Cesta k poznání sebe sama. V Brně má premiéru Její pastorkyňa

  1. 1
  2. 2

 Rozhovor s režisérem nového nastudování Martinem Glaserem 

Leoš Janáček: Její pastorkyňa - Jaroslav Březina (Laca), Pavla Vykopalová (Jenůfa), Jitka Zerhauová (stařenka Buryjovka) - ND Brno 2015
Jak velký ostych v souvislosti s novou inscenací Její pastorkyně cítíte při vědomí toho, jak výraznou stopu Janáček se svým dílem v Brně zanechal? Zabýval jste se tímto tématem nějak hlouběji?

Martin GlaserRežisér pociťující ostych by vůbec nemohl před soubor předstoupit a chtít, aby se jím nechal vést k vysněnému cíli. Mám samozřejmě k téhle práci velký respekt a dlouho jsem zvažoval, jestli nabídku šéfa opery Jiřího Heřmana, abych režíroval právě Jenůfu, vůbec přijmu. Tato opera je v dobrém slova smyslu rodinné stříbro brněnského Národního divadla. Odvrácenou stranu mince představuje fakt, že nikde není asi více odborníků, kteří přesně vědí, jaký je ten jediný možný způsob inscenační i hudební interpretace Janáčka. Jistě, že může existovat cosi jako kanonická představa, jak by Její pastorkyňa měla vypadat. Dnešní divadlo ale musí právě s těmito obrazy vést živý dialog a hledat způsob, jak vyprávět toto hudební drama tady a teď. Smysl má tvořit divadlo pro člověka se současnou životní i estetickou zkušeností. Nevidím důvod vytvářet repliku jakýchsi idealizovaných historických produkcí. Ale chápu, že jestli byl někdo v mládí hluboce zasažen verzemi našich předchůdců, bude na ně dojatě vzpomínat a rád by je na jevišti viděl znovu a znovu. Naším úkolem je ale hluboce zasáhnout generace, které takovým iniciačním zážitkem ještě neměly šanci projít.

Nynější brněnská inscenace Janáčkovy Její pastorkyně je vaší teprve třetí operní režií. Nakolik a čím je pro vás specifická oproti práci v činohře?

V činohře máte na začátku práce ticho a jen listy papíru popsané dramatickým textem. V opeře jsou zvuk, dynamika, rytmus představení dány předem hudbou. Mým úkolem je vyprávět příběh v souladu s ní. To je ale nakonec jediný rozdíl. Ať zkouším s činoherci, nebo s operními pěvci, hledáme společně pravdivý fyzický výraz, způsob konkrétního jednání v dané dramatické situaci, jevištní stylizaci, která odpovídá formě dramatu nebo opery. Se scénografy hledáme výtvarné gesto, které otevře další roviny příběhu. Ve výsledku si ale uvědomuji jeden podstatný rozdíl, který způsobuje mou čím dál silnější vášeň pro operu. Hudba otvírá cestu k mnohem silnějším emocím a bez ostychu se vydává k hlubinným existenciálním otázkám, před kterými v činohře většinou spíš někdy plaše, někdy cynicky přešlapujeme.

Jak vypadala vaše příprava a vyladění vzájemných představ s dirigentem Markem Ivanovićem?

S Markem se známe od dob studií na DAMU, takže to bylo pro oba přátelské setkání nad úchvatnou látkou. Věřím, že Marka inspirovala má jevištní vize stejně, jako pro mne byla inspirativní všechna jeho upozornění na klíčová místa v partituře.

Kdo z vás dvou měl rozhodující slovo při výběru obsazení? Nakolik jste s ním spokojený a jak hodně se blíží k obsazení ideálnímu?

V diskuzi s Markem Ivanovićem a šéfem opery Jiřím Heřmanem jsme nakonec sestavili obsazení, za které jsem během zkoušek téměř denně děkoval Bohu. Nasazení a herecké dispozice zejména ústředního kvartetu, které uvidí diváci na první premiéře, jsou nebývalé. Pracoval jsem s nimi velmi svobodně a radostně, věřím, že se i jim se mnou pracovalo dobře.

Kterou z verzí Janáčkovy opery teď v Brně budete hrát a proč právě tu?

Hrajeme pochopitelně původní Janáčkovu verzi v Tyrrellově a Mackerrasově edici. Ovšem bez árie Kostelničky v prvním dějství, kterou později škrtl sám Janáček. Pozdější změny nepramenily z Janáčkovy autorské potřeby, ale byly úlitbou nutnou k pražskému uvedení. Vracíme se tedy ke kořenům.

Už v průběhu zkoušek jste se nechal slyšet, že vaše inscenace Janáčkovy Pastorkyně bude „o nekomunikaci a potřebě souznění s řádem, který nás přesahuje, o tom, že svět kolem nás je krásný a kazíme si ho svým jednáním my sami“. Můžete prosím váš koncept blíže rozvést?

Doplnil bych ještě téma iluzí a planých ideálů, kterými si svazujeme svůj život. To, jak si svůj život „jinak myslíme“ a jak si na sobě i na druhých „zakládáme“, abych parafrázoval klíčová místa opery. Postavy sice zpívají dialogy, jež byly ve své době formálně jistě revoluční, naturalistické, živé a velmi konkrétní a jsou tu místo dlouhých monologů – árií, avšak když se ponoříte do hloubky, zjistíte, že si všichni vedou svou, neposlouchají to podstatné – hluboké volání duše. Zejména ve druhém dějství. Protože kdyby se opravdu poslouchali, nemuselo by k té děsivé tragédii dojít. Tohle čtení nám přineslo vizuální řešení druhého dějství, které asi bude vyvolávat největší kontroverze. Na něj se pak ve vrstvách nabalovalo vše ostatní. Od idealizovaných iluzivních kulis prvního dějství, onoho jabloňového sadu se stovkami jablek poznání či hříchu, až k abstrahujícímu dějství třetímu. Jako Jenůfa prochází iniciační cestou k poznání sebe sama, tak i my kráčíme očistnou cestou k prázdnému prostoru, který nabízí šanci na nový začátek.Leoš Janáček: Její pastorkyňa - Maida Hundeling (Jenůfa), Aleš Voráček (Števa) - ND Brno 2015Která nastudování Janáčkovy pastorkyně jste jako divák měl možnost – ať už v divadle, nebo ze záznamu – vidět a které z nich vás nejvíc zaujalo?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Její pastorkyňa (ND Brno 2016)

[yasr_visitor_votes postid="186088" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments