Zařazením Symfonie č. 1, op. 15 „Se zvonkohrou“ Ondřeje Kukala (nar. 1964) se dostala na pódium Dvořákovy síně česká soudobá hudba v užším slova smyslu. Hudba s hutným emocionálním základem, propracovanou a gradačně vyhrocenou formou, navazující na nejlepší tradice české moderní hudby reprezentované ve svém základu Bohuslavem Martinů, později pak Miloslavem Kabeláčem. Zaznělo dílo, jehož styl bychom mohli zařadit dále do linie tvůrčí skupiny Quattro, vzniknuvší v roce 1996 a svůj umělecký program stavící na přesvědčení, že současná klasická hudba může naléhavým a citově bohatým hudebním jazykem oslovit i současné posluchače. To se v případě Kukalovy symfonie také stalo a dílo se setkalo s živým ohlasem publika. Znovu podotýkám – šlo o českou hudbu s minimem cizích, přímo doložitelných příměsí – a navíc, šlo o českou soudobou hudbu v Roce české hudby. Zdůrazňuji tyto vlastnosti záměrně, protože vidím u mladších skladatelských generací touhu se českého vlivu nejraději zbavit. Přitom naše soudobá hudba je mnohde v zahraničí hluboce ceněna právě pro její emocionalitu, kterou si podržela i při využití moderních a postmoderních kompozičních praktik. Mohu to dokázat příklady ze svých cest.
V Kukalově skladbě dominuje výrazová působnost tónového výběru a jeho kinetické realizace nad stránkou specificky melodickou. O tom, zda je to vada či výhoda, lze dlouze polemizovat. Jisté však je, že se melodika v soudobé hudbě vždy neprosazuje. Materiálová stránka Symfonie č. 1 Ondřeje Kukala se rozvíjí nejdříve od sekundových akordů, působivě položených do pianissimových pedálových zvuků. K těmto hudebním končinám se skladba na svém konci vrací. Tím je také uzavřena dramaturgická klenba díla. Po malých výřezech z clusterů přichází nové nastavení, kdy jsou často v bohatých fakturách i v pestré instrumentaci naplňovány dalšími tóny intervalové prostory mezi terciemi mollových akordů, ty pak pokračují v krocích chromatické terciové příbuznosti (např. ve vztahu d moll-fis moll apod.), popř. v jiných netonálních poměrech. Zahušťování klasických souzvuků se však také týká dalších tradičních druhů akordů. Děje se tak symetrickým i nesymetrickým způsobem, polyfonně i homofonně. Pro celkový zvuk symfonie hraje roli fakt, že výsledné disonantní vertikály mají ušlechtilou úpravu, jež vždy zapadá do plánovaného souzvukového pole. Dílo je členěno do čtyř vět, avšak probíhá ve skutečnosti v jednom proudu. Jeho členitost na věty zajišťují již zmíněné kinetické odlišnosti a instrumentačně souzvukové průběhy. Symfonie nese název „Se zvonkohrou“. Nástroj zde sice má sólové pasáže, ty v celkové formě však nesehrávají tak důležitou roli, a tak název díla by se bez podtitulu klidně mohl obejít. Celkově si symfonický opus zaslouží naši úctu a přání, aby tvorba symfonií v díle Ondřeje Kukala pokračovala. K úspěchu skladby velkou měrou přispěla i Česká filharmonie pod vedením Jakuba Hrůši. Jeho zkušenosti z interpretace díla Miloslava Kabeláče, které sem mohl přenést, zde sloužily ku prospěchu provedení a orchestr se pod jeho gesty cítil pevně regulován.
Následující skladba Blumine, romance z mladých let Gustava Mahlera působila vedle závažného moderního symfonického díla dosti plytce. A to i přesto, že se v ní zaskvěla krásná trubková sóla Waltera Hofbauera i barevnost Mahlerova orchestrálního jazyka. Chyběl zde ještě obsah zralého skladatele. Stala se však mostem k provedení výběru písní z cyklu Chlapcův kouzelný roh, ve kterých Mahler našel svůj pravý umělecký naturel. Základem jsou lidové německé texty, stylizované ve svazcích Starých německých písní a vydaných Clemensem Brentano a Achimem von Arnim v letech 1805–1808. Popisovaných veršů využil Mahler mimo jiné i ve své Symfonii č. 3 d moll, nedávno provedené a recenzované, a v dalších dílech.
