Cesta na západ Karla Audyho

Bývalý první sólista pražského Národního divadla Karel Audy je od této sezony novým členem a sólistou souboru baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni. Během své dosavadní kariéry ztvárnil stěžejní role ve velkých klasických baletech i moderních tanečních opusech, na svém kontě má celou řadu významných ocenění, mimo jiného přímou nominaci na Cenu Thálie a další dvě širší. Nově nyní nastudoval titulní roli v autorském baletu šéfa plzeňského souboru Jiřího Pokorného „Chaplin“.

Přitom na začátku kariéry tohoto zkušeného tanečníka stála docela obyčejná šťastná náhoda. Karel Audy nepochází z rodiny, v níž by se někdo profesionálně věnoval umění, a na konzervatoř se dostal díky hledání talentů mezi žáky základních škol. „Když se mě při zkouškách a později ve škole ptali, čím jsou mí rodiče, a já spustil, že tatínek je malíř, viděl jsem nadšený výraz v očích s podtextem: vida, umělecká rodina! Ale když jsem dokončil větu s tím, že je malíř pokojů, nadšení pohaslo,“ říká se smíchem Karel Audy. „Avšak já si na svoji rodinu nemohu absolutně stěžovat a jsem za ni rád. Do života mi dala vše, co jsem potřeboval, i víc!“ Vyhlídka studia na taneční konzervatoři se mu jako klukovi líbila. „Měl jsem velkou radost, když jsem se tam dostal. Ale pak mě to, musím přiznat, nebavilo. Cvičení mi přišlo pořád stejné. Až když jsme ze sálů přišli do divadla, tanec mě opravdu chytl,“ usmívá se Karel Audy.

Plzeň je po Brně a Praze jeho třetím angažmá. „Cestuji tak trochu do kroužku. Člověk si ale tu trasu nevybere. Pořád se pohybuji na západ, nemám tendenci směřovat na východ, západní cesta tam pořád je,“ glosuje svoji kariéru. Z na jevišti tak temperamentního tanečníka vyzařuje při vyprávění zvláštní optimistický klid a rozvaha. Stačí pár vět a je vám jasné, že tak, jak uvažuje o každém slově, tak důkladně přistupuje i ke svým rolím. Chce se jim dostat pod kůži, aby jim mohl vdechnout život. A daří se mu to zcela bezvýhradně.

 

Jak vzpomínáte na Brno a na počátky své umělecké dráhy?

Když jsem studoval na brněnské konzervatoři, přál jsem si vždycky, abych byl přijat do brněnského Národního divadla, to byl můj sen, moje meta. Už od čtrnácti, patnácti let jsem pravidelně vystupoval v inscenacích Louskáčka, Dona Quijota a v dalších. Hodně jsme jako studenti vypomáhali a já jsem k divadlu přirozeně přilnul. Chtěl jsem něco dokázat na tom krásném, velkém jevišti, kde jsem sledoval své vzory. Byl jsem na jediném konkurzu, vydařil se mi a já se do souboru dostal. A hned první den v práci jsem se setkal s Petrem Zuskou a byl jsem obsazen do jeho D.M.J. 1953–1977. S Petrem se mi tehdy výborně pracovalo, znamenalo to pro mě nový impuls. Ze školy jsem měl samozřejmě výbornou průpravu, nejlepší, jakou jsem mohl mít. Ale práce v divadle se zkušeným choreografem na inscenaci je něco úplně jiného. Měl jsem pak štěstí na další velké krásné role, nesmírně rád jsem tančil například Amora v baletu Sylvia v choreografii Bronislava Roznose nebo Spartaka v choreografii Jana Kyseláka, Aliho v Korzárovi a celou řadu dalších.

Co vás odlákalo do Prahy?

