Čeští operní pěvci ve filmu (4)

Začněme konstatováním, že z operních děl se na filmové plátno dostalo pouze jediné, a to Dalibor. Je však zkrácen, aby z dvou a půl hodinové opery byl hodinu a tři čtvrtě trvající film. V roce 1956 jej v barvě natočil Václav Krška. Hudbu pro film nahrál orchestr Národního divadla se Zdeňkem Chalabalou před vlastní realizací. Filmové libreto podle Smetanovy předlohy vytvořili Václav Krška a scénárista a pomocný režisér Jaroslav Beránek. Dalibor byl v době natáčení detailně propracovanou rolí Beno Blachuta, jenže režisér si jej na plátně nepřál; zůstal mu jen synchronní pěvecký part a rytíře zahrál Karel Fiala.

Podobných „dvojic“ ztělesňujících hlavní i vedlejší role představiteli odlišnými od hlasu slyšeného z plátna bylo ve filmu více: Věra Heroldová, ač sama výtečná sopranistka, dlouholetá členka ostravského divadla, ztvárnila Miladu, kterou zpívala Milada Šubrtová. Přemysl Kočí byl obsazený do úlohy Budivoje (jeho první role ve filmu), ale hlas mu propůjčil Rudolf Asmus. Podobně žalářník Beneš: hrál jej operní pěvec Josef Celerin, ale zpíval Zdeněk Kroupa. Jitku zpívala Libuše Domanínská s tváří Jany Rybářové. Vítka hrál Josef Roušar, jemuž „svěřil“ svůj tenor Ivo Žídek. Jediný Václav Bednář si svého krále Vladislava ve filmu zahrál i zazpíval a tvář i hlas nechal režisér také jednomu ze Soudců, jímž byl Jaroslav Horáček. Do filmu bylo připsáno několik epizodních postav v opeře se nevyskytujících nebo alespoň anonymních: Stařena Magdalena (Otýlie Beníšková), Adam Ploskovický z Drahonic (Zdeněk Váša), Panoš (Luděk Munzar) a Tulák Jáchym v podání choreografa filmu Emericha Gabzdyla; zviditelněn byl i Zdeněk z Ploskovic (Miloš Červinka). Natáčení filmu neušlo pozornosti filmových historiků a kritiků a o Daliborovi se psalo jako o filmové opeře; někdo větou oznamovací: Filmové hudební drama Dalibor. (Svobodné slovo, 17. 7. 1955), někdo větou tázací: První česká opravdu filmová opera? (Film a doba 1, 1955).

Vážným realizačním problémem bylo obsazení filmu. Pěvecké scény a hudba byly již předem zachyceny na zvukový pás. Nyní se podle zvukového záznamu bude natáčet obraz, v němž každá zpívaná role dostane nového představitele. (…) Postavu Dalibora, kterou zpívá laureát státní ceny Beno Blachut, svěřil režisér Krška posluchači pěveckého oddělení pražské konservatoře Karlu Fialovi. (…)(Filmové informace, 17. 8. 1955, s. 10-11.)

Ještě malé době realizace filmu odpovídající křečovitost: v Daliborově árii ve 3. jednání: Ha, kým to kouzlem… je verš: Však teď se zachvěj, ty Praho zpyšnělá… To se dohlížiteli na ideologickou čistotu díla nelíbilo, a tak rozhodl o změně; filmový Dalibor zpívá: Však teď se zachvěj, ty šlechto zpyšnělá… Onomu třídně bdělému soudruhovi poněkud ušlo, že Dalibor byl rytíř, tudíž šlechtic.

Václav Krška věnoval Bedřichu Smetanovi už svůj předcházející film Z mého života (1955), do nějž angažoval několik operních pěvců v ukázkách z oper Prodaná nevěsta, Braniboři v Čechách, Libuše a Dalibor; tak si „svého“ Jeníka zahrál a zazpíval Ivo Žídek, Dalibora zpíval Beno Blachut, ale hrál jej Rudolf Cortés. Libuši a Miladu hrála i zpívala Marie Podvalová.

Dále byli do ukázek ze Smetanových oper herecky a pěvecky obsazeni Rudolf Asmus, Václav Bednář, Milada Čadikovičová, Jan Konstantin, Luděk Mandaus, Vojen Novák, Bohumír Vích a Josef Vojta; do činoherní role Eleonory z Ehrenbergů byla angažována Jarmila Pechová.

(…) Z operních scén jsou již natočeny úryvky z Dalibora. Byly realisovány v exteriérech zčásti na jihočeských hradech, hlavně však na Křivoklátě, kde se odehrává scéna soudu nad Daliborem. Touto inscenací, v níž je skvělou Miladou laureátka státní ceny Marie Podvalová a postavu Dalibora, jehož part nazpíval laureát státní ceny Beno Blachut, hraje R. Cortéz, dociluje režisér nejen velmi plastické a živé scény, ale vyznívá v ní plně její dramatičnost. (Filmové informace, 16. 9. 1954, s. 9-10.)

Václav Krška ještě v době, kdy marně čeká Stříbrný vítr na uvedení do kin, chystá horečně další film … Krška nechce točit životopisný film, ale film hudební. (…) (Film a doba, č. 7, 1972, s. 354-357.)

Soňa Červená své herecké i pěvecké umění uplatnila v pěti poválečných filmech: Poslední mohykán (režie Vladimír Slavínský, 1947) – Helena, dcera starožitníka Bořivoje Kohouta, který byl jejím nejvýznamnějším. V dalších snímcích dostala jen podružné úlohy: Revoluční rok 1848 (režie Václav Krška, 1949) – dáma u Windischgrätze; Divotvorný klobouk (režie Alfréd Radok, 1952) – v tomto zněl pouze její hlas pro jinou představitelkou hranou úlohu pouťové zpěvačky; Písnička za groš (režie Rudolf Myzet, 1952) – zpěvačka Irena Jonášová; Únos (režie Ján Kadár, Elmar Klos, 1952) – cestující Grábnerová, pilotova manželka.

Gabriela Horvátová ve filmu Mikoláš Aleš (režie Václav Krška, 1951) přijala roli Šlