Padesátiny Janáčkova divadla v Brně (1)

Jdete-li ve večerních hodinách v Brně po Rooseveltově ulici anebo Moravském náměstí, může se vám klidně stát, že dáma nebo pán z poněkud dříve narozené generace vám na otázku „Kam spěcháte?“ odpoví „Na představení Nového divadla.“ Ano, slyšeli jste dobře. Pro leckoho je v Brně budova, která 2. října oslaví své padesáté narozeniny, stále ještě „novým“ divadlem. Připomeňme si tedy, za jakých okolností se tato velkolepě koncipovaná budova rodila a jaké byly její osudy.

Budova divadla
Už ve chvíli, kdy večer 6. prosince 1884 zahájil v Brně ředitel Jan Pištěk se svým souborem slavnostním představením Kolárovy Magelony pravidelný provoz českého Národního divadla, bylo jasné, že jeho umístění v nepříliš vzhledné budově na rohu ulice na Veveří a Radvítova (dnes Žerotínova náměstí) je jenom dočasné. Divadlo, které si s trochou hořké ironie láskyplně přejmenovali na „starou boudu na Veveří“,  si návštěvníci divadla zamilovali, ale stále se zdvihajícímu počtu českých obyvatel Brna a jeho okolí a jejich kulturnímu vývoji nestačilo.Češi závistivě hleděli na architektonický skvost, jenž pro jejich německé spoluobčany, kteří v té době ještě ovládali městské orgány, postavila renomovaná vídeňská firma Fellner a Helmer.

Množily se úvahy o výstavbě divadelní budovy, které nabývaly stále konkrétnější podoby. V roce 1907 vypracoval návrh tehdejší mladý profesor brněnské Průmyslové školy architekt Emil Králík, který se v té době už podílel na výstavbě budovy českého divadla v Mladé Boleslavi. Divadlo ale situoval na okraj lužáneckého parku. Vzhledem k tomu, že provozovatel, Družstvo Národního divadla v Brně, byl vlastníkem pozemku, na němž stála dosavadní divadelní budova, bylo rozhodnuto, že podmínkou účasti v soutěži na výstavbu divadla bude jeho situování v dosavadním prostoru. Dosavadní umístění doporučili tehdy i dva čelní čeští architekti Josef Fanta a Jan Kotěra, když ve svém zdůvodnění napsali: „…lze toto místo u dosavadně vyhlídnutých považovati za nejvýhodnější a to zejména pro jeho blízkou polohu středu města.“ Zajímavé je, že tito dva koryfejové jednoznačně odmítali výstavbu divadla ve volném prostranství, a upřednostňovali její postavení v zástavbě, ačkoli proti určenému místu se ozývala řada námitek, že je pro divadlo příliš úzký.

První soutěže na projekt divadla
V červenci roce 1910 vypsalo družstvo veřejnou ideovou soutěž na návrh projektu. V porotě, které předsedal architekt Jan Koula, zasedali například architekti Antonín Engel, Kamil Hilbert a Václav Roštlapil. Sešlo se celkem padesát návrhů od dvaačtyřiceti architektů (někteří podali alternativní návrhy). Po uzávěrce, která byla 31. prosince 1910, získali první cenu architekti Josef Mařík a Karel Šidlík, oceněny byly i další návrhy, ale k realizaci nebyl doporučen žádný.Patová situace byla způsobena rozpory mezi skupinami architektů, které odrážely rozpory, jež se projevovaly v celé tehdejší české umělecké obci. Na jedné straně bylo konzervativní křídlo, reprezentované především členy Sdružení výtvarných umělců českých v Hodoníně, a na straně druhé skupina mladých, sdružená kolem pražského Mánesa. Oceněné návrhy vesměs vyhovovaly představitelům konzervativního pojetí. Z hlediska vývoje architektury v té době byly daleko zajímavější a přínosnější návrhy mladých architektů, jako byli již zmíněný Emil Králík a dále třeba Josef Gočár, Vlastislav Hofman, Pavel Janák a další.

Na jaře bylo vypsáno druhé kolo soutěže. Bylo opět provázeno různými debatami, dokonce bylo doporučováno uvažovat o jiném místě pro realizaci stavby. Měli být vyzváni pouze autoři projektů, které nějak uspěly v prvním kole. Nakonec byli vyzváni všichni, ale řada z těch, kteří v prvním kole neuspěli, na účast v soutěži rezignovala. V prosinci byla soutěž uzavřena, nezvítězil nikdo, největší zájem byl o projekt autora pražského Obecního domu, plzeňského a pardubického divadla a dalších významných staveb, Antonína Balšánka. Z dnešního pohledu jednoznačně nejlepší a nejinspirativnější byl návrh architekta Otakara Novotného, vycházejícího ze soudobých moderních prvků.

