Cesta k poznání sebe sama. V Brně má premiéru Její pastorkyňa

 Rozhovor s režisérem nového nastudování Martinem Glaserem 

Jak velký ostych v souvislosti s novou inscenací Její pastorkyně cítíte při vědomí toho, jak výraznou stopu Janáček se svým dílem v Brně zanechal? Zabýval jste se tímto tématem nějak hlouběji?

Režisér pociťující ostych by vůbec nemohl před soubor předstoupit a chtít, aby se jím nechal vést k vysněnému cíli. Mám samozřejmě k téhle práci velký respekt a dlouho jsem zvažoval, jestli nabídku šéfa opery Jiřího Heřmana, abych režíroval právě Jenůfu, vůbec přijmu. Tato opera je v dobrém slova smyslu rodinné stříbro brněnského Národního divadla. Odvrácenou stranu mince představuje fakt, že nikde není asi více odborníků, kteří přesně vědí, jaký je ten jediný možný způsob inscenační i hudební interpretace Janáčka. Jistě, že může existovat cosi jako kanonická představa, jak by Její pastorkyňa měla vypadat. Dnešní divadlo ale musí právě s těmito obrazy vést živý dialog a hledat způsob, jak vyprávět toto hudební drama tady a teď. Smysl má tvořit divadlo pro člověka se současnou životní i estetickou zkušeností. Nevidím důvod vytvářet repliku jakýchsi idealizovaných historických produkcí. Ale chápu, že jestli byl někdo v mládí hluboce zasažen verzemi našich předchůdců, bude na ně dojatě vzpomínat a rád by je na jevišti viděl znovu a znovu. Naším úkolem je ale hluboce zasáhnout generace, které takovým iniciačním zážitkem ještě neměly šanci projít.

Nynější brněnská inscenace Janáčkovy Její pastorkyně je vaší teprve třetí operní režií. Nakolik a čím je pro vás specifická oproti práci v činohře?

V činohře máte na začátku práce ticho a jen listy papíru popsané dramatickým textem. V opeře jsou zvuk, dynamika, rytmus představení dány předem hudbou. Mým úkolem je vyprávět příběh v souladu s ní. To je ale nakonec jediný rozdíl. Ať zkouším s činoherci, nebo s operními pěvci, hledáme společně pravdivý fyzický výraz, způsob konkrétního jednání v dané dramatické situaci, jevištní stylizaci, která odpovídá formě dramatu nebo opery. Se scénografy hledáme výtvarné gesto, které otevře další roviny příběhu. Ve výsledku si ale uvědomuji jeden podstatný rozdíl, který způsobuje mou čím dál silnější vášeň pro operu. Hudba otvírá cestu k mnohem silnějším emocím a bez ostychu se vydává k hlubinným existenciálním otázkám, před kterými v činohře většinou spíš někdy plaše, někdy cynicky přešlapujeme.

Jak vypadala vaše příprava a vyladění vzájemných představ s dirigentem Markem Ivanovićem?

S Markem se známe od dob studií na DAMU, takže to bylo pro oba přátelské setkání nad úchvatnou látkou. Věřím, že Marka inspirovala má jevištní vize stejně, jako pro mne byla inspirativní všechna jeho upozornění na klíčová místa v partituře.

Kdo z vás dvou měl rozhodující slovo při výběru obsazení? Nakolik jste s ním spokojený a jak hodně se blíží k obsazení ideálnímu?

V diskuzi s Markem Ivanovićem a šéfem opery Jiřím Heřmanem jsme nakonec sestavili obsazení, za které jsem během zkoušek téměř denně děkoval Bohu. Nasazení a herecké dispozice zejména ústředního kvartetu, které uvidí diváci na první premiéře, jsou nebývalé. Pracoval jsem s nimi velmi svobodně a radostně, věřím, že se i jim se mnou pracovalo dobře.

Kterou z verzí Janáčkovy opery teď v Brně budete hrát a proč právě tu?

Hrajeme pochopitelně původní Janáčkovu verzi v Tyrrellově a Mackerrasově edici. Ovšem bez árie Kostelničky v prvním dějství, kterou později škrtl sám Janáček. Pozdější změny nepramenily z Janáčkovy autorské potřeby, ale byly úlitbou nutnou k pražskému uvedení. Vracíme se tedy ke kořenům.

Už v průběhu zkoušek jste se nechal slyšet, že vaše inscenace Janáčkovy Pastorkyně bude „o nekomunikaci a potřebě souznění s řádem, který nás přesahuje, o tom, že svět kolem nás je krásný a kazíme si ho svým jednáním my sami“. Můžete prosím váš koncept blíže rozvést?

