Česká taneční platforma obrazem „českého“ tance?

Zuzana Smugalová, 13.04.2015 13:00

V neděli večer 12. dubna 2015 skončila oficiálně v divadle Ponec nejvýznamnější tuzemská přehlídka současného tance Česká taneční platforma, která už jednadvacet let přináší prezentaci české taneční scény za uplynulý rok. Selekcí z přihlášených inscenací je vytvořena dramaturgie, která má odrážet stav českého tance, jeho trendy i jeho případné nedostatky. Do letošní finální podoby programové dramaturgie nakonec promluvilo deset představení devíti tvůrčích skupin, které kromě diváků bedlivě sledovala mezinárodní porota.

Jediným souborem, který měl na festivalu dublované zastoupení, byla skupina NANOHACH. Kromě odlehčeně laděného Move on (choreografie: Veronika Švábová), které zahájilo přehlídku (recenzi z tohoto představení najdete zde), se diváci mohli setkat v divadle Ponec s velmi choreografickým kusem oscilujícím mezi filozofickým rozjímáním a duchovní meditací. Diptych je autorským dílem Michala Záhory, na kterém spolupracoval s italským hudebním skladatelem Carlem Natolim. O pohybech duše při koloběhu zrání, ve kterém se vnímají hranice mezi nebem a peklem jen esencí vlastního bytí jsou dvě části: duet (Michal Záhora, Radek Bohata) a sólo (Dagmar Chaloupková).Duety byly v letošním ročníku v převaze, ale nijak se tematicky nekryly. Vztah muže a ženy by snad mohly reprezentovat obě představení uvedené ve Studiu ALTA, ale zpracování i energie byla zcela rozdílná.Zatímco velmi osobní a křehké Imago (choreografie: Lucie Kašiarová) pracovalo s vnitřní emocí, SuperNaturals (soubor ME-SA) svištělo na vlně energie komiksového páru, který si musí hlídat své superschopnosti, aby nepřestřelil. Fyzicky maximálně vypjatá role v této s nadsázkou vystavěné choreografii přinesla výjimečné tanečnici Martině Hajdyle Lacové ocenění Tanečnice roku (skoro by se chtělo křičet „No konečně!“, protože tato slovenská tanečnice je žhavou adeptkou na tuto cenu již pár let).Dalším duetem, který se nebál sarkasmu a jakéhosi ironického zrcadlení byl Proces Dory Sulženko Hoštové uváděný pravidelně v NoD – Roxy. I když se vkrádá podezření na lehce alibisticky vychytralou představu toho, jak nemá vypadat taneční představení, je tento kus divácky velmi atraktivní. Z pohledu tanečního kritika jí lze jen těžko něco vytknout, když je o tom, jak to být nemá. Takové to rozhodně je a nelze upřít originalitu nápadu a odvahu ke zpracování. Na druhou stranu přímo ke genialitě Proces zase nesměřuje. Do tvůrčího týmu patří kromě jevištního partnera Dory Sulženko Hoštové Jana Čtrtníka i DJ Johana Švarcová, která je pro celkovou úroveň představení velkým přínosem. Efektivně volená hudební kulisa s velkým žánrovým rozsahem od temné elektroniky až po klasiku posouvá celou inscenaci dál, daleko od školních lavic, kam by jinak svým tématem i zpracováním trochu zapadla.Tím se v programu České taneční platformy vyčerpala odlehčenost a nastává čas pro emocionálně drsnější až téměř depresivní tématiku, která studuje málo světlé okamžiky lidského života.

GundR (tvůrčí skupina Wariot Ideal) je pohybovou performancí osvědčeného dua Vojta Švejda a Jan Kalivoda. Extrémní situace v životě horolezců zpracovávají extrémním způsobem. Příběh založený na skutečné události, ve které se dobývání nejvyšších vrcholů, prožití pádů a velkých životních ztrát dostává do střetu s lidskou arogancí civilizovaného světa, má podmanivou inscenační podobu. Využívá do maxima působivosti zvuku a hluku, light designu, videoartu a je výjimečně působivým zážitkem, který není přímo určen citlivější povahám a stejně tak je trochu těžko skousnutelný pro „nehorolezce“.Se zvukem, prostorem a vnitřním pocitem traumatu si pohrává i Animal Exitus. V produkci Spitfire Company a režii Petra Boháče dvě ženy (Bára Látalová a Miřenka Čechová) v plexisklové kleci nechávají skrze své tělo a pohyb procházet silné emoce. Divácká volnost (inscenačně je otevřený pro pohledy ze všech stran) násobená vlastním rozhodnutím, o přijmutí či odmítnutí vodítka kontextu pocitů nabízeného ze sluchátek live, ostře kontrastuje s určitou nesvobodou interpretek, která je tolik podobná traumatizujícím situacím nebo nastávajícímu mateřství, ke kterému režisér diváky slovy navedl. V pravdě experimentální počin by zasluhoval větší propracovanost mluveného slova a jakýsi jistější úvodník, aby atmosféra byla působivější.Globe zpracovává téma vlastní identity a pocitů vykořenění v příležitostně vytvořené pětičlenné mezinárodní skupině tanečníků pod choreografickým vedením Jiřího Bartovance.Bolest v jejích podobách nastiňuje inscenace Phrasing the Pain, kterou pro uskupení 420PEOPLE vytvořila vlámská choreografka Ann Van den Broek. Sedm vynikajících tanečníků (Nataša Novotná, Václav Kuneš, Milan Odstrčil, Sylva Nečasová, Štěpán Pechar, Alexandr Volný) v ní našlo příležitost ukázat svou interpretační vyzrálost. Výrazově laděný pohybový slovník dal najednou tanci nový význam a emoce způsobené bolestí se přímo na jevišti hmotnily do gest a pohledů, jejichž smysl působil další rány. Za doprovodu muziky Nicka Cavea se chvilkově představení měnilo v jakýsi „emo“ striptýz zoufalství, ale afektovanost nepřevážila. Vysoce kultivované nenarativní taneční divadlo se stalo nově fungující polohou tohoto souboru. Choreografie získala prostřednictvím Adama Uzelace Cenu světelného designu, jejímž patronem je Institut světelného designu.Zbývá jen představení fyzického divadla v produkci DOT504 s názvem Collective Loss of Memory. Velmi kvalitní práce stavící na výjimečných interpretačních schopnostech participujících tanečníků (Jacob Ingram-Dodd, Joona Kaakinen, Knut Vikström Precht, Dano Raček, Tom Weksler) se věnuje tématu násilí až k hranici možné únosnosti. Provokuje svou otevřeností, která v takto koncertované podobě plní diváka odporem k téměř neovladatelné fyzické reakci jeho těla. Ne nadarmo je představení přístupné až od patnácti let. Zároveň ale nutí k zamyšlení nad fenoménem, který je součástí našeho světa, naší společnosti a někdy i nás samotných. Jozef Fruček a Linda Kapetanea (fungující jako Rootlessroot Company) touto svou poslední premiérou bezpochyby překročili stín svých dosavadních prací a představili se jako vyspělí tvůrci, jejichž inscenační záměry nejsou jen přeexponovanými bublinami, ale cíleně vedenými údery do divácké mysli. Kontrasty mez lehkostí a dokonalostí fyzicky náročného tance a vulgárností opravdovosti v předestíraných situacích jsou maximální a udržují tak onu rozpolcenost podporující napětí po celou dobu trvání. Pro produkci DOT 504 to znamená comeback z dlouhé krize, který je více než zaslouženým zadostiučiněním. I přes svou tematickou kontroverznost se představení stalo Taneční inscenací roku, a že je skutečně působivé potvrdila i Cenu diváka.Všechna ocenění byla vyhlášena v divadle Ponec po závěrečné tečce v podobě jedenáctého představení letošního hlavního programu a loni oceněné Taneční inscenace roku Korekce skupiny VerTeDance.Mezi letošními laureáty není sice přímo žádný rodilý Čech, ale na druhou stranu to svědčí o tom, že v naší zemi nejsou podmínky pro tanec tak úplně nejhorší. Nakonec nesporně převažující kvalita, progresivita a rozmanitost v české taneční produkci prezentované na České taneční platformě je toho důkazem. To, co mu více než chybí, je dostatečně pokrytý management a je jistě chvályhodné, že Tanec Praha jako organizátor této akce pro příští rok vyhlásil i Cenu tanečního managementu.