Situace v meziválečné době
První světová válka veškeré práce a úvahy o novém divadle přerušila. Poté, co v roce 1910 byla Fellnerova budova přiřčena českému Národnímu divadlu, se leckomu zdálo, že problém je vyřešen. Jenomže ve třicátých letech v souvislosti s vývojem politické situace v Německu začal být projekt reprezentativní budovy českého divadla v Brně opět aktuální. Bylo rozhodnuto o uspořádání nové, dvoukolové soutěže.

Brno bylo v té době centrem moderní architektury. Nad městem zářila superhvězda Vily Tugendhat a vyrostly desítky funkcionalistických veřejných i soukromých staveb, kterými se dodnes Brno právem chlubí. Jenomže v případě reprezentativní divadelní budovy se opět objevila řada názorů, které považovaly tento typ architektury pro divadlo z tradicionalistických důvodů za nepříliš vhodný.

V roce 1935 bylo rozhodnuto o další soutěži na projekt divadla. V porotě opět zasedly významné osobnosti, jako byl architekt Emil Králík, architekt Pavel Janák či architekt Oldřich Starý. Podmínkou bylo nadále umístění budovy na ulici Veveří. Do soutěže se přihlásilo celkem třicet zájemců. Opět nebyla udělena první cena, pouze dvě druhé a dvě třetí. Největší zájem vzbudil projekt Jana Víška, který se dočkal „bronzového“ umístění. Mimo soutěž vytvořil svůj projekt architekt, který byl dominantní osobností v brněnském milieu, Bohuslav Fuchs, v té době se již těšící mezinárodnímu respektu. Návrh, který obsahuje řadu prvků charakteristických pro tvorbu tohoto velikána české architektury, nesplňoval soutěžní podmínky, protože nesituoval budovu do určené polohy.Na základě výsledku byla v roce 1937 vypsána užší soutěž. Skončila opět bez vítěze, ale nadále se fakticky počítalo pouze s Víškovým projektem. Jeho realizaci zabránila okupace a válka, i když Jan Víšek na práci pokračoval i po uzavření českého divadla v roce 1941 a rozpuštění objednavatele Družstva Národního divadla. Činil tak ve Zlíně, kde vyučoval – jako řada dalších uměleckých osobností té doby – na Baťově škole umění. Jeho aktivity týkající se divadla byly vedením Baťových závodů podporovány.

Padesátá léta, rozhodnutí o výstavbě divadla
V padesátých letech se stal projekt nového divadla opět aktuálním. Důvodů bylo patrně víc. Pokračování ve starém úsilí dostalo podporu tehdejších vládců, kteří se snažili dokázat, že osud umění jim leží na srdci; své nepochybně sehrála i atmosféra studené války a zdůrazňované nebezpečí německého revanšismu. Ať už to bylo, jak to bylo, v roce 1956 byla vypsána další, tentokráte veřejná neanonymní soutěž, do níž se přihlásilo padesát šest zájemců.

K rozhodnutí o výstavbě nové divadelní budovy došlo ve složité situaci. Souběžně s určitými náznaky politického uvolňování se proti striktním zásadám socialistické architektury, takzvané sorely, začaly zvolna prosazovat tendence inspirované moderními směry. Projevilo se to i na kvalitě předložených projektů. Velká část byla ještě tu více, tu méně poplatná sorele, a do jisté míry se tomu nevyhnul ani Jan Víšek ve spolupráci s Vilémem Zavřelem a Libuší Žáčkovou-Pokorovou. Realizací projektu byl pověřen Stavoprojekt, který vypsal v roce 1958 další, vnitropodnikovou soutěž. I z této soutěže vyšel vítězně Víškův návrh, ale objevily se i návrhy, které už předznamenávaly vývojové prvky v české architektuře té doby, které posléze kulminovaly v takzvaný „bruselský styl“. Byl to především návrh dvojice Emila Rudiše a Vladimíra Pally. Porota vybrala deset návrhů, které postoupily do druhého kola, a z těch byl jako vítězný vybrán návrh Víškův.Tím ale proces nekončil. Stavoprojekt rozhodl, že návrh bude podroben úpravám a vedoucím projektu byl stanoven architekt Oldřich Oplatek, přičemž Víšek se stal externím expertem při rozpracování definitivní podoby. Zásahy byly ovšem poměrně rozsáhlé a je nutno říci, že projektu prospěly, protože jej zbavily určitých prvků ornamentálnosti a monumentalismu, charakteristických pro předchozí období. Jan Víšek ale od projektu odstoupil.

