Jak už jsme na Opeře Plus informovali, Česká filharmonie se v březnu poprvé ve své historii vypravila do Spojených arabských emirátů, aby v Abú Dhabí v rámci největšího kulturního festivalu regionu vystoupila se třemi různými programy a doprovodila sólisty zvučných jmen – Plácida Dominga, Joshuu Bella, Bryna Terfela a další. V Emirates Palace Auditorium filharmonici pod taktovkou Eugena Kohna přednesli skladby Richarda Wagnera, Giuseppe Verdiho či Leonarda Bernsteina a doprovodili Anu Maríi Martínez a Plácida Dominga. Další dva koncerty řídil šéfdirigent České filharmonie Jiří Bělohlávek, na programu byl Bedřich Smetana a Antonín Dvořák, sóla v podání Joshui Bella. Na finálovém koncertě pak Českou filharmonii toto úterý 26. března očekával přední světový barytonista Bryn Terfel a soprán Victorie Yastrebové. Právě ve chvílích, kdy se filharmonici ve Spojených arabských emirátech chystají na návrat do Prahy, přinášíme autentické postřehy přímo z místa, tak jak je pro Operu Plus zachytil ředitel České filharmonie David Mareček.
***
Už při přípravách nás překvapilo, o jak prestižní festival se jedná. V minulosti na něm vystoupili pěvci José Carreras, Anna Netrebko, Elina Garanča, Erwin Schrott, Angela Georghiu, Jonas Kaufmann, Dmitri Hvorostovsky nebo Andrea Bocelli. Houslisté Sarah Chang, Nikolaj Znajder, Maxim Vengerov, Arabella Steinbacher, klavíristé Jean – Yves Thibaudet a Yefim Bronfman, flétnista James Galway nebo skladatel a dirigent Krzysztof Penderecki. Ze světových symfonických těles to byli například London Philharmonic Orchestra s Vladimirem Jurowskim, Petrohradská filharmonie s Jurijem Těmirkanovem nebo London Symphony Orchestra se Sirem Colinem Davisem.
Festival
Umělecky je tedy festival na špici v evropském i celosvětovém měřítku. Jinak je to ale úplně jiný svět, chtělo by se skoro říct jiný vesmír. Požadavky organizátorů jsou často z našeho pohledu velmi bizarní. Zcela vážně se nás ptali, zda sólista Bruchova Houslového koncertu Joshua Bell bude účinkovat i ve Dvořákově Sedmé symfonii. Když zjistili, že ne, požádali pana šéfdirigenta, aby zařadil společný přídavek s Bellem (Sarasateho Cikánské melodie) na úplný závěr koncertu. Čínský pianista Yundi, který měl recitál v neděli, zase musel vyměnit Beethovenovu Sonátu „Mondschein“ za „Patetickou“, protože volnou větu z „Mondschein“ tu hraje řada klavírních nadšenců a pořadatelům se tedy nezdála dostatečně hodnotná. Při prvním koncertu s Plácidem Domingem zase publikum přestávalo tleskat pokaždé, když sólisté nebo dirigent odešli z pódia. Na dalším koncertu nás zase odměňovali potleskem ve stoje po každém čísle. Festival je zkrátka originální každým coulem. Sál, v němž hrajeme má na naše poměry neuvěřitelný posluchačský komfort – plyšová měkká sedadla s nadbytkem místa okolo. Pochopitelným důsledkem je suchá akustika, která při koncertech moc nepomáhá, ale stále je v mezích tolerance solidního sálu.
Spolupráce se sólisty – dojmy z jejich vystoupení
Plácido Domingo nadchnul všechny svým šarmem a stále patrnou obrovskou pódiovou zkušeností. K hudebníkům se choval nesmírně přátelsky a kolegiálně. Ana María Martínez je operní hvězda na vzestupu, která celý večer podávala téměř dokonalé výkony. Naopak kontakt s dirigentem Eugenem Kohnem byl poněkud problematický. Operní repertoár ovládá, ale technické ztvárnění a předání orchestru značně pokulhává. Výsledkem byl mizerně nazkoušený koncert a obdivoval jsem hráče, že díky koncentraci a maximálnímu nasazení dokázali vytvořit večer dojem standardního výkonu. Díky spolupráci s oběma pěveckými sólisty byl i subjektivní dojem hudebníků z koncertu nakonec velmi dobrý. Druhý koncert s šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem se odehrál již v uvolněné a profesionální atmosféře. Joshua Bell hrál báječně a s nasazením, spolupráci s filharmoniky si pochvaloval a vyjádřil přání vystoupit s Českou filharmonií i v Praze.
Dojmy z Abú a Spojených arabských emirátů
V Abú Dhabi na mě silně zapůsobila návštěva mešity, která patří k největším na světě. Je to, jako když si prohlížíte památku, která bude obdivována i za stovky let a máte možnost ji vidět téměř novou. Obrovský prostor, vodní plochy všude okolo, barevné kamenné květiny vykládané do mramoru, velikánské lustry na (nebo spíš za) hranici kýče. Abú Dhabi je moderní město, které na mě působí dost nepřirozeně. Chybí tu historická logika a vývoj. Všechno vzniká naráz, překotně a z evidentního přebytku peněz. Místy je to až půvabné – automat na zlato v hotelu Emirates Palace, jinde spíš smutné – pobřežní „promenáda“ postavená vedle osmiproudé dálnice. Zábavně působí demonstrace bohatství v podobě soukromého ostrova, na který vede soukromý most, který má tři pruhy v každém směru, ačkoli slouží jen svému majiteli. Čím víc pruhů, tím víc Adidas 🙂 Nádherné jsou tu večery, kdy teplota klesne na příjemných 25 stupňů. Při večeři v zahradách Emirates Palace, za svitu měsíce, hvězd a živém hudebním doprovodu místního muzikanta jsme si připadali jako v Pohádce Tisíce a jedné noci.
Abú Dhabí chce být velkým zábavním a kulturním komplexem. Kromě festivalu se zde připravuje stavba operního domu a pobočky pařížského Louvru. Je tu velký aquapark a zábavní komplex Ferrari world s nejrychlejší horskou dráhou světa. V jediném volném dnu se nám podařilo ho navštívit. Zrychlení z 0 na 240 za necelých 5 vteřin je zážitek, na který hodně dlouho nezapomenete…+++
===