Touha po změně, potřeboval jsem novou motivaci. Povedlo se to, přešel jsem do pražského Národního divadla a začal jsem skoro úplně od začátku. Jako demi-sólista, tedy sólista s povinností sboru. Dostával jsem nové šance a musel jsem si je obhájit. Pracoval jsem s Petrem Zuskou, měl jsem to štěstí, že jsem za tu dobu potkal spoustu dalších zajímavých choreografů, například Javiera Torrese v La Bayadère nebo Christophera Bruce v Rooster, Ohada Naharina, Alexandera Ekmana, nesmírně rád vzpomínám i na inscenaci Polní mše v choreografii Jiřího Kyliána. Bylo to krásná všehochuť, od každého něco. Můžete pak získat určitý obrázek, něco to ve vás zanechá a zúročíte to jindy a jinde. Jaksi podvědomě, aniž o tom vůbec víte, aniž si to uvědomujete.

Je zkušenost a práce s různými choreografy pro profesní růst tanečníka zásadní?

Určitě. Je ale mnohem důležitější, jestli potkáte takové osobnosti a choreografy, kteří vám pomohou váš potenciál hledat, najít a rozvíjet. Tanečník potřebuje to správné prostředí a okolnosti, které jemu samotnému nejvíce pomohou nastartovat tu správnou chuť k tomuto umění.

Kdo vás nejvíce ovlivnil z vašich tanečních pedagogů?

Velký význam měl pro mě Jiří Kyselák a je mi nesmírně líto, že nás opustil. Bez něj bych asi nikdy nenašel chuť k tomuto povolání. Pro mě to byla jedna z nejvýraznějších osobností, která formovala jak můj taneční vývoj, tak přístup k tanci. Ze začátku na konzervatoři byl velice přísný, ale také jsem v průběhu let díky němu pochopil, jak může tanec člověka na jevišti vnitřně naplňovat!

Z Prahy jste odešel do Plzně z pozice prvního sólisty. Co vás do Divadla J. K. Tyla přilákalo?

Spíš jsem sem byl odlákán. Ale ono to všechno do sebe dobře zapadlo, v Praze došlo k určitým změnám a já jsem začal hledat svoji budoucnost někde jinde. Plzeň je velmi dobré strategické místo. Je to blízko Prahy, kde jsem deset let žil, máme tam s manželkou kontakty, kamarády, Praha nabízí mnoho dalších zajímavých možností přes kulturní a pracovní vyžití až po studium. Moje manželka v Praze studuje. Vazby nejde zpřetrhat naráz a ani jsem to v tu chvíli nechtěl. V jakémkoliv jiném divadle v republice by se to bez toho neobešlo. A Jirka Pokorný mi vyšel vstříc – dohodli jsme se, že mě bude pouštět na hostování.

V Plzni jste vstoupil rovnou do několika inscenací, nastudoval nově Manon. A za roli pana Duvala se ocitl v širších nominacích na Cenu Thálie. To jistě potěší.

Určitě. I když to není to nejdůležitější. Nejdůležitější jsou diváci a krásný pocit z představení. Ten pramení, jako v každém zaměstnání, i z vědomí profesní perspektivy a celkového zázemí. Práce na Manon s Filipem Veverkou byla opět něco nového, jeho choreografie přece jen trochu odkazovala na Youriho Vàmose, s nímž prošel Filip svůj profesní život. Já jsem s ním také pracoval a jeho choreografie mám velmi rád. Filipova Manon ale byla přece jen jiná, originální a plná nových choreografických vizí a jevištních prožitků. Byla jeho prvotinou, ale jako prvotina rozhodně nevypadala.

V Manon jste nejen panem Duvalem, ale rovněž rytířem Des Grieux. Jaké to je, ztvárňovat v jedné inscenaci dvě tak odlišné postavy?

Postava Duvala je příjemná role a je mi možná bližší, než Des Grieux. Ale Des Grieux mě zase víc baví. Baví mě totiž projít a prožít si na jevišti vývoj této postavy. Od jeho naivní mladistvosti až k vyzrálému muži, který je zasažen Amorovým šípem tak moc, že musí rychle a těžce dospět. Uvědomuje si zranitelnost života. Hluboce ho zasáhne zklamání, bolest, smrt, ztráta. Jsou tam všechny pocity a emoce, které do té doby neznal. Ta postava má vývoj. A to se mi líbí.