U osobnosti architekta Jana Víška bych se rád na chvíli zastavil. Jeho osud je totiž pro dobu, v níž žil, v mnohém příznačný. Jihočeský rodák, který vystudoval v Praze, přesídlil v roce 1924 do Brna.Zde vytvořil řadu významných staveb a na leckterých se podílel jako spoluautor. Jeho Husův sbor na Botanické ulici je považován za první funkcionalistickou sakrální stavbu u nás. V souvislosti s úspěchem jeho projektu na výstavbu divadla napsal vynikající znalec brněnské moderní architektury, profesor Jan Sedlák: „Od této chvíle se divadlo stalo Víškovi osudovým posláním, bohužel nenaplněným, jemuž zasvětil zbývajících třicet let své architektonické dráhy.“ Na projektu pracoval i v době, kdy se o stavbě divadla prakticky neuvažovalo. V roce 1948 měl být jmenován řádným profesorem na brněnské technice. Z politických důvodů se jím nestal. Po svém odchodu z projektu divadla se stáhl do ústraní a v roce 1966 zemřel.

Poté, co Jan Víšek projekt opustil, byli do tvůrčího projektu přizváni dva mladí architekti, Ivan Ruller a Boleslav Písařík, kteří se podíleli na tvorbě interiérů; Ivan Ruller měl na starosti společenské prostory a architekt Písařík provozní část budovy. Velmi pozitivně se projevila účast Ivana Rullera v moderní koncepci vzdušného, proskleného foyer, v níž budoucí špičkový český architekt jasně prokázal své tvůrčí schopnosti.

Následně proběhla další výběrová řízení týkající se umělecké výzdoby budovy a jejího okolí. Autory plastik v budově se stali Eva Kmentová-Zoubková a Olbram Zoubek a manželé Ida a Vladislav Vaculkovi, autory skleněných vitráží Stanislav Libinský a Jaroslava Brychtová.

Proběhla rovněž soutěž na oponu, o níž stojí za to se zmínit podrobněji. Její průběh a výsledek jsou opět svědectvím o tom, jaký charakter ovzduší tehdy panoval. K posouzení byla ustavena jedenáctičlenná porota, jejímiž členy byli rovněž špičkoví architekti Jaroslav Frágner a Oldřich Starý, z řad výtvarných umělců čelné osobnosti jako Vincenc Makovský, Linda Procházková a Antonín Kybal. Absolutní většina porotců přisoudila vítězství poetickému návrhu Les Aloise Fišárka inspirovanému Janáčkovou operou Příhody lišky Bystroušky. Jediný hlas byl proti. Ten patřil pracovnici odboru školství a kultury Krajského národního výboru, která byla rovněž členkou poroty. A tento hlas nakonec rozhodl.Návrhy byly vystaveny v Domě pánů z Kunštátu. Ozvaly se hlasy proti poukazující – stejně jako zmíněná členka poroty – zejména na to, že Fišárkův návrh neodpovídá socialistickému poslání uměleckého díla. Na toto téma vyšla řada článků, z nichž některé byly velmi bojovně naladěné. Psal se rok 1962 a už se mohly veřejně objevit i názory hájící projekt. Skvělou obhajobu zveřejnil Milan Kundera v časopise Kultura pod názvem Provincionalismus proti umění. Jeho argumenty a podpora z řad dalších osobností ale nestačily, ideologie podpořená názory tradicionalistů, pro něž byla Fišárkova opona příliš moderní, nakonec zvítězily. Fišárkův Les byl odmítnut, byla vypsána nová soutěž, z níž rovněž nevzešel vítěz, a divadlo zůstalo bez výtvarné opony. S Fišárkovým návrhem se diváci setkávají dodnes ve formě gobelínu ve foyer divadla.

Divadlo a jeho osudy po otevření
Budova nového divadla byla slavnostně otevřena 2. října 1965 inscenací opery Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky.Návštěvníky vítala busta Leoše Janáčka ve vestibulu, dílo Miloše Axmana. Před několika lety k ní ve foyer divadla, díky iniciativě Zdeňka Prokeše, přibyla busta zakladatele slávy brněnského baletu Ivo Váni Psoty od Nikose Armutidise.

