Cembalistka Monika Knoblochová: Na rychlé tempo jsem zvyklá, stále je co objevovat a času málo

Hudební salón Café crème má na svém kontě již 15 úspěšných ročníků, přes stovku koncertů a nespočet nadšených posluchačů. Získal dokonce záštitu Pražského jara, odborná veřejnost jeho projekty chválí. To musí být dobrý pocit, že? Jaké ale byly začátky? Co bylo impulzem k jeho vzniku?
Impulzem ke vzniku Hudebního salónu Café crème byla touha po svobodném vytváření velmi rozmanitých, různorodých, originálních dramaturgií, ve kterých bych mohla uplatnit fascinaci hudbou, kterou objevuji v archivech a muzeích, nápady propojující různé styly, různé žánry, respektive druhy umění, zohledňující tvorbu autorů, kterou publikum neslyší příliš často, a upozorňovat tak na mimořádné zjevy, připomínat nejrůznější výročí a tak podobně. Ruku v ruce s tím jsem toužila vytvořit prostředí komorních koncertů, s přátelskou, uvolněnou – “salónní” atmosférou, kde se publikum může po koncertě setkat s interprety, kde se jich – a ostatně ani “vážné” hudby – nemusí bát a kde nejenom uslyší krásnou hudbu, ale také se dozví zajímavosti a souvislosti z doby, ve které hudby vznikala.

Být interpretem a zároveň dramaturgem, to zní jako nesmírně zajímavá a tvůrčí práce. Ale také náročná – co všechno obnáší a kolik času zabere příprava takové dramaturgie?
To je rozdílné program od programu. Tím, že naprostá většina programů vzniká originálně pro Café crème, z nichž některé pak dále žijí svým vlastním životem, je to často práce úplně od začátku, kde je nejprve nápad, pak rešerše dostupných notových materiálů, ale i studium reálií doby, kdy často narazím na pro mě nové souvislosti i jména, a pak postupně skládám celou dramaturgii, ke které hledám texty. Jako příklad bych uvedla letošní ročník, který je věnovaný roku české hudby.  Zatím poslední program Praha přelomu 18. a 19. století znamenal kromě výběru hudby práci s monografií F. X. Duška, prvním životopisem W. A. Mozarta od Fr. Němečka, Nástinem českých dějin hudby v 18. století, vlastním životopisem V. J. Tomáška… Možná jsem i na něco ještě zapomněla.

Příprava jednotlivých dramaturgií je v podstatě spojení interpretační a badatelské práce. Některé programy vyžadují větší intenzitu cvičení (= samostatné přípravy) a zkoušení, některé zaberou více času v hledání a studiu materiálů. Pokud mluvíme ale o naposledy zmíněném typu programu, pak je to vlastně kontinuální práce od programu k programu: jeden se završí koncertem a druhý den začínám pracovat na tom příštím, někdy se i jednotlivé fáze překrývají. V každém případě – přestože je to hodně práce, je to nesmírně “zábavné”, naplňující a obohacující.

Je těžké získávat podklady? Máš pocit, že digitalizace napomáhá nebo naopak některé prameny jsou ještě nedostupnější?
Určitě pomáhá. Už jen to, že fondy knihoven a muzeí jsou většinou na internetu, šetří čas, protože z tepla domova zjistíte, jestli tam člověk najde to, co potřebuje a hledá. Na internetu se dá také najít velké množství notových materiálů, a to i v dobových tiscích, a u moderních vydání dvěma “klicky” zjistím vydavatelství a dalšími dvěma noty objednám.

Na druhou stranu jsem zrovna nedávno narazila i přes modernost naší doby na totální neprostupnost v souvislosti se získáním notových materiálů. Tématem programu byl jazz a jazzové prvky ve vážné hudbě a v hudbě pro cembalo.  Chtěla jsem použít skladby, které byly zkomponované jazzmany pro švýcarskou cembalistku Antoinette Vischer. Bohužel jsou uložené v nadaci, která neumožňuje kopie notových materiálů. A jinou cestou bylo nemožné je získat.

Zmínila jsi spolupráci s jazzovými muzikanty – často se pouštíš do dramaturgií přesahující jednotlivé umělecké žánry?
Ano, pouštím se do toho kdykoliv, když mám pocit, že to je “nosný” nápad, že to bude zajímavé, láká mě to velmi. Ráda hledám nová propojení ať už napříč hudebními styly anebo různých uměleckých disciplín – jako například s výtvarným uměním, filmem, pohybem, slovem… Vždycky to ale musí být v první řadě citlivé a vkusné.

