Československo

  1. 1
  2. 2
Hudba Plus Petra Vebera (19) - vybraná témata uplynulých dní s nadhledem a v souvislostech. Tentokrát na prahu roku stého výročí vzniku samostatného státu Čechů a Slováků tak trochu o tom, jaké Československo bylo – a co z něj zbylo.
Československý stát – dobová mapa (1918) (zdroj moravskaorlice.blogspot.cz)

Moje babička na začátku dvacátých let minulého století, ještě předtím, než se vdala, nějakou dobu dlela v Košicích. Byla ze středních Čech, ale dostala se tam ve službě, jako děvče k dětem jednoho z mnoha českých intelektuálů nebo úředníků, kteří byli v rámci nového státu posláni na Slovensko pomáhat. Vzpomínala mimo jiné na to, jak se tam poprvé v životě dostala na operu. Co pamatuji, Slovensko je mi – zřejmě i díky babičce – blízké. A asi mám od ní zprostředkováno přes její dceru i to okouzlení hudebním divadlem.

Reklama

Pětadvacet let od vzniku samostatné České republiky letos prvního ledna nikdo moc neslavil. Nevšiml jsem si ani žádných slavnostních koncertů. Mou vlast hrají snad jen v Ostravě, a to stejně až 12. ledna. Ono také spíše šlo o rozpad Československa než o vznik něčeho úplně nového; náš stát je nejen jeho nástupcem, ale také jeho zbytkem. Slováci svou státnost, poprvé zcela samostatnou, samozřejmě cítí jinak, ale my důvody k nějaké velké radosti vcelku logicky nemáme proč mít.

Na Československo se už trochu zapomíná. Když někdo řekne, že před sto lety vznikla Česká tisková kancelář, před pětadevadesáti Český rozhlas a před pětašedesáti Česká televize, nemá pravdu, ty instituce tehdy mívaly na začátku zkratku Čs. – nebyly „české“, ale „československé“. A bez pomlčky. Současně s tím však na společný stát Čechů a Slováků paradoxně nezapomínáme tam, kde bychom mohli. Když se hovoří o novém budoucím šéfdirigentovi Symfonického orchestru Českého rozhlasu Alexanderu Liebreichovi, můžete slyšet, že je prvním zahraničním umělcem na tomto postu. Ale kde je v takovém případě současný šéf Ondrej Lenárd, občan Slovenské republiky, cizinec…? Evidentně ho jako skutečného cizince tak úplně nevnímáme. Vždyť hovoří srozumitelnou řečí, narodil se ve stejném státě jako mnozí z nás a má s námi svým kulturním zázemím, zkušenostmi, vazbami a zážitky tolik společného z let předcházejících konci roku 1992, že ho podvědomě považujeme za naprosto svého.

Ondrej Lenárd a Symfonický orchestr Českého rozhlasu (zdroj SOČR / foto Tomáš Vodňanský)

Podobně, myslím, vnímáme třeba sólisty, jako je basista Peter Mikuláš. Konkrétně v pražském koncertním životě je tak důvěrně znám a tak často, samozřejmě a spolehlivě už po dlouhá a dlouhá léta přítomen, zejména v kantátách a oratoriích, že si bez něj hudební dění dovedeme představit jen těžko. A je „cizincem“, odhaduji, dokonce o něco méně než například Martina Janková, česká sopranistka trvale usazená ve Švýcarsku.

