Padesátiny Janáčkova divadla v Brně (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jdete-li ve večerních hodinách v Brně po Rooseveltově ulici anebo Moravském náměstí, může se vám klidně stát, že dáma nebo pán z poněkud dříve narozené generace vám na otázku „Kam spěcháte?“ odpoví „Na představení Nového divadla.“ Ano, slyšeli jste dobře. Pro leckoho je v Brně budova, která 2. října oslaví své padesáté narozeniny, stále ještě „novým“ divadlem. Připomeňme si tedy, za jakých okolností se tato velkolepě koncipovaná budova rodila a jaké byly její osudy.

Budova divadla
Už ve chvíli, kdy večer 6. prosince 1884 zahájil v Brně ředitel Jan Pištěk se svým souborem slavnostním představením Kolárovy Magelony pravidelný provoz českého Národního divadla, bylo jasné, že jeho umístění v nepříliš vzhledné budově na rohu ulice na Veveří a Radvítova (dnes Žerotínova náměstí) je jenom dočasné. Divadlo, které si s trochou hořké ironie láskyplně přejmenovali na „starou boudu na Veveří“,  si návštěvníci divadla zamilovali, ale stále se zdvihajícímu počtu českých obyvatel Brna a jeho okolí a jejich kulturnímu vývoji nestačilo.Divadlo na Veveří (kresba Josefa Tauše, 1887)Češi závistivě hleděli na architektonický skvost, jenž pro jejich německé spoluobčany, kteří v té době ještě ovládali městské orgány, postavila renomovaná vídeňská firma Fellner a Helmer.

Množily se úvahy o výstavbě divadelní budovy, které nabývaly stále konkrétnější podoby. V roce 1907 vypracoval návrh tehdejší mladý profesor brněnské Průmyslové školy architekt Emil Králík, který se v té době už podílel na výstavbě budovy českého divadla v Mladé Boleslavi. Divadlo ale situoval na okraj lužáneckého parku. Vzhledem k tomu, že provozovatel, Družstvo Národního divadla v Brně, byl vlastníkem pozemku, na němž stála dosavadní divadelní budova, bylo rozhodnuto, že podmínkou účasti v soutěži na výstavbu divadla bude jeho situování v dosavadním prostoru. Dosavadní umístění doporučili tehdy i dva čelní čeští architekti Josef Fanta a Jan Kotěra, když ve svém zdůvodnění napsali: „…lze toto místo u dosavadně vyhlídnutých považovati za nejvýhodnější a to zejména pro jeho blízkou polohu středu města.“ Zajímavé je, že tito dva koryfejové jednoznačně odmítali výstavbu divadla ve volném prostranství, a upřednostňovali její postavení v zástavbě, ačkoli proti určenému místu se ozývala řada námitek, že je pro divadlo příliš úzký.

První soutěže na projekt divadla
V červenci roce 1910 vypsalo družstvo veřejnou ideovou soutěž na návrh projektu. V porotě, které předsedal architekt Jan Koula, zasedali například architekti Antonín Engel, Kamil Hilbert a Václav Roštlapil. Sešlo se celkem padesát návrhů od dvaačtyřiceti architektů (někteří podali alternativní návrhy). Po uzávěrce, která byla 31. prosince 1910, získali první cenu architekti Josef Mařík a Karel Šidlík, oceněny byly i další návrhy, ale k realizaci nebyl doporučen žádný.Ideová soutěž - návrh Josefa Maříka, Karla Šidlíka (1910)Patová situace byla způsobena rozpory mezi skupinami architektů, které odrážely rozpory, jež se projevovaly v celé tehdejší české umělecké obci. Na jedné straně bylo konzervativní křídlo, reprezentované především členy Sdružení výtvarných umělců českých v Hodoníně, a na straně druhé skupina mladých, sdružená kolem pražského Mánesa. Oceněné návrhy vesměs vyhovovaly představitelům konzervativního pojetí. Z hlediska vývoje architektury v té době byly daleko zajímavější a přínosnější návrhy mladých architektů, jako byli již zmíněný Emil Králík a dále třeba Josef Gočár, Vlastislav Hofman, Pavel Janák a další.

Na jaře bylo vypsáno druhé kolo soutěže. Bylo opět provázeno různými debatami, dokonce bylo doporučováno uvažovat o jiném místě pro realizaci stavby. Měli být vyzváni pouze autoři projektů, které nějak uspěly v prvním kole. Nakonec byli vyzváni všichni, ale řada z těch, kteří v prvním kole neuspěli, na účast v soutěži rezignovala. V prosinci byla soutěž uzavřena, nezvítězil nikdo, největší zájem byl o projekt autora pražského Obecního domu, plzeňského a pardubického divadla a dalších významných staveb, Antonína Balšánka. Z dnešního pohledu jednoznačně nejlepší a nejinspirativnější byl návrh architekta Otakara Novotného, vycházejícího ze soudobých moderních prvků.

Situace v meziválečné době
První světová válka veškeré práce a úvahy o novém divadle přerušila. Poté, co v roce 1910 byla Fellnerova budova přiřčena českému Národnímu divadlu, se leckomu zdálo, že problém je vyřešen. Jenomže ve třicátých letech v souvislosti s vývojem politické situace v Německu začal být projekt reprezentativní budovy českého divadla v Brně opět aktuální. Bylo rozhodnuto o uspořádání nové, dvoukolové soutěže.

Brno bylo v té době centrem moderní architektury. Nad městem zářila superhvězda Vily Tugendhat a vyrostly desítky funkcionalistických veřejných i soukromých staveb, kterými se dodnes Brno právem chlubí. Jenomže v případě reprezentativní divadelní budovy se opět objevila řada názorů, které považovaly tento typ architektury pro divadlo z tradicionalistických důvodů za nepříliš vhodný.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat