Česká filharmonie zahájila – v záři londýnských Proms
Dramaturgie koncertu byla pro Pražany poněkud „promenádním“ pelmelem, ale zároveň i sezónní predikce hudebních emocí – radosti, lyriky i žalu. Koncert pro Londýn si vyžádal popularizační prezentaci české skladatelské ikony Bedřicha Smetany, takže došlo tak na orchestrální kusy z Prodané nevěsty. Zazněla Předehra k opeře a též tance – Polka, Furiant a Skočná. Ruský akcent šéf dirigenta zaštítil lyrickou svrchovanost Čajkovského Evžena Oněgina, Dopisovou scénu z 1. dějství opery a také drama Šostakovičovy 8. Symfonie. Ta hluboká sonda do hrůz 20. století byla výraznou ukázkou hráčského umu orchestru a silné spolupráce s šéf dirigentem.
Bedřich Smetana se snažil ve své hudbě radosti (komické opeře Prodaná nevěsta) dát ráz národní zábavy a vystihnout příznačné typy a rysy české vesnice. Psal dílo jako národnostní úkol, psal je v době, kdy bydlel v Lažanském paláci, promýšlel je v podvečerních procházkách po nábřeží, v pohledu na Hradčany. Kompoziční úkol a kompoziční brilance daly vzniknout nejprve Předehře, která navždycky uchvacuje nápaditostí, melodickým šarmem a rytmických švihem, tance přikomponoval do opery až posléze. Taneční prvky poprvé zařadil až do třetího, ovšem slavnostního představení v říjnu 1866, které bylo uvedeno k poctě císaře, když přijel do Prahy po uzavření míru ve válce s Pruskem. Bez baletu byla tehdy opera nemyslitelná. Tento tvůrčí krok vyústil posléze v Polku v závěru 1. dějství a pak i do Furiantu s Skočné komediantů.
To vše je nám hudba důvěrné blízkosti, jsme uvyklí ji vnímat odmala. Samozřejmě více v divadelním prostředí, tedy v podání operních orchestrů menšího obsazení a v dikci operní, dějové zábavy.
Semjon Byčkov, možná v inspiraci londýnským sálem s nejméně šestinásobnou kapacitou Dvořákovy síně, dimenzoval Smetanovy miniatury do monumentality a třeskotu, jež těmto skvostům v naší představě úplně nesvědčí. Předehra jako expozé kontrastů a velkých dynamický předělů, bryskní ševel houslí v oslňující rychlosti, spád, který nestíhá vyzpívat líbeznost, na niž jsme navyklí. Ale posluchači světa budou jistě nadšeni, ten trysk Smetanovy zpěvnosti je impozantní. Polka rozezněla hutné smyčce, mohutně zněl celý orchestr, bez rytmických zdvihů a tanečních prodlev venkovské tancovačky, víc dupot medvědů než radostný rej natřásaných sukének. Soustředěné zaujetí hráčů dalo v klidnějším tónu Furiantu a svižném a vytrubujícíhom hlaholu Skočné vyniknout hráčské brilanci a ta vždycky posluchače osloví (koncertní mistr Olga Šroubková j. h.).
Průnik do světa opery přinesla Dopisová scéna z opery P. I. Čajkovského Evžen Oněgin. O druhém večeru ubral orchestr na intenzitě zvuku, nikoli však na lyrickém výrazu opojně sentimentální chvíle, dramaticky započaté napínavým smyčcovým preludiem, ta slova vyznání pak vroucně dokresloval sólový hoboj (Jana Brožková) a celý angažovaný ansámbl. Základní přínos výstupu byla možnost slyšet vynikající pěvkyni – Jelena Stichina je mimořádná sopranistka vysoké pěvecké techniky, krásně znělého zralého hlasu, která dala Taťánině milostnému, hluboce filosofujícímu vyznání čistotu krásy tónů i niterného dramatického napětí. Tato mladičká absolventka Moskevské konzervatoře (2012) už má za sebou úspěšné světové debuty, dokonce i v newyorské Met, její dráha je strmá a možnost slyšet ji byl bonus koncertu.
