„Jana z Arku na hranici je úchvatná skladba, která dokonale spojuje hudbu se silným příběhem. Posluchače pohltí hned od prvních taktů a nechá je vydechnout až na konci koncertu. Máme skvělé obsazení, v čele s Pražským filharmonickým sborem a Českou filharmonií, a Johanku ztvární vynikající francouzská umělkyně Audrey Bonnet. Myslím, že nás čeká velká událost,“ těší se Lukáš Vasilek. Zároveň naznačuje, proč se Jana z Arku na hranici neuvádí často: „Člověk k tomu potřebuje nejen odvahu, ale i dost času a trpělivosti. Nastudovat tuto partituru poctivě, pochopit všechny její hudební detaily a zároveň složitý příběh plný symbolů a historických odkazů, to není něco, co by šlo udělat rychle. A navíc potřebujete skvělé interprety, vhodný sál a odvážného pořadatele. Taková konstelace nastává jen výjimečně.“
Recenzi Heleny Havlíkové si můžete přečíst zde.
Honeggerovo oratorium reflektuje poslední chvíle života Jany z Arku, klíčové postavy stoleté války mezi Anglií a Francií, kde se stala symbolem národní jednoty a víry. V roce 1429, ve věku 17 let, vedla francouzské vojsko k rozhodujícímu vítězství u Orléans, což umožnilo korunování Karla VII. na francouzského krále v Remeši, čímž posílila jeho legitimitu a přispěla k obratu v konfliktu. I když byla v roce 1430 zajata, odsouzena za kacířství a v roce 1431 v Rouenu upálena na hranici, její smrt paradoxně zvýšila její význam jako mučednice a národní hrdinky. Po rehabilitaci jejího procesu v roce 1456 a její kanonizaci v roce 1920 se stala symbolem víry, odvahy a oběti, a její odkaz zůstává silným historickým a kulturním fenoménem dodnes. Pro české země je zajímavé, že adresovala husitům několik listů a hrozila jim křížovou výpravou, pokud se „nevrátí ke katolické víře a původnímu světlu“.
Janu z Arku na hranici Arthura Honeggera lze zhruba rozdělit na tři části. V úvodu je Jana připravována na svůj soud. Hlasy, které ji kdysi vedly do boje, nyní obviňují její činy. Jana je postavena před soud, jenž má rozhodnout o jejím osudu. V prostřední části se ukazují okolnosti, které vedly k jejímu zatčení. Jana vzpomíná na své boje a na božská zjevení, která ji dovedla k vykonání velkých činů. V poslední scéně, kdy se Jana nachází na hranici, zní slova světic a sboru: „Nikdo není hoden větší lásky než ten, kdo obětuje život za ty, jež miluje.“
Hudba v oratoriu je plná napětí, emocí a kontrastů. Honegger používá silné orchestrální plochy, které podporují dramatický vývoj příběhu, a zároveň výjimečně pracuje se sborem a sólisty, čímž ještě více umocňuje celkové vyznění díla. Skladatel zvolil monumentální provozovací aparát: vedle sólistů a velkého, často děleného smíšeného sboru i dětský sbor, ve velkém orchestru rozšířil skupinu dechových nástrojů o trojici altových saxofonů a v krajních polohách o pikolu s malým klarinetem a basklarinet s kontrafagotem. Žestě redukoval na zvukově homogenní trojice trubek a trombonů a přidal vysokou bachovskou trubku a basový trombon. K dechové sekci připojil Martenotovy vlny, raný elektronický nástroj, na nějž při premiéře v roce 1938 hrál jeho vynálezce, celestu, dva klavíry, skupinu bicích nástrojů pro tři hráče a sborově obsazené smyčcové kvinteto.
Oratorium Jana z Arku na hranici dokončil Arthur Honegger roku 1935, na premiéru se však muselo čekat. Koncertantní uvedení se uskutečnilo 12. května 1938 v Basileji, scénická premiéra se konala 13. června 1942 v Městském divadle v Curychu. Česká filharmonie poprvé nastudovala Janu z Arku v roce 1959. Uvedení chystané Českou filharmonií pod taktovkou Václava Neumanna na leden 1970 bylo pro svou jasnou a záměrnou asociaci ohroženo. Ideologickému dozoru tehdy došlo, že oratorium má být uvedeno k Palachovu výročí. „Byl z toho samozřejmě strašný průšvih. Datum uvedení jsme museli změnit a nesměli jsme vysvětlit, proč ke změně dochází. Hrálo se o čtrnáct dnů později, bylo vyprodáno, koncert měl manifestační charakter, protože všichni věděli, o co jde,“ vzpomínal tehdejší dramaturg Ivan Medek. Dalšího uvedení se Jana z Arku na hranici s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a Kühnovým dětským sborem dočkala v roce 1974, dirigentem byl Serge Baudo. O rok později vyšla dodnes oceňovaná nahrávka.