Názory na budovu nového divadla se od počátku různily, byla jich celá řada od pochvalných až po hodně kritické, které vyčítaly její přílišnou monumentálnost poplatnou sorele. Tato námitka ovšem není tak plně na místě. Možná zde hrála určitou roli inspirace novou divadelní budovou v družebním Lipsku v tehdejší Německé demokratické republice, která byla otevřena v roce 1959. Avšak budovy tohoto typu se tehdy stavěly všude, v hojném počtu zejména v obou částech rozděleného Německa, kde bylo nutno postavit nová divadla namísto těch, jež byla zničena za války. Stačí si zajet do Berlína a prohlédnout si budovu Deutsche Oper, která stojí v centru bývalého Západního Berlína a byla otevřena rok po brněnském divadle.

Nedlouho po otevření se začaly projevovat první problémy, po čase bylo nutno přistoupit k rekonstrukci střešní krytiny. Jak budova stárla, hlásily se další těžkosti, způsobené namnoze nekvalitou materiálů, jež byly při výstavbě použity, a v případě jevištní technologie také přirozeným stárnutím a opotřebením.V devadesátých letech bylo jasné, že s rekonstrukcí budovy nelze otálet. Dokonce se objevily i radikální názory, které pronikly i na radnici, že by bylo nejlepší budovu zbourat. Naštěstí mělo v té době město Brno moudré vedení, které rozhodlo uvolnit prostředky k nutným opravám. Byl skutečně nejvyšší čas, byla vážně narušena statika budovy, jevištní technologie hrozila havárií při provozu, a v takzvaném tunelu v nejspodnějším podlaží divadla se dokonce začaly objevovat krápníky. Sluší se na tomto místě poděkovat všem, kdo se zasloužili o uskutečnění rekonstrukce, především primátorům města Dagmar Lastovecké a Petru Duchoňovi, náměstkům Jiřímu Klemensevičovi, Milanovi Šimonovskému a Rostislavu Slavotínkovi, členu Rady města Brna Františku Kaniovi a mnoha dalším. Zvláštní díky patří tehdejšímu vedoucímu investiční komise Miroslavu Loutockému, který se po pečlivém seznámení se stavem budovy stal skutečným hybným motorem její rekonstrukce. I když už je dnes na odpočinku, stále věnuje osudům Janáčkova divadla mimořádnou pozornost.

Na základě výběrového řízení byl k provedení rekonstrukce vybrán architektonický ateliér A3. Velké díky patří architektovi Jaroslavu Černému a Janu Poláškovi, kteří se permanentně věnují této činnosti dodnes. Začaly probíhat práce na odstranění statických poruch v budově, oprava monumentálního schodiště, úprava hlediště, v němž byl kvůli pohodlí diváků snížen počet křesel, a průběžná výměna zastaralé jevištní technologie. Tyto a mnohé další aktivity probíhaly za provozu divadla s tím, že byly upraveny začátky a konce divadelních sezon, aby byl získán další čas k potřebným zásahům. Veškeré zásadní akce byly projednávány s profesorem Ivanem Rullerem a tehdy ještě žijícím architektem Vilémem Zavřelem.

Tato situace trvala s větší či menší intenzitou až do roku 2008. Na základě usnesení Rady města Brna měl být tehdy provoz divadla na čtrnáct měsíců přerušen a v daném termínu mělo dojít k ucelené konečné fázi rekonstrukce. Vzhledem k ekonomickým problémům, k nimž se přidružil masivní odpor členů opery, kteří se obávali zrušení souboru, silně podporovaný částí brněnské veřejnosti, bylo od záměru upuštěno. Pokračovalo se nadále v postupných akcích za provozu, ale finanční prostředky na ně se postupně zmenšovaly.

Rozhodný obrat přišel až s nástupem nového vedení na radnici na podzim 2014. Pod vedením a záštitou primátora města Brna Petra Vokřála byly uvolněny prostředky na to, aby se urychleně mohla rekonstrukce dokončit. Věřme, že omlazovací kůra, kterou budova podstupuje, zajistí, že bude další dlouhá léta úspěšně sloužit náročným návštěvníkům opery a baletu.

(Pokračování)
Foto archiv, archiv ND Brno, theatre-architecture.eu, J. Hilmera – Česká divadelní architektura, Muzeum města Brna, Databáze českého amatérského divadla