8. symfonie c moll op. 65 Dimitrije Šostakoviče je patrně jeho nejhranější. Napsal ji v roce 1943, je centrálním dílem jeho válečného triptychu – Sedmé, Osmé, Deváté symfonie a stále nabývá na popularitě, jistě též konečně svobodným výkladem díla – Šostakovič ji označil za báseň utrpení, jakési requiem nejenom za oběti války, ale oběti stalinského režimu. Tato víc než hodinová skladba ponurého sdělení a vyznění konzervuje a reflektuje tragická fakta sovětských dní. Každou notou pětivěté symfonie zní život ve smutku, ve strachu, v ohrožení.
Prvně uvedl 8. Symfonii Jevgenij Mravinskij v roce vzniku 1943 v Moskvě a hned v následujícím roce ji dirigenti rozvezli do světa: Artur Rodzinski do New Yorku, Sergej Kusevickij do Bostonu, Carlos Chávez do Mexika, Henry Wood do Londýna. Česká filharmonie má s touto symfonii historickou výsadu: dedikant Mravinskij ji v roce 1947 dirigoval na Pražském jaru, dokonce za účasti skladatele, který zde tehdy pobýval na mezinárodním diskusním fóru skladatelů a interpretů, které se k festivalu vázalo.
Dirigent Semjon Byčkov je s dílem dlouhodobě spjat, dokonce též nahrávkou, a znalost díla a interpretační oddanost filharmoniků dala patřičný, silně přesvědčivý výsledek. Takřka půlhodinové vstupní Adagio, ta tematická práce se stavbou velkých ploch jednoduché melodiky měla působivé gradační vrcholy, k jednomu z nich patřilo též v závěru naléhavé opakované sólo anglického rohu (Vladislav Borovka).
Celou tragiku dvacátého století, intenzitu výpovědi, maximum výkřiků, ironie, nářků i žaloby nechal maestro vyznít v exaltované vypjatosti allegrových vět. Stavebná podmanivosti violových pasáží Allegro non troppo gradovala prosakující smutek, touhu naděje i destrukci času výraznými fagotovými vstupy, „vrčícími“ klarinety i silně dynamizovanou pikolou (Jan Machat).
Třetí až pátá věta – Allegro non troppo, Largo a Allegretto se hrály attaca. Ty plochy fantaskní, exaltované vypjatosti žesťového alarmu, tympánové smršti, tubového nářku zněly jako hlahol posledního soudu, střídaný idylkou fagotového a xylofonového popěvku. Symfonie končí flétnovým šepotem, jakoby modlitbou a pianissimo smyčců. Jak tiché zatažení opony a němé svědectví času nám bralo nám dech. Dokonalá symbióza dirigentovy vize a vysokého hráčského umu.
Dokonalá vizitka České filharmonie.
Na londýnských Proms oslaví Česká filharmonie své půlstoleté výročí. Prvně tam zavítala v roce 1969 s Václavem Neumannem, druhý koncert dirigoval Zdeněk Košler. Další hostování v roce 1998 dirigoval Libor Pešek a Sir Charles Mackerras, 2001 Vladimir Ashkenazy, roku 2004 opět Mackerras, 2010 John Eliot Gardiner, naposledy 2014 Jiří Bělohlávek.
Očekávaný úterní koncert 10. září bude v pořadí jedenáctý a jistě se vydaří.
Zahajovací koncerty České filharmonie
4. a 5. 9. 2019, Dvořákova síň Rudolfina
Česká filharmonie, Semjon Byčkov, Jelena Stichina
Bedřich Smetana Prodaná nevěsta – Předehra, Polka, Furiant, Skočná
P. I. Čajkovskij Evžen Oněgin, Dopisová scéna z 1. dějství opery
Dmitrij Šostakovič, Symfonie č. 8 c moll, op, 65
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
