Cenný snímek Smetanovy Čertovy stěny z období Protektorátu

Společnost Beno Blachuta a její spolupráce s Radioservisem nese báječné plody. Přibližuje nám výrazné hudební snímky z historie pražského rozhlasu, převáděné dnes na CD, navíc digitalizované, z bohaté české interpretační tradice. Nebýt této činnosti, propadali bychom zapomnění. Zapomínali bychom, jak poctivě předchozí generace pěvců a dirigentů dokázali vzdávat hold klasikům české opery. Zapomínali bychom, na jak vysoké úrovni byla česká operní interpretace doby válečné a poválečné, jak nám může být dodnes inspirací. Nahrávací technika byla zde již na slušné úrovni, na rozdíl od let dvacátých i třicátých, tedy doby první republiky (z většiny éra Ostrčilova v Národním divadle).Digitalizace snímku velmi pozdvihuje zvukovou atraktivnost nahrávky, která se tím přibližuje soudobým poslechovým parametrům naší dnešní auditivní náročnosti. Poslední dokončené operní dílo Smetanovo, romanticko-komický příběh Čertova stěna na libreto Elišky Krásnohorské, s historickým pozadím, je skvostné. Vrcholná práce, která představuje harmonickými prostředky jakýsi pomyslný most od romantické opery k moderní opeře příštího století. Premiéra byla v Praze roku 1882, pouhé dva roky před Smetanovou smrtí. Hudebně mimořádné dílo, s obdivuhodně vedenou leitmotivickou prací, je však velkým inscenačním oříškem. Mělo by být výzvou pro režiséry, aby se právě toto dílo stalo plně doceněným. Osobně si myslím, že přes neobyčejné hudební bohatství tomu dosud tak není. Prolínající se světy lyriky, rytířského světa, komiky i fantaskní pohádkovosti je nesnadné jevištně skloubit do plně sourodého celku. Při poslechu CD nám však toto nikterak nevadí. O to víc se soustředíme na hudební kvality díla a imponující pěvecké výkony minulosti, z období Háchova Protektorátu. Nahrávka z jara roku 1945 vznikla těsně vedle snímku opery Tajemství, o němž jsem nedávno psal recenzi (najdete ji zde). Je to až zvláštní. Březen 1945, konec války je již v dohledu, pražské povstání na dosah ruky… A natáčí se v klidu dvě klíčová Smetanova díla… Pražský rozhlas ani netuší, jaké drama se bude u jeho budovy odehrávat za necelé dva měsíce.

Nicméně pod taktovkou Otakara Jeremiáše, za účasti Pražského rozhlasového orchestru, pěvců Národního divadla v Praze a Českého pěveckého sboru vznikla památná nahrávka, která nám představí několik legend předválečné Ostrčilovy éry. Zvolená pěvecká garnitura představuje obsazení, které pokládal Otakar Jeremiáš v březnu 1945 za optimální. Barytonista Ostrčilovy a Talichovy éry Stanislav Muž je po dlouhou dobu jedinečným Vokem Vítkovicem v Národním divadle a je historicky významné, že se podařilo jeho výkon zachytit. V poválečné době v této roli proslul Václav Bednář, zachycený na snímku Supraphonu roku 1960 (nahrávka Zdeňka Chalabaly). Mužův hrdinný baryton zní impozantně, jeho temná barva jadrného basbarytonu je imponující, tak jako znělost jeho hloubek a plnost rovných výšek. Představitel Pivodovy školy má šanci prokázat, jak dobrá to musela být škola! Na druhé straně však je jeho projev dynamicky, výrazem poněkud jednostrunný. Pěvec byl wagnerovským barytonem  a právě styl Telramunda a Wotana jakoby přenášel do Voka, dramaticky velkoryse  fortově vystavěného. Ba i nádherná lyrická árie „Jen jediná mě ženy krásná tvář tak dojala” – je vystavěna až wagnerovsky hrdinně, s pateticky vyklenutým vrcholovým obloukem na Ges. Což o to, jen kdybych neznal odstíněný, měkký a ve forte na vrcholech též voluminózní projev Václava Bednáře… Nahrávka krásně ukazuje, jakým interpretačním zlomem byl záhy poté Bednářův Vok, který ovlivnil přední barytony dalších generací – Jindřicha Jindráka, Václava Zítka, RenéTučka. To ale nijak nesnižuje Mužův pěvecky pevný, suverénní projev. Je dokladem doby, jejího pojetí, ještě v duchu Emila Buriana, včetně glissand, které Jeremiáš ještě ve stylu kupodivu toleruje. Chalabala už nikoliv, jak dokládá záznam o patnáct let později pořízený pro gramofonovou firmu Supraphon.Generačně jdou na nahrávce ruku v ruce s Mužovým výkonem Marta Krásová coby v deklamaci slova vzorně vypracovaný Záviš, Katuška Marie Budíkové, Hedvika ze Šauenburka Ludmily Červinkové, sopranistky krásného tónu i srozumitelnosti zpívaného slova. Asi nejvíc zapomenuté výborné Rusalky i Libuše své doby. Naopak novou generaci pěvců Národního divadla zde reprezentuje mladý Beno Blachut v roli Jarka. Je teprve čtvrtým rokem v angažmá Národního divadla, ale výkon zde podává špičkový! Čertova stěna má v Blachutovu Jarkovi nejsvrchovanější pěvecký výkon této nahrávky. Nemohl jsem si dost vychutnat tu krásu témbru jeho temného tenoru s plným leskem měkce tvořených výšek a nádherně předených frází. Poslouchat mladého Blachuta těsně po jeho třicítce je požitek, kulinářský zážitek. Árie Jarka – „Kam prchnout před jejím tak sladkým obrazem” –  s velkoryse vystavěným frázováním a skvělou kulminací na plném vysokém Bé („ó dej ať vytrvám”), i zakončením výstavby hudební fráze do piana je auditivní zážitek. Pro mne nejsvrchovanější výkon nahrávky a nejlepší Jarek, jakého jsem kdy slyšel. Nechť mi promine rovněž výborný Ivo Žídek na Chalabalově snímku (1960), ale já volím za absolutní špičku Blachuta, ideální Jarek ve všech polohách. Je až neskutečné, že tuto roli nikdy na jevišti Národního divadla nevytvořil. Štěstí, že mu Jeremiáš umožnil nahrát Jarka jedinkrát a naposledy, zato vpravdě vzorového! Opravdový rytíř s pevným a zároveň měkkým tónem, temný témbr skvěle vystihuje vnitřní realitu postavy.Karel Hruška je báječným Michálkem! Bylo mu už přes padesát, ale v Michálkovi předkládá doslova výjimečnou figurku ufňukaného hradního, s typicky buffovou barvou hlasu, ale obdivuhodně širokými, lesklými výškami! Michálek je z buffo rolí Smetanových neobtížnější, polohově i výškově nejblíže prvním oborům. Karel Hruška překvapuje plnými výškami. Hudební fráze – „Ó světe hleď” – na vrcholovém A půvabné árie „Ach, zle se tomu přivyká”– tak skvělá výška by slušela kterémukoliv prvooborovému tenoristovi! Teď chápu, že dlouho oborově v mládí tápal a zpíval ba i Šťáhlava v Libuši. Výraz každé věty je tak silný, že pozdě, ale přece doceňuji sám pro sebe  obor buffo tenoru… Karel Hruška musel být jevištně neodolatelný, je cítit až výrazovou živelnost, která neobyčejně imponuje. Však také pěvec ve svém oboru reprezentuje epochu od dvacátých let po konec čtyřicátých, kdy pomyslnou oborovou štafetu přebíral Oldřich Kovář, typově i hlasově ale zcela jiný, než Hruška. Témbrově více lyrický, ve výrazu distinguovaný (po boku Hrušky byl v Národním divadle již od roku 1938).Dvojice Rarach – Beneš je hlavním jevištním problémem opery. Dva basisté, pokud možno podobných témbrů, ale i postav, to bývá oříšek. Rozměr postavy Raracha, coby českého Mefista, je neobyčejný. Ďábel, mařící tvůrčí snahu člověka i jeho touhu po štěstí. Velká role Viléma Zítka, u Chalabaly Ladislava Mráze, zde k mému překvapení obsadil Otakar Jeremiáš Vladimíra Jedenáctíka. Pěvce mohutného fondu, charakterizačních schopností zcela jedinečných. V mé paměti se z mnoha rolí kupodivu nejvíce usadil jeho nenapodobitelný Musorgského Varlaam, ale i sugestivní Verdiho Velký Inkvizitor v Donu Carlosovi. Jedenáctík měl od Boha veliký hlasový materiál, trochu typicky nahoře otevřený, technicky ne absolutně zvládnutý, jako u Hakena, Jedličky, Bermana. Raracha zpívá v plné hlasové kondici, která mu později trochu chyběla, ale i zde na snímku je cítit pod nánosem velkého zvuku určitá silovost a otevřenost vrchních poloh („a pociť v náručí teď živý jejich vzdech”). Charakterizační umění tkví u Vladimíra Jedenáctíka ve velké expresi tónu a jeho dokonalé symbióze se slovem. Ta je také u jeho Raracha obdivuhodná. Zdatně mu sekunduje Karel Kalaš v roli Beneše, rovněž epochální basista předchozí éry Ostrčila i Talicha, jehož hlasová svěžest, zdá se, v době Protektorátu a těsně po něm kulminuje. Další z velkých legend českého basového oboru, pěvec výborné kantilény a znělých hloubek.

Otakar Jeremiáš je přední dirigentskou, ale i skladatelskou osobností doby, po Václavu Talichovi byl krátce šéfem opery Národního divadla. Jeho dirigentské dispozice se na nahrávce vyznačují pevně rozvrženými tempy, patosem a majestátností scén Voka, důslednou precizností ve vystižení proměn leitmotivů díla. Nijak zvláště si nepotrpí, na rozdíl od pozdějšího Zdeňka Chalabaly, na jemné odstínění dynamiky či drobnokresbu v motivické práci, ale i ve frázování pěvců. Árii Voka, ale též Jarka či Záviše, staví jako pevně uchopený, jednotící monolit, upřednostňující pro jeviště divadla potřebné velké oblouky ve forte. V dané době nebyla ještě práce s mikrofony tak důvěrná jako později, kdy přicházela nová generace již specializovaných hudebních režisérů do modernějších nahrávacích studií (Ladislav Šíp, Jaroslav Smolka, František Burda). Jemné odstíny, na jevišti těžko uplatnitelné, již realizovala plastičtěji. Zde tedy máme více doklad přenesení díla z prostoru divadla do rozhlasového studia, vlastně historicky o to lepší doklad doby! Ostatně i časový rozvrh nahrávky, oproti pozdější dlouhodobé nahrávací praxi v Supraphonu, je nesrovnatelný, ale o to více obdivuhodný. Jak perfektní v souhře dokázal být!  Český pěvecký sbor s legendou svého zakladatele Jana Kühna podává suverénní výkon. Z pohledu varianty takřka live snímku je výkon výborný, vyrovnaný. Sbory jsou právě v tomto díle velmi náročné, nejobtížnější v rytmické stavbě (1.dějství, ale  zejména dvojsbor ve 3.dějství). V období rozmachu ČFS v éře Josefa Veselky byl ale projev dynamicky plastičtější.

Suma sumárum. Historická nahrávka je úžasným dokladem doby a interpretace, která představuje přístup ke Smetanovu dílu v éře Otakara Ostrčila i Václava Talicha, jejíž výraz se zračí i v dirigentské výstavbě Otakara Jeremiáše. Historicky cenné jsou zde výkony pěvců této éry. Výrazný baryton Stanislava Muže a jeho generačních souputníků Marty Krásové, LudmilyČervinkové, ale i Vladimíra Jedenáctíka, Karla Hrušky a Karla Kalaše. Generace, tvarovaná velkými osobnostmi zmíněného Ostrčila a Talicha, kdy byli dirigenti pedagogy pěvců ve smyslu důsledné práce na výrazu i deklamaci slova. Karel Hruška byl dokonce přijímán do Národního divadla ještě Karlem Kovařovicem! Na nahrávce se o to víc vyjímá mladý Beno Blachut, jeho velký talent se již zde projevuje v plné síle, hlas hýří svěžestí tónů a leskem výšek. Velmi zajímavé je porovnání s pozdější nahrávkou Zdeňka Chalabaly, více plastickou a diferencovanou, s civilnějším výrazem nové generace velkých pěvců. Vedle Blachuta dorostl vysoko Ivo Žídek, o výlučné interpretaci Václava Bednáře jsem hovořil, ale je zde Ladislav Mráz, Antonín Votava, Ivana Mixová, Karel Berman, Milada Šubrtová. Jen o patnáct let později, což není ani doba jedné generace… Pro osoby profesionálně orientované, jakož pro zájemce o naši operu. Nádherný příspěvek do diskotéky, ba i zdroj přirozené národní hrdosti. Precizně je vypracována příloha panem Beno Blachutem ml., široce přibližuje dílo, libreto, najdeme i charakteristiku všech interpretů. Vydání CD se podařilo ještě na sklonku roku 2012, kdy dirigent nahrávky – Otakar Jeremiáš – oslavuje dvojí výročí k roku 2012. Narozen 1892, zemřel 1962. Načasování dohotovení nahrávky se Společnosti Beno Blachuta opravdu povedlo!

Hodnocení autora recenze: 95 %

Bedřich Smetana:
Čertova stěna
Dirigent: Otakar Jeremiáš
Sbormistr: Jan Kühn
Symfonický orchestr pražského rozhlasu
Český pěvecký sbor
Nahráno v roce 1945
Vydala Společnost Bena Blachuta ve spolupráci s Radioservisem
2 CD – stopáž 130:11

Vok Vítkovic – Stanislav Muž
Záviš – Marta Krásová
Jarek – Beno Blachut
Hedvika – Ludmila Červinková
Michálek – Karel Hruška
Katuška – Marie Budíková
Beneš – Karel Kalaš
Rarach – Vladimír Jedenáctík