Není to poprvé, kdy v jedné inscenaci ztvárňujete dvě role. Jak se vám daří se od té druhé vždy odtrhnout?

Postupem času, jak se vám tyto situace stávají, se to naučíte. Je pravda, že si člověk musí dávat pozor, aby náhodou neudělal v jedné roli něco jiného z té druhé. Ale zjistil jsem, že mě baví, být pokaždé někým jiným. Objevovat jiné možnosti v té dané roli.

Dotancováváte ještě některé role v Praze?

Ne, takhle to už dnes nefunguje, v Praze je už dostatečně velký soubor, který své potřeby pokryje.

S Brnem jste se ale nerozloučil, stále tam hostujete.

Ano. Šéf baletu Mário Radačovský mi nabídl možnost v Národním divadle Brno hostovat, za to mu velice děkuji! Bylo a je krásné se vracet do Brna mezi lidi, které znáte a na jeviště, kde jsem prožil krásná léta! V Národním divadle v Brně jsem na konci loňské sezony hostoval v premiéře Spící krasavice v choreografii Bachrama Juldaševa, což pokračuje i tuto sezonu. A také v předchozí premiéře Petra Zuzky Chvění. A shodou okolností jsem před měsícem hostoval i v olomouckém divadle v roli Dona Basila v Donu Quijotovi. Jeden den jsem odjel, večer jsme všechno prošli, do dvou v noci jsem si opakoval a druhý den večer jsem tancoval.

Bylo to celé poněkud kuriózní. Dozvěděl jsem se o tom při zkoušce na Chaplina. Zranili se totiž oba představitelé Basila a nebyl nikdo zdravý, kdo by kromě mě v republice tuto verzi Quijota uměl. Já jsem ji znal, v Brně se hrála v době, kdy mi bylo asi dvanáct let. Ale sám jsem ji tančil samozřejmě mnohem později v Praze. Naposledy asi tak před třemi lety. Tak jsem si ji teď zopakoval. A minulý týden znovu, protože Basilové se v Olomouci ještě neuzdravili. Tímto přeji brzké uzdravení, protože zdraví pro tanečníka je to nejdůležitější!

Nacestujete se tedy hodně, a to všemi směry. A navíc – vaše cesta na západ u hranic nekončí. Tleská vám i publikum na jejich druhé straně. Vystupoval jste se souborem brněnského Národního divadla na Sardinii, jste zván pravidelně do Německa, pobaltských i severských zemí.

Moje účinkování na zahraničních scénách vyplývá z osobních vazeb. Teď jsme například na začátku sezony s Jarmilou Hruškociovou vystupovali v Maďarsku, kam jsme byli pozváni a tančili duet ze Spartaka v choreografii Jiřího Pokorného.

Během své dosavadní kariéry jste ztvárnil celou řadu velmi různorodých rolí v klasickém i moderním tanečním repertoáru. Na Cenu Thálie jste byl nominován za Abdérachmana v brněnské Raymondě, v širších nominacích jste figuroval jako Jago v Othellovi v pražské inscenaci a nyní za pana Duvala v Manon. Který typ rolí je vám blízký? A střídáte je rád, nebo byste se raději držel jedné linie?

Tančil jsem opravdu velmi odlišné postavy, od princů, přes role tragické, klasiku i modernu. Asi bych byl smutný, kdybych byl postupem času nějak zaškatulkován. Mám rád různorodé výzvy. Hodně samozřejmě vyplývá z daných možností a s něčím nemůžete nikdy pohnout – jako dvoumetrový basketbalista nebudu nikdy vypadat.

A mám rád, když se role střídají, ale ne tak pravidelně, aby to bylo neúnosné. Rozhodně nejsem ani příznivcem toho tančit například dva měsíce jenom modernu a pak se vrátit do klasiky. To ale v našich podmínkách stejně není provozně možné, tak fungují jen některé velké scény ve světě.

