Česká filharmonie a klavírista Tom Borrow hráli s brilancí a fortelem

Program koncertu se opřel o díla, která úzce souvisela s obdobím klasicismu. Do tohoto spektra lze počítat nejenom zařazené skladby vídeňských klasiků Mozarta a Beethovena, ale i raného romantika Felixe Mendelssohna Bartholdyho. Jeho neokázalá a v hudebním procesu umírněná romantická řeč je ještě pevně napojena na vrcholný klasicismus Haydnův a Mozartův, méně pak na poetiku Beethovenovu. Též u Mendelssohnovy koncertní předehry Hebridy, op. 26, která byla provedena na začátku koncertu, lze souhlasit s Josefem Bachtíkem upozorňujícím v knize „19. století v hudbě“ na fakt, že skladatelé raného romantismu navazují více na střední než na pozdní klasicismus. Uvedená předehra Hebridy má programní základ, který je spjat se stejnojmenným skotským souostrovím. Zde se na ostrově Staffa nachází Fingalova jeskyně a v ní se prý odehrála keltská báje o králi, který nepomohl svému příteli v nouzi. Král byl za to potrestán tím, že ztratil zázračnou moc. Hudba Hebrid je plná názvuků mořského příboje, též však emocionálně podbarvených melodií. Česká filharmonie ve svém výkonu vystihla tvůrčí záměr autora velmi ilustrativně a plasticky. Všechny hlasy byly transparentně realizovány v rolích určených partiturou. Skladba vyzněla ve vyvážené logice tempové výstavby a v plastických konturách, které orchestru vnukl dirigent Robert Kružík. S neutuchající výrazovou silou zapůsobilo například melodické sólo dvou klarinetů v c moll. To s ušlechtilou tónovou kulturou zahráli Lukáš Dittrich a Jan Brabec. Skladba pak vrcholí úderným allegrem, které v podání orchestru vyznělo v náležitém lesku.

Sólistou večera byl třiadvacetiletý Izraelec Tom Borrov. Společně s Českou filharmonií zahrál Beethovenův Koncert pro klavír a orchestr č. 4 G dur. Pověst, která předcházela Toma Borrowa, a charakterizovala ho jako vynikajícího pianistu, jehož kreace jsou příslibem velké kariéry, skutečně nelhala. Hraje s neokázalou perfekcí, stejně tak s promyšlenou a prožitou tónovou kulturou. Především však s přirozenou skromností a pokorou předává poselství hudby, kterou hraje. Přes svůj jinošský věk, jeho přítomnost jako sólisty má vůdčí vyzařování. Neprosazuje se však autoritativně, ale jen prostřednictvím dokonale provedené každé fráze. Chceme-li průběh realizace Beethovenova klavírního koncertu fázovat a kvalitativně hierarchizovat, postavíme na nejvyšší příčku 2. větu, kdy se k výrazovému angažmá pianisty připojil i orchestr. Vznikla tak hudba, jejíž působnost držela posluchače v permanentní pozornosti. Společné snažení sólisty a orchestru přineslo další plody i v rychlé větě závěrečné, kdy pregnance souhry v ostře řezaných frázích dosahovala vysoké jednoty. Mladý sólista i dirigent se shodli na volbě energických temp a v orchestru našli náležitou odezvu. Výkon sólisty pak vyvrcholil v kadencích umístěných v krajních větách, které zahrál s pevnou výrazovou i strukturální koncepcí. Sympatický virtuóz po skončení Beethovenovy skladby ještě nadšenému publiku zahrál v přídavku Preludium gis moll z cyklu Preludia, op. 32 od Sergeje Rachmaninova, jehož atmosféru vykreslil s odzbrojující sugestivitou.

Zařazení slavné Mozartovy Symfonie D dur „ Pražské“ je pokaždé značnou prověrkou technických zdatností celého orchestru, extrémní zátěž leží však na smyčcových nástrojích. Mozartův opus pod Köchelovým číslem 504 obsahuje jedinečné symfonické dílo s několika mimořádnými rysy. Především zaujme vysoký podíl polyfonie, která se výrazně rozvíjí v krajních větách. Při identifikaci polyfonních technik zachycujeme mnoho synkopických posuvů, přeznívání témat bez ohledu na rozhraničení jejich protihlasů, neobvyklé průběžné harmonie a další finesy, které nezřídka vnímání zvukového prostoru strukturují do samostatně existujících vrstev. Zde je možné zaznamenat společné rysy s výrazivem Symfonie C dur „Jupiter“ KV 551 a s dalšími autorovými vrcholnými symfoniemi. Další pozoruhodností Symfonie D dur „Pražské“ může být fakt, že symfonie je jenom třívětá, tedy že chybí do běžné čtveřice vět zařazený menuet. Domnívám se, že důvod absence taneční věty lze hledat v ustrojení věty střední. Ta je totiž nesena doprovodem pohybového rázu. Vzdáleně, přesto však doložitelně, připomíná tanec. Co se děje nad tímto doprovodem, však výrazově i strukturálně vybočuje z pravidelné taneční klasické šablony a vede do oblasti hluboké emoce. Z nastíněných poznatků lze usoudit, že ve střední větě Pražské symfonie se setkávají výraziva věty volné i taneční. Mozart proto již o další části nemusel uvažovat.

Provedení Mozartovy Symfonie D dur „ Pražské“ na sledovaném koncertě lze označit za zdařilé. Byl do ní vložen skrytý dramatismus zámlk v introdukcích a mezivětách, na druhé straně pulsace velmi vysokých temp, která vyvrcholila ve větě finální. Skladba byla pojatá jako koncertantní kus pro smyčcové a dřevěné nástroje, což hráči České filharmonie naplnili beze zbytku. Otázkou zůstává, zda přece jen taková interpretace dílo až příliš nepřehodnocuje v metrické rovině. Na obranu zvoleného tempového plánu lze však dodat, že na posluchače pohybová energie zapůsobila osvěžujícím účinkem, a ti pak dlouhotrvajícím potleskem ocenili brilanci a fortel hráčů.

Další abonentní koncert České filharmonie přinesl silné zážitky z vysokého interpretačního umění.

Česká filharmonie • Tom Borrow
8. března 2023, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Hebridy, koncertní předehra, op. 26 (10′)
Ludwig van Beethoven: Koncert pro klavír a orchestr č. 4 G dur, op. 58 (34′)
Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 38 D dur, K 504, „Pražská“ (26′)

Účinkující
Tom Borrow – klavír
Česká filharmonie
Robert Kružík – dirigent