Dvakrát jsem oslovila výborného českého skladatele Jiřího Temla, který má s komponováním pro cembalo bohaté zkušenosti a jehož skladeb mám tu čest být dvorní interpretkou, a soubor Buchty a loutky – a tak vznikla nejdříve inscenace O doktoru Johannesi Faustovi, a o několik let později Bludný Holanďan, zamrzlý oceán, vytvořené přímo pro Hudební salón Café crème, s originální hudbou pro malý ansámbl.

Propojení hudby se slovem má mimořádnou sílu. V jiné tematické linii se zase věnujeme melodramu – například v roce 2022 jsme uvedli Bendovu Ariadnu na Naxu v neobvyklé komorní verzi a loni zase Ullmannovu Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka. Pro letošní rok bych ráda pokračovala v Bendových melodramech, v říjnu chceme uvést Medeu. Závěrečný program jarní sezony (14. dubna) bude rovněž multižánrový – propojení promítaného uměleckého filmu s živou hudbou, Labyrint zvuku a obrazu. Tím navazujeme nejen na projekty s Janem Komárkem a tanečnicí Andreou Miltnerovou (Celestial Odyssey, která v roce 2022 získala ocenění České taneční platformy; Hudební burleska ad.), ale třeba i na dramaturgii, kdy jsme spojili se živou hudbou animované filmy Michaely Pavlátové.

Nedá mi to se nezeptat, jak to všechno stíháš? Vystupuješ nejen po celé republice, ale často i v zahraničí, Rakousku, Polsku, Francii, vyučuješ na AMU, na Letní škole barokní hudby, spolupracuješ s předními soubory i interprety, mimochodem – část tohoto rozhovoru, který pro časové vytížení vzniká po e-mailech, píšeš z cesty do Turnova, část po cestě do Vídně… To je pracovní tempo přímo závratné. Stihneš taky odpočívat? Jak relaxuješ? Co ti umí dodat sílu, když už není kde brát?
Je pravda, že jsem na rychlé tempo tak nějak celoživotně zvyklá. Hnacím motorem je určitě nadšení z toho, že stále je co objevovat – ať už v hudbě samotné anebo právě už v tolik skloňovaných souvislostech a nových informacích. Já navíc se pohybuji i v hudbě moderní, ráda se podílím na divadelních projektech… Je pravda, že všechny moje aktivity občas generují kumulaci stresu a únavy, ale celkově mě to velmi naplňuje a připadá zkrátka úžasné. Moc odpočívat neumím, to je pravda, protože zajímavých věcí/činností je moc a času málo. A ten mi většinou chybí. Ale kdo mě zná, ví, že už pár let je mojí velkou volnočasovou radostí moje chatička, kam mizím, jakmile to jde. Tam jsem sice také často aktivní, ale je to jiný druh činností a zároveň je to asi jediné místo, kde dokážu spočinout v klidu, třeba v houpacím křesle nebo na schůdku u potůčku koukat na les, poslouchat ptačí zpěv a nechat čas plynout…

V tom se poznávám taky, úplně ti rozumím. Ale zpátky k hudbě – letošní ročník Hudebního salónu Café crème ctí Rok české hudby – vydáváte se po stopách českých hudebníků ve významných evropských metropolích. Čerpáš inspiraci z předchozích dramaturgií?
Ani moc ne. Samozřejmě je příjemné, že má člověk už určitou bázi znalostí. Ale mě nebaví recyklovat – snažím se nacházet nové kombinace, nové skladby, dokonce i nová jména, která by stálo za to oživit. To se nemusí samozřejmě vždycky podařit, ale pokud jsem už nějaké téma v minulosti zpracovávala, je pro mě mnohem zajímavější zpracovat ho například v jiném obsazení.

Napadá tě nějaká překvapivá souvislost, jméno, nebo zajímavá skladba na které jsi v poslední době narazila?
Hudba minulosti doslova překypuje zajímavými souvislostmi, v letošním ročníku ale možná také příjemně překvapí listopadový program věnovaný anglické skladatelce Geraldine Mucha, která prožila většinu života v Praze a jejíž tvorba je téměř neznámá a životní osudy i prostředí, které ji obklopovalo, velice zajímavé – víc bych ale nechtěla prozrazovat…

Čeká nás v letošní sezóně nějaký program, na který se obzvláště těšíš?
Tím, že si všechny dramaturgie sama vymýšlím, těším se na všechny programy, které připravuji a žiju naplno tím nejbližším. Momentálně je to program, který uvedeme už 23. února – výjimečně v pátek, protože naše salónní koncerty jsou obvykle v neděli – a sice s názvem Paříž, kde se budeme věnovat českým hudebníkům 18. století, kteří v Paříži zakotvili. Srdečně všechny zvu – určitě to bude stát za to!
Už teď se těším. Děkuji ti za rozhovor a přeji ti, ať tě dál všechny tvé aktivity naplňují a zároveň ať si mezi tím vším vždy nějaké to okénko na odpočinek přece jen najdeš.