Je mi blízká každá role, která má nějaký význam, něco říká. A velmi silně si v této souvislosti uvědomuji, že skutečně není malých rolí. Jeden tanečník nezvládne celé představení. Úspěch hlavního protagonisty nezáleží jen na něm, musí dobře tancovat celý soubor. Představení je vždycky souznění všech lidí, kteří se na něm podílejí. Atmosféra a soudržnost souboru jsou zkrátka podmínkou pro zdar a kvalitu představení.

Říkal jste, že máte rád výzvy. Byl Chaplin tou výzvou?

Rozhodně. Je to mix výrazové a taneční role. Je to o zručnosti, o muzikálnosti, tanečnosti, určité vyzrálosti. Schopnosti udržet tah děje. Schopnosti být pořád Chaplinem a nikým jiným.

Co bylo pro vás nejtěžší při přípravě role Chaplina?

V tuto chvíli odpovím stejně, jak by asi odpověděl můj kolega Richard Ševčík. Zapamatovat si to. Kromě choreografie, všechny své myšlenky, nápady a momenty, které se snažím do této role zapojit. Jsme na jevišti od začátku do konce. Ne, že by to bylo tak strašně těžké, vždycky se to naučíte. Ale já jsem rád, když jsem nad tím, když už si mohu se vším předvídatelně pohrávat.

Co vás přivedlo do řad Balletu Hommes Fatals?

Jednou jsme si na Baletních miniaturách v Praze udělali legraci z jedné naší premiéry. Tam vznikl nápad Hommes Fatals, kluci se domluvili, já jsem s tím souhlasil s podmínkou, že nebudu tancovat na špičkách. Tak to se mi splnilo, ale pak jsem vyfasoval nejvyšší partnerku na světě – Michala Štípu. Ten když se postaví na špičky, tak je o trošku vyšší než já. A to pak musí být milimetrová partneřina! I přes tyto překážky nám to, myslím, na jevišti klape výborně.

Připravil jste v minulosti i choreografie. Nechcete se k choreografiím vrátit?

To už je strašně dávno, teď nemám na choreografii čas ani myšlenky. Tehdy jsem dělal choreografii sám sobě na soutěž a podruhé na Choreografickém ateliéru v Brně s kamarádem.

A také jste si složil hudbu!

No složil… To byla taková náhoda. Bydlel jsem s jedním kamarádem DJem, dělali jsme si tak trochu legraci, něco jsme poskládali. Byla to spíše elektronická hudba společně s nahrávanou hudbou. Nebyla to žádná nosná velká věc, která by něco mohla znamenat. Ale teď opravdu nemám čas o choreografiích přemýšlet. Nedokážu se na to soustředit. Obdivuju všechny tanečníky, kteří mají chuť dělat choreografie i během své vlastní kariéry.

A až budete mít čas, chcete se k choreografii vrátit?

Mám moc rád Louskáčka, miluju tu hudbu. Rád bych někdy udělal svoji verzi, o tom sním. Louskáček je balet, který k tomu nejvíce svádí, respektive se k tomu nejvíce zneužívá. Je mnoho i jiné hudby, která má obrovskou hloubku a krásu a hodila by se k tanečnímu zhmotnění. Časem, uvidíme… (úsměv)

Studoval jste i hudbu?

Učil jsem se na klavír, občas si sám pro sebe zahraji. Přál bych si hrát více, ještě to pořádně dotáhnout. Když jsem byl malý, hrál jsem také na tahací harmoniku, to je taky tak trochu klavír. Učil mě na ni můj dědeček. A taky bych se chtěl někdy naučit hrát na kytaru. Ale to jsou spíš taková přání.

Vy jste vyloženě studijní typ! I v době svého angažmá jste studoval, magisterské studium jste ukončil v roce 2014. Jak jste to stihl?