Doplnil bych ještě téma iluzí a planých ideálů, kterými si svazujeme svůj život. To, jak si svůj život „jinak myslíme“ a jak si na sobě i na druhých „zakládáme“, abych parafrázoval klíčová místa opery. Postavy sice zpívají dialogy, jež byly ve své době formálně jistě revoluční, naturalistické, živé a velmi konkrétní a jsou tu místo dlouhých monologů – árií, avšak když se ponoříte do hloubky, zjistíte, že si všichni vedou svou, neposlouchají to podstatné – hluboké volání duše. Zejména ve druhém dějství. Protože kdyby se opravdu poslouchali, nemuselo by k té děsivé tragédii dojít. Tohle čtení nám přineslo vizuální řešení druhého dějství, které asi bude vyvolávat největší kontroverze. Na něj se pak ve vrstvách nabalovalo vše ostatní. Od idealizovaných iluzivních kulis prvního dějství, onoho jabloňového sadu se stovkami jablek poznání či hříchu, až k abstrahujícímu dějství třetímu. Jako Jenůfa prochází iniciační cestou k poznání sebe sama, tak i my kráčíme očistnou cestou k prázdnému prostoru, který nabízí šanci na nový začátek.Která nastudování Janáčkovy pastorkyně jste jako divák měl možnost – ať už v divadle, nebo ze záznamu – vidět a které z nich vás nejvíc zaujalo?

Uvědomuju si, že i já jsem trpěl předsudky, protože jsem měl utkvělou představu, že Jenůfa se u nás obvykle inscenuje v depresivních kulisách, které od začátku implikují tragický konec. Všichni jsou buď smutně šedohnědí, nebo naopak oblečení ve vlastně uniformních krojích, protože to tak má být. Díky vašemu dotazu jsem zjistil, že jsem Jenůfu vlastně jenom poslouchal, a na jevišti ji reálně viděl až loni na našem janáčkovském festivalu. Takže obě zahraniční nastudování – Konwitschneho verzi z Grazu a pak i tu problematickou inscenaci ze Záhřebu. Na DVD nastudování opery z Malmö kvůli tomu, jak zní Jenůfa pod taktovkou Marka Ivanoviće. Zásadním zážitkem bylo ale velmi svobodné a úchvatné nastudování Alvise Hermanise, které vzniklo pro bruselskou operu, a já ji viděl koncem jara po přenosu do Bologne. Velmi jsme s kolegy stáli o to, abychom ji mohli přivézt na příští ročník festivalu, protože by určitě vyvolala bouřlivé diskuse, což je myslím mimořádně potřebné. Bohužel na taková zásadní díla a způsoby současného uchopení Janáčkových oper festivalový rozpočet nedosáhne zatím ani náhodou.

Jaký vztah máte k Janáčkově hudbě? Čím hlavně vás oslovila?

Jenůfu jsem slyšel poprvé někdy v osmnácti a od té doby ji mám pořád mezi svými nejoblíbenějšími operními díly a čas od času jsem se k ní vracel. Díky ní jsem začal poslouchat i další Janáčkovy skladby. Přiznám se ale, že nejsem schopný verbalizovat, proč třeba při Glagolské mši se cítím nádherně ochromený, nebo u komorních klavírních skladeb smířlivě dojatý.Jako ředitel brněnského Národního divadla jste nastoupil do nepříliš zkonsolidovaných poměrů a tím spíš se jistě musíte věnovat řešením každodenních problémů vícesouborového divadla. Jak hodně vás to omezuje při přípravě nové Pastorkyně? Netrpí tím tak trochu jedno nebo druhé?

S velkou radostí mohu říct, že atmosféra v divadle se za ty skoro dva roky velmi výrazně zlepšila a že se našim kolegům daří vracet důvěru ve společnou budoucnost pod značkou Národní divadlo Brno. Díky obměně nejužšího vedení, které je schopné strhnout zaměstnance pro naši vizi, už mi těch každodenních provozních problémů ubývá a mohu věnovat víc pozornosti zásadnějším, koncepčním otázkám. Myslím si, že pro lidi v divadle je ale důležité, když poznají svého ředitele i jinak než jako chlapíka v obleku, který vede porady nebo mluví na premiérách. Když vidí, že je divadlem posedlý stejně vášnivě jako oni. A pro mne je zase životně důležité být s nimi na zkušebně a na jevišti a zažít denní provoz divadla na vlastní kůži, nikoliv jen zprostředkovaně. Takhle poznám nejlíp, kde nás tlačí bota. Samozřejmě vím, že když zkouší ředitel, tak jde spousta věcí hladčeji, ale nikdo se nevydrží přetvařovat osm týdnů. Je to pro mne samozřejmě nesmírně náročné, pracuji teď druhý měsíc čtrnáct hodin denně. Ale jednak jsem se během těch dvou let tady v Brně naučil cíleně odpočívat a jednak mne zkoušení neuvěřitelně energeticky nabíjí. Překvapeně zjišťuju, že při dobré organizaci diáře toho udělám vlastně mnohem víc, než když „jenom“ řediteluju.

Máte svůj nějaký další operní sen? Titul, se kterým byste se chtěl jako režisér na jevišti potkat?

Měl jsem štěstí, že jsem zatím pokaždé dostal úžasnou nabídku. S důvěrou tedy svou operní budoucnost nechám v rukách osudu.

Díky za vaše odpovědi.

Vizitka:
Martin Glaser se narodil v roce 1974 v Sokolově. Během gymnaziálních studií snil o dráze vědce, ale po dvou letech studia chemie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy zběhl na pražskou DAMU, kde vystudoval obor činoherní režie a dramaturgie. Absolvoval v roce 1997 inscenací Alarcónovy Podezřelé pravdy. Ještě předtím ale se svými spolužáky založil generační Divadlo na prahu, ve kterém uvedl své první inscenace (Goldoni – Zamilovaní, Topol – Hodina lásky a vlastní hru Unikání neboli cynismus).

Už během studia na DAMU přijal angažmá v Jihočeském divadle, kde působí od roku 1998 jako kmenový režisér. Od 1. ledna 2006 byl uměleckým šéfem činoherního souboru, který se snažil profilovat jako moderní činohru ansámblového typu s důrazem na souhru hereckých osobností a současnou dramatiku.

Ve svých inscenacích se nejčastěji zabývá tématem hry, manipulace a moci (Havel – Odcházení; Shakespeare – Macbeth, Něco za něco; Hampton – Nebezpečné vztahy; Trier – Kdo je tady ředitel; Lausund – Benefice; Presňakovové – Hrát oběť; Maupasant – Miláček; Mastrosimone – Jako naprostý šílenci a nebo operní Verdiho Otello), víry a fanatismu (Schwab – Prezidentky, Slobodzianek – Prorok Ilja, Corneille – Polyeuktos) a rozpadem tradičních morálních hodnot (Zelenka – Očištění; Crimp – Misantrop; LaBute – Tlustý prase). Často se vrací i k tématu outsiderství, osamělosti a vykořeněnosti (McDonagh – Osiřelý západ, Mrzák inishmaanský; Belbel – Mobil; Vedral – Kašpar Hauser; Egressy – Portugálie; Čechov – Tři sestry). Má slabost pro brutální grotesky, thrillery a detektivky (Letts – Zabiják Joe; McDonagh – Lebka z Connemary; Christie – Deset malých černoušků, Past na myši; Highsmithová – Cizinci ve vlaku). Pravidelně hostuje v divadlech v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci, Liberci, Pardubicích a v Plzni.

Za olomoucké nastudování Arabské noci Rolanda Schimmelpfenniga získal cenu Josefa Balvína, kterou uděluje Pražský divadelní festival německého jazyka nejlepší české inscenaci německy psané hry. Inscenace Nebezpečné vztahy byla oceněna jako nejpozoruhodnější umělecký počin přehlídky České divadlo v roce 2008. Zelenkovo Očištění bylo v cenách Nadace Alfréda Radoka vyhlášeno jako nejlepší uvedená nová česká hra. Inscenace Tlustý prase získala Cenu studentské poroty na pardubickém Grandfestivalu smíchu. Havlovo Odcházení bylo vybráno na prestižní plzeňský festival Divadlo, Prezidentky a Mobil byly uvedeny na hradeckém festivalu Divadlo evropských regionů.

Do čela Národního divadla Brno oficiálně nastoupil 1. listopadu 2013. S operou se jako režisér poprvé setkal při Verdiho Otellovi (České Budějovice 2009), poté nastudoval Schumannovu Jenovéfu (Ostrava 2014).
(Zdroj: www.jihoceskedivadlo.cz, www.divadlo.cz)
***

Leoš Janáček:
Její pastorkyňa
Hudební nastudování: Marko Ivanović
Dirigent: Marko Ivanović / Pavel Šnajdr
Režie: Martin Glaser
Scéna: Pavel Borák
Kostýmy: Markéta Oslzlá-Sládečková
Sbormistr: Josef Pančík
Světelný design: Martin Špetlík
Choreografie: Mário Radačovský
Dramaturgie: Olga Šubrtová
Orchestr a sbor Národního divadla Brno
Premiéra 2. října 2015 Janáčkovo divadlo Brno

Stařenka Buryjovka – Jitka Zerhauová
Laca Klemeň – Peter Berger / Jaroslav Březina
Štefa Buryja – Tomáš Juhás / Aleš Voráček
Kostelnička – Veronika Hajnová Fialová / Szilvia Rálik
Jenůfa – Maida Hundeling / Pavla Vykopalová
Stárek – Ivan Kusnjer
Rychtář – Ladislav Mlejnek
Rychtářka – Jana Hrochová
Karolka – Eva Štěrbová
Pastuchyňa – Jitka Klečanská
Barena – Lenka Čermáková
Jano – Martina Králíková
Tetka – Ivona Špičková

www.ndbrno.cz

Foto ND Brno, archiv