Písně, jež zazněly v podání Christiana Gerhahera na sledovaném koncertě, daly odpověď, proč si Mahler lidové texty tak oblíbil a proč v něm podněcovaly tolik hudebních představ. Jsou totiž z prvního čtení prosté, rytmicky pregnantní, mají však v sobě při podrobnějším studiu překvapivý podtón dokreslující jednoduchý obsah zvláštním způsobem. Mahler tak cítí ve zhudebněních pavučinu podtextů a kontextů, které se do hudebního proudu dostávají jako neobvyklá hudební pásma. Barytonista přednesl svým sonorním hlasem, v schubertovsky laděné, křehké písňové interpretaci, tři písně s vojenskou tématikou: Wo die schönen Trompeten blasen (Tam, kde krásné trubky znějí), Revelge (Budíček) a Der Tambourgh´sell (Bubeníček), jeho vystoupení pak ukončila píseň Urlicht (Prasvětlo), dnes spíše známá jako vokální sólo z Mahlerovy Symfonie č. 2 c moll „Vzkříšení“, kde se umírající obrací k Bohu. Obsahem první písně je vyrovnání vojáka s realitou, že místo náručí milované dívky se musí pohybovat na bitevním poli. Mahler na místech, kde se v textu láska dívky dostává do kontrastu s životním údělem jejího milého, nechává dlouho vyznívat kvartový akord CFH. Jako memento. Podobných detailů vnášejících do výraziva písní nečekané odstíny bychom přinesli mnoho. Jakub Hrůša s Českou filharmonií se stali barytonistovi Christianu Gerhaherovi inspirativními partnery a díky všem protagonistům mohli posluchači konstatovat, že Mahlerův písňový cyklus Chlapcův kouzelný roh je jedno z nejobsažnějších děl v žánru písně s orchestrem.
Závěr večera vyplnila Symfonie č. 3 „Liturgická“ Arthura Honeggera, dílo spjaté s útrapami druhé světové války a v premiéře provedené těsně po jejím ukončení v roce 1946. Přívlastek „Liturgická“ upozorňuje na mešní textové předlohy, zpodobněné ve skladbě Honeggerovým symfonismem. První věta odráží Dies irae, původně zařazené do requiem, druhá věta nese název podle 130. žalmu De profuncdis clamavi ad te, Domine, třetí pak je nazvána Dona nobis pacem, tedy textovou součástí závěru mešního ordinária Agnus dei.
Honeggerův humanistický postoj je zde zřetelný a interpreti mu dali plný průchod. Hrůzy války jsou zpodobněny plasticky v krajních větách třídílného cyklu, smír ve větě prostřední, pohybující se v tempu Adagio, je vykreslen pastelovými barvami instrumentace a měkkostí harmonických prosvětlení.
Přidávám dvě rozšiřující informace o mechanismech, které zde působí. První se týká kontrastu v možnosti podchycení základního pulzu. Krajní věty jsou sice rychlé, ale moment tzv. názorné pohybové kvantifikace, tedy okamžik, kdy transparentně zachycujeme základní pulz věty, zde skladatel v různých metrorytmických posuvech záměrně komplikuje. Tak se v poslechu posouváme od nástrojové skupiny k jiné a zjišťujeme, že každá je jinak pohybově založena. Vzniká tak zvláštní nejistota podporující nervozitu hudebního výrazu. Lze se domnívat, že autor dospěl k této nové kinetické souhře ve slavném Pacifiku 231, vzniklém o dvacet let dříve. Popsaná těkavost při určení základních počítacích dob ve volné větě mizí a hudba se ustaluje v přehledném kinetickém formátu. V závěru díla se hudba z dravosti tempa a robustní dynamiky zklidní do katarze, ve které zpívají dřevěné nástroje do ležících akordů ve smyčcích. Někdy se mluví o hudebním významu této pasáže jako o tzv. ptáku naděje. Ve 3. symfonii je závěrečná fáze již naznačena ve vyznění druhé věty. Tím je velký tempový skok v závěru díla dále stavebně zdůvodněn.
Koncert České filharmonie přinesl velmi pestrý program. Posluchači dali svým aplausem v závěru najevo, že se jim velmi líbil.
Česká filharmonie • Jakub Hrůša
14. února 2024, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha
Program:
Ondřej Kukal: Symfonie č. 1, op. 15 „Se zvonkohrou“ (26′)
Gustav Mahler: Blumine (8′)
Gustav Mahler: Des Knaben Wunderhorn (Chlapcův kouzelný roh ‒ výběr: Wo die schönen Trompeten blasen, Revelge, Der Tamboursg’sell, Urlicht)
— Přestávka —
Arthur Honegger: Symfonie č. 3 „Liturgická“ (30′)
Účinkující:
Christian Gerhaher – baryton
Česká filharmonie
Jakub Hrůša – dirigent