Spousta tanečníků si dodělává školu až po ukončení taneční kariéry. Já jsem si ale řekl, že ne. Že to musím stihnout tak, pak že už bych se k tomu nedostal a na studia už třeba neměl čas a chuť.

Studoval jste a šel z role do role. Je nějaká, která vás zatím minula?

Ani nevím… Že bych si někdy sedl a přemýšlel nad tím, co bych si přál tančit, co jsem netančil… To ne.

Napadlo by vás někdy, že byste tancoval Chaplina?

Určitě ne. A tak to má asi být. Jsem zvědavý na budoucnost, na to, co přijde. Mám rád role a ještě raději mám příběhy. Nemusí to být příběh dějový, může to být příběh pocitový. A mám strašně rád okamžiky, v nichž je hudba přesně spojena s tancem, s nějakou tenzí. To je u spousty baletů. A když se tohle povede, je to něco, co vás táhne. Něco jako touha. A tenhle pocit, ten miluju. To je to, co mě na tanci baví.

Děkuji za rozhovor!

 

VIZITKA
Karel Audy (1984) se narodil v Brně. Odborné a taneční vzdělání získal na taneční konzervatoři ve svém rodném městě (1996–2004), na kterou nastoupil v jedenácti letech. Již během studia vystupoval v představeních brněnského Národního divadla. Po ukončení konzervatoře se od sezony 2004/2005 stal členem souboru Baletu Národního divadla v Brně. Již v prvním roce angažmá dostal několik sólových příležitostí, jako je Zlatý bůžek v Bajadéře, Ali, Lankedem v Korzárovi. V roce 2006 byl jmenován demisólistou a o rok později sólistou. Během těchto let tančil v mnoha klasických inscenacích, převážně v hlavních rolích v baletu Louskáček (Princ), Korzár (Konrád), Romeo a Julie (Merkucio), Spartakus (Spartakus), Labutí jezero (Přítel prince, Pas de trois), Raymonda (Abdérachman), ale i v moderních titulech Sylvie (Amor), Tango, Příběh vojáka (Alter Ego), Svěcení jara (Muž), Frida (Smrt), Mariin sen, Sonáta. Své angažmá v brněnském Národním divadle ukončil na turné na Sardínii rolí Solora v baletu Bajadéra v divadle Teatro Lirico di Cagliari.

Od sezony 2008/2009 nastoupil do souboru Baletu Národního divadla v Praze jako demisólista. I nadále je hostujícím sólistou v mnoha představeních Národního divadla Brno. Již během první sezony v Národním divadle dostal příležitost tančit v sólových rolích, jako je Gennaro v Napoli, Princ v Louskáčkovi, Otrok v Korzárovi v rámci představení Baletománie nebo Benno v Labutím jezeře. V roce 2011 byl jmenován sólistou a v roce 2015 prvním sólistou. Nastudoval několik dalších sólových rolí: Labutí jezero (Von Rothbart ), Don Quijote (Basil), dále otce Lorenza v baletu Romeo a Julie (choreografie: Petr Zuska), Solora v La Bayadère (choreografie: Javier Torres), v sólových pasážích 7. symfonie A dur (choreografie: Uwe Scholz), Tátu v Louskáčkovi a Myšákovi Plyšákovi (choreografie: Petr Zuska) a Káje ve Sněhové královně (choreografie: Michael Corder). V moderním repertoáru tančil v Decadance (choreografie: Ohad Naharin), Rain (choreografie: Radu Poklitaru) nebo Cacti (choreografie: Alexander Ekman).

Od sezony 2017/2018 je sólistou baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni. Tančí titulní roli v baletu Chaplin (choreografie: Jiří Pokorný), Prince v Labutím jezeře (choreografie: Jiří Horák), rytíře Des Grieux a Pana Duvala v Manon (choreografie: Filip Veverka) nebo Řehoře Samsu v Proměně (choreografie: Štěpán Pechar a Ondřej Vinklát).
(Zdroj: www.narodni-divadlo.cz)

www.djkt.eu