Česká filharmonie otevřela 80. ročník Pražského jara radostným a zaníceným provedením cyklu Má vlast

Má vlast jako dramatická ikona Pražského jara

Smetanova Má vlast patří bezesporu ke světovým hudebním skvostům, v našem prostředí se jedná o jeden ze symbolů naší české státnosti. V české historii asi není mnoho tak transparentních uměleckých počinů, které vyjadřují pojem vlastenectví tak silně a přesvědčivě jako zmíněný Smetanův cyklus. Při poslechu této hudby vnímáme, že její význam a dopad je v průběhu plynutí času prakticky stále stejný, jak v dobách těžkých, tak v dobách normálních či šťastných. Není divu, že se Má vlast, uvedená již na prvním ročníku festivalu v roce 1946, stala dramaturgickou ikonou, bez níž si Pražské jaro umí málokdo z hudbymilovných posluchačů představit.

Umělecký, společenský i historický význam takového koncertu si uvědomujeme všichni. Přítomnost našeho prezidentského páru manželů Pavlových, primátora hlavního města Prahy Bohuslava Svobody a mnoha dalších politických tváří ukázala, jaký význam takové události přikládají, a nejen já jsem mohl pocítit svou občanskou hrdost, vyjádřenou dlouhým potleskem při příchodu pana prezidenta Pavla s chotí. Snad je definitivně pryč období, kdy prezidentská lóže při zahájení Pražského jara zela prázdnotou a já jsem cítil smutek a zoufalství při tak otevřeném nezájmu a ignoraci umělecké a kulturní sféry.

I když není na programu koncertu, musím se zmínit i o úvodním provedení naší národní hymny, které mě naplnilo vlasteneckou hrdostí a zároveň těžko popsatelnými emocemi. Česká hymna a Česká filharmonie, to k sobě zkrátka vždy patřilo. Melodika, zpěvnost, harmonické postupy a dynamické vyklenutí mi vždy připomene, že máme nejkrásnější hymnu na světě.

Má vlast v podání České filharmonie, to by stačilo na krásnou a obsáhlou disertační práci. Vždyť v průběhu těch mnoha desítek let si orchestr vytvořil dokonalý interpretační základ, který byl ovlivněn a rozvíjen těmi největšími dirigentskými osobnostmi, namátkou jmenuji například Kubelíka, Neumanna či Bělohlávka. Samozřejmě, že se interpretace neustále vyvíjí a proměňuje, ale ten zdravý základ je neměnný. I proto jsem byl zvědav, jak se s tak nelehkým úkolem vyrovná Semjon Byčkov, pro kterého není Má vlast repertoárovou stálicí po několik desítek let, nýbrž záležitost relativně čerstvá.

Byčkov je skvělý a velmi muzikální dirigent, který Smetanovu hudbu pochopil pravděpodobně velmi rychle a správně, nicméně je i patrné, že za těch několik let opravdu intenzivního studia si vytvořil pohled velmi detailní a přesný. Jeho dirigentské gesto je velmi vláčné a esteticky působivé, ale v situacích, které to vyžadují, naprosto přesné. Zároveň dirigoval s relativní pohybovou skromností bez velkých gest, s jakousi pokorou a respektem k charakteru Smetanovy hudby. Přestože bylo obsazení orchestru maximální možné, vůbec se nejednalo o kreaci, která by měla dosáhnout dynamických parametrů Čajkovského či Mahlera. Evidentní byla Byčkovova snaha o tempovou celistvost, kdy se vyhýbal změnám temp, nikde se nenechal strhnout, či svést možností tempové gradace, která by mohla mít za následek menší zvukovou čitelnost a srozumitelnost. To v některých momentech ubíralo Smetanově hudbě na přirozené romantické živelnosti, zároveň však dodávalo určitý pevný řád a transparentní symfonickou stavbu.

Upřednostnění symfonického vyznění cyklu na úkor romantické živelnosti se České filharmonii vyplatilo

Asi všichni posluchači čekali nedočkavě na úvodní harfové sólo Vyšehradu, které vyznělo překrásně. Měl jsem pocit, jako kdyby jej hrála jediná umělkyně – harfistka, ale přitom na pódiu byly harfy rovnou čtyři! Celkové tempo Vyšehradu bylo volnější, akcent na lyriku a barevnost zvuku byl evidentní. Při větší dynamické gradaci Byčkov zachovával klidnější tempo, můj obdiv má smyčcová sekce, která dokázala zvukově utáhnout i toto symfoničtější, širší tempo.

Následující Vltava překvapila velmi živým úvodem, kde excelovaly virtuózní a dokonale sehrané flétny. Další průběh ukázal, jak detailní je souhra všech orchestrálních skupin a jak je zvuk orchestru vyvážený. Překvapila mě snad jen rychleji pojatá polka, která ale na svém tanečním charakteru nic neztratila. Závěr Vltavy byl pak nikoli strhující, ale velebný a povznášející.

Šárka byla ukázkou zvukové transparentnosti a v akustice Smetanovy síně málokdy slýchané detailnosti, kde měl každý nástroj dostatek prostoru ukázat vše, co většinou vůbec slyšet není. Naprosto famózní byla obě klarinetová sóla. Tempový plán volil Byčkov záměrně klidnější, jednolité tempo držel i ve velkých dynamických gradacích. Možná mohl povolit orchestru nechat se trochu strhnout alespoň v závěru a tempo vygradovat.

Z českých luhů a hájů znělo velmi barevně, krásným rysem nejen zde bylo, že zejména při hře drobných motivů či témat u dechových nástrojů jim Byčkov věnoval jakousi volnost a důvěru, dirigoval v souladu s hrou a cítěním jednotlivých hráčů, aniž musel cokoli korigovat. To na mě působilo velmi sympaticky a přesvědčivě, vždyť kdo by měl svůj part hrát a cítit lépe než muzikant, umělec, který jej hrál mnohokrát. Obrovské vyzdvihnutí si zaslouží trumpetisté, kteří předvedli ve svých doprovodných figurách kybernetickou přesnost a zároveň hudební oheň, který dodal této části parametry výjimečnosti.

Závěrečný Tábor a Blaník se nesly opět v symfonickém širším tempu, dominance zvuku a tempa ustoupila srozumitelnosti, transparentnosti a přesnosti. Česká filharmonie hrála evidentně s obrovskou radostí a zanícením, krásné byly vzájemné úsměvy hráčů smyčcových skupin, kteří spolu takto živě a radostně komunikovali při hře tanečních partií a dávali najevo, jak je společná hra baví. Bylo evidentní, že muzikanti mají respekt a vnímají koncepci Semjona Byčkova. Zároveň Semjon Byčkov ukázal, že svému orchestru a všem hráčům důvěřuje a dává jim vlastní prostor. Výsledkem byla umělecká kreace velmi přesvědčivá a posluchačsky přitažlivá a srozumitelná. Česká filharmonie ukázala, že se nachází ve skvělé hráčské a muzikantské kondici, Semjon Byčkov pak předvedl, jak blízko má k našemu českému hudebnímu odkazu v podobě Smetanovy Mé vlasti. Právem tak můžeme označit dnešní výkon za referenční.

Mezinárodní hudební festival Pražské jaro tak úspěšně otevřel svůj osmdesátý ročník skvělým zahajovacím koncertem, organizátorům i posluchačům přejeme, aby i další festivalové koncerty měly tak vysokou úroveň a přinesly posluchačům mnoho radosti a nezapomenutelných hudebních zážitků.

Pražské jaro • Zahajovací koncert
12. května 2025, 20:00 hodin
Smetanova síň, Obecní dům

Program
Bedřich Smetana: Má vlast

Účinkující
Česká filharmonie
Semjon Byčkov – dirigent