Československo

  1. 1
  2. 2
Hudba Plus Petra Vebera (19) - vybraná témata uplynulých dní s nadhledem a v souvislostech. Tentokrát na prahu roku stého výročí vzniku samostatného státu Čechů a Slováků tak trochu o tom, jaké Československo bylo – a co z něj zbylo.
Československý stát – dobová mapa (1918) (zdroj moravskaorlice.blogspot.cz)

Moje babička na začátku dvacátých let minulého století, ještě předtím, než se vdala, nějakou dobu dlela v Košicích. Byla ze středních Čech, ale dostala se tam ve službě, jako děvče k dětem jednoho z mnoha českých intelektuálů nebo úředníků, kteří byli v rámci nového státu posláni na Slovensko pomáhat. Vzpomínala mimo jiné na to, jak se tam poprvé v životě dostala na operu. Co pamatuji, Slovensko je mi – zřejmě i díky babičce – blízké. A asi mám od ní zprostředkováno přes její dceru i to okouzlení hudebním divadlem.

Pětadvacet let od vzniku samostatné České republiky letos prvního ledna nikdo moc neslavil. Nevšiml jsem si ani žádných slavnostních koncertů. Mou vlast hrají snad jen v Ostravě, a to stejně až 12. ledna. Ono také spíše šlo o rozpad Československa než o vznik něčeho úplně nového; náš stát je nejen jeho nástupcem, ale také jeho zbytkem. Slováci svou státnost, poprvé zcela samostatnou, samozřejmě cítí jinak, ale my důvody k nějaké velké radosti vcelku logicky nemáme proč mít.

Na Československo se už trochu zapomíná. Když někdo řekne, že před sto lety vznikla Česká tisková kancelář, před pětadevadesáti Český rozhlas a před pětašedesáti Česká televize, nemá pravdu, ty instituce tehdy mívaly na začátku zkratku Čs. – nebyly „české“, ale „československé“. A bez pomlčky. Současně s tím však na společný stát Čechů a Slováků paradoxně nezapomínáme tam, kde bychom mohli. Když se hovoří o novém budoucím šéfdirigentovi Symfonického orchestru Českého rozhlasu Alexanderu Liebreichovi, můžete slyšet, že je prvním zahraničním umělcem na tomto postu. Ale kde je v takovém případě současný šéf Ondrej Lenárd, občan Slovenské republiky, cizinec…? Evidentně ho jako skutečného cizince tak úplně nevnímáme. Vždyť hovoří srozumitelnou řečí, narodil se ve stejném státě jako mnozí z nás a má s námi svým kulturním zázemím, zkušenostmi, vazbami a zážitky tolik společného z let předcházejících konci roku 1992, že ho podvědomě považujeme za naprosto svého.

Ondrej Lenárd a Symfonický orchestr Českého rozhlasu (zdroj SOČR / foto Tomáš Vodňanský)

Podobně, myslím, vnímáme třeba sólisty, jako je basista Peter Mikuláš. Konkrétně v pražském koncertním životě je tak důvěrně znám a tak často, samozřejmě a spolehlivě už po dlouhá a dlouhá léta přítomen, zejména v kantátách a oratoriích, že si bez něj hudební dění dovedeme představit jen těžko. A je „cizincem“, odhaduji, dokonce o něco méně než například Martina Janková, česká sopranistka trvale usazená ve Švýcarsku.

Peter Mikuláš a Orchestr Státní opery Praha (zdroj ND Praha / foto Hana Smejkalová)

A pak je tu Gabriela Beňačková, která o sobě říká: ač narozena na Slovensku, jsem česká pěvkyně. „Jenůfa, Káťa, Makropulos, Rusalka, to jsem já sama. Ale stejně tak Dvořákovy oratorní a písňové party, to je obrovská a nádherná hudba, v níž se nacházím,“ prohlásila před lety v jednom z rozhovorů – a další roky na tom jistě nic nezměnily, necháme-li teď stranou její pochopitelné vyjádření, že vedle českých autorů miluje stejně tak Pucciniho a Verdiho. Připomeňme si, že Gabriela Beňačková, tehdy ještě studentka na Slovensku, zvítězila v roce 1969 ve Dvořákově pěvecké soutěži v Karlových Varech a o rok později přišla do pražského Národního divadla, kde začala Natašou v Prokofjevově Vojně a míru. Následovala Mimi v Bohémě, Mařenka v Prodané nevěstě… a brzy angažmá, které nastartovalo celou její následnou kariéru… V roce 1983 zpívala při znovuotevření Národního divadla Libuši. Kde je v jejím případě hranice mezi Českem a Československem?

Gabriela Beňačková (zdroj ND Praha / foto Hana Smejkalová)

Hranice, přeneseně ani doslova, určitě neřešil rodák z Pezinku Eugen Suchoň, který v letech 1931 až 1933 studoval na mistrovské škole pražské konzervatoře u Vítězslava Nováka. Mezi Novákovy žáky vedle něj patří i Ladislav Vycpálek, Alois Hába, Václav Trojan, Jaroslav Krombholc, Václav Štěpán, Ilja Hurník, Vítězslava Kaprálová… a ještě jeden moderní slovenský klasik – Ján Cikker.

A Vítězslav Novák sám, vášnivý turista a milovník přírody? Na Slovensku našel na samém počátku dvacátého století inspiraci pro svou krásnou symfonickou báseň V Tatrách, mimochodem komponovanou o celé desetiletí dřív než Straussova Alpská symfonie. To bylo ale ještě před vznikem Československa… Tatry měl Novák každopádně velice rád a důvěrně je znal. Svou horolezeckou vášeň tam jednou málem zaplatil životem.

Konkrétních česko-slovenských kulturních vztahů v rámci Československa byla řada. Václava Talicha si v roce 1948 „vyžádal“ politik Laco Novomeský do Bratislavy, kde pomáhal Ľudovítu Rajterovi založit Slovenskou filharmonii (kterou pak až do roku 1952 řídil) a kde v letech 1949 až 1952 rovněž vyučoval jako externí profesor na Vysoké škole múzických umění. Na uměleckém profilování tělesa se za časů Československa, případně pak i samostatného Slovenska, podíleli jako šéfdirigenti i Libor Pešek, Jiří Bělohlávek a Vladimír Válek, jako stálý hostující dirigent Leoš Svárovský a před nimi a s nimi velmi výrazně ještě také hostující Zdeněk Košler, jemuž na základě dlouholeté úzké a věrné spolupráce Slovenská filharmonie udělila v roce 1996 čestný titul šéfdirigenta in memoriam.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Reakcí (5) “Československo

  1. Veľmi milý článok.
    Ešte by som v súvislosti s Československom spomenula Grúberovú. Bola v Prahe vždy veľmi vítaná a snáď aj viackrát ako v Bratislave.
    …….
    Keby sme však chceli vymenovať všetkých, i súčasných umelcov, pre ktorých je domovom Česko i Slovensko, asi by to bolo na zopár takýchto článkov…. A to je dobre :)

  2. Připomenu alespoň dvě výrazné osobnosti na českých jevištích – stále výborného barytonistu Vláda Zápražného (Opava, Olomouc, Plzeň aj.) a jedinečného -ve své době přímo nenahraditelného- tenoristu Jožku Ábela, který byl ozdobou ostravské opery i operety a často hostoval na mnoha českých scénách.

Napsat komentář