahrendem i s titulárním varhaníkem Wolfgangem Sausengem osobně znal. Teprve po roce 1989 jsem měl ve Vídni příležitost varhany si prohlédnout, ale na hraní nebyl čas. V posledních letech se opět na varhanách znovu pracovalo a vyšla o tom dokonce podrobná publikace.

Sieberova kariéra v Brně byla strmá. Jméno v Brně si udělal asi již v roce 1696 svou prací v augustiniánském kostele sv. Tomáše. V té době neměl v Brně téměř žádnou konkurenci. Působil zde sice již 30 let Matouš Roskoš, jehož největší prací byly varhany právě pro kostel sv. Tomáše z roku 1681. Neměly asi potřebnou kvalitu, protože již po 15 letech opat pověřil Siebera, aby je přestavěl. Roskoš sice působil v Brně až do své smrti 1709, ale stavěl jen positivy a malé varhany. Sieber pokračoval na přestavbě varhan u sv. Tomáše až do roku 1703. Jeho varhany byly v té době největší varhany na Moravě, a snad i v českých zemích. Měly na třech manuálech a v pedálu 33 rejstříků. Je možné, že se Sieberem jednali brněnští jezuité pro svůj kostel kolem roku 1699, ale ke stavbě nedošlo. Místo toho postavil Sieber dvoje varhany cisterciákům na Velehradě a ve stejné době (1705) pro jezuitský kostel až ve Svídnici (1705), pro premonstráty na Hradisku u Olomouce (1706) a pro Polnou (1708). Všechny troje varhany byly na svou dobu velké nástroje.

V té době musel mít Sieber hodně zaměstnanců, protože si neumíme představit, jak by při tak velkých vzdálenostech tyto práce zvládl. Kromě těchto velkých nástrojů postavil Sieber na Moravě mnoho dalších menších varhan. Zatím nelze říci, že by Sieber udržoval se zmíněnými řády zvláště úzké styky. Volba varhanáře závisela na jeho pověsti, zkušenosti s jeho nástroji a na finančních možnostech objednavatele. Je pochopitelné, že premonstráti si vybrali Siebera pro kostel na Svatém Kopečku u Olomouce, které pak dokončil jeho odchovanec Antonín Richter, na základě zkušenosti, kterou s ním učinili na Hradisku. Podobně také postupovali cisterciáci ve Žďáře, když si zvolili Siebera proto, že se jeho práce osvědčily v konventním kostele na Velehradě, nejdelším kostelem na Moravě.“ (Je nutné připomenout, že právě žďárská basilika je druhý nejdelší moravský chrám).

Každé slovo každého z odborníků nám dokazuje, jak obdivuhodné a cenné je oživení vzácného nástroje v žďárské basilice Nanebevzetí Panny Marie a svatého Mikuláše. Kéž takových počinů přibývá!

Johann David Sieber Organ / Žďár nad Sázavou / Jaroslav Tůma

Christoph Graubner: Monatliche Clavier Früchte
Johann Sebastian Bach: Concerto C dur, BWV 976
Jan Pieterszoon Sweelinck: Unter der Linden Grüne
Girolami Frescobaldi: Toccata sesta (Secondo Libro, 1637)
Jaroslav Tůma: Pocta Janu Blažeji Santinimu (varhanní improvizace)
Johann Jakob Froberger: Toccata in a, FbWV 102
Johannes Justus Will, Jaroslav Tůma: Schlagstücke (Nr.6 & 8), Improvizace

Label: CD Arta Music