Peter Mikuláš a Orchestr Státní opery Praha (zdroj ND Praha / foto Hana Smejkalová)

A pak je tu Gabriela Beňačková, která o sobě říká: ač narozena na Slovensku, jsem česká pěvkyně. „Jenůfa, Káťa, Makropulos, Rusalka, to jsem já sama. Ale stejně tak Dvořákovy oratorní a písňové party, to je obrovská a nádherná hudba, v níž se nacházím,“ prohlásila před lety v jednom z rozhovorů – a další roky na tom jistě nic nezměnily, necháme-li teď stranou její pochopitelné vyjádření, že vedle českých autorů miluje stejně tak Pucciniho a Verdiho. Připomeňme si, že Gabriela Beňačková, tehdy ještě studentka na Slovensku, zvítězila v roce 1969 ve Dvořákově pěvecké soutěži v Karlových Varech a o rok později přišla do pražského Národního divadla, kde začala Natašou v Prokofjevově Vojně a míru. Následovala Mimi v Bohémě, Mařenka v Prodané nevěstě… a brzy angažmá, které nastartovalo celou její následnou kariéru… V roce 1983 zpívala při znovuotevření Národního divadla Libuši. Kde je v jejím případě hranice mezi Českem a Československem?

Gabriela Beňačková (zdroj ND Praha / foto Hana Smejkalová)

Hranice, přeneseně ani doslova, určitě neřešil rodák z Pezinku Eugen Suchoň, který v letech 1931 až 1933 studoval na mistrovské škole pražské konzervatoře u Vítězslava Nováka. Mezi Novákovy žáky vedle něj patří i Ladislav Vycpálek, Alois Hába, Václav Trojan, Jaroslav Krombholc, Václav Štěpán, Ilja Hurník, Vítězslava Kaprálová… a ještě jeden moderní slovenský klasik – Ján Cikker.

A Vítězslav Novák sám, vášnivý turista a milovník přírody? Na Slovensku našel na samém počátku dvacátého století inspiraci pro svou krásnou symfonickou báseň V Tatrách, mimochodem komponovanou o celé desetiletí dřív než Straussova Alpská symfonie. To bylo ale ještě před vznikem Československa… Tatry měl Novák každopádně velice rád a důvěrně je znal. Svou horolezeckou vášeň tam jednou málem zaplatil životem.

Konkrétních česko-slovenských kulturních vztahů v rámci Československa byla řada. Václava Talicha si v roce 1948 „vyžádal“ politik Laco Novomeský do Bratislavy, kde pomáhal Ľudovítu Rajterovi založit Slovenskou filharmonii (kterou pak až do roku 1952 řídil) a kde v letech 1949 až 1952 rovněž vyučoval jako externí profesor na Vysoké škole múzických umění. Na uměleckém profilování tělesa se za časů Československa, případně pak i samostatného Slovenska, podíleli jako šéfdirigenti i Libor Pešek, Jiří Bělohlávek a Vladimír Válek, jako stálý hostující dirigent Leoš Svárovský a před nimi a s nimi velmi výrazně ještě také hostující Zdeněk Košler, jemuž na základě dlouholeté úzké a věrné spolupráce Slovenská filharmonie udělila v roce 1996 čestný titul šéfdirigenta in memoriam.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5
Komentujte

Please Login to comment
5 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
5 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
jamka

Veľmi milý článok.
Ešte by som v súvislosti s Československom spomenula Grúberovú. Bola v Prahe vždy veľmi vítaná a snáď aj viackrát ako v Bratislave.
…….
Keby sme však chceli vymenovať všetkých, i súčasných umelcov, pre ktorých je domovom Česko i Slovensko, asi by to bolo na zopár takýchto článkov…. A to je dobre :)

dalibor

Připomenu alespoň dvě výrazné osobnosti na českých jevištích – stále výborného barytonistu Vláda Zápražného (Opava, Olomouc, Plzeň aj.) a jedinečného -ve své době přímo nenahraditelného- tenoristu Jožku Ábela, který byl ozdobou ostravské opery i operety a často hostoval na mnoha českých scénách.

mezesed

A čo tak Peter Dvorský

ladislav

Nezabudnime ani na pani Magdalénu Blahušiakovú, ktorá
bola dlhé roky solistkou brnenskej opery.

vittorio

Paní Magdalena Blahušiaková byla vynikající ,rovněž její kolega František Caban,který přišel do Brna z Banské Bystrice a byl výborný např.jako Posa v Donu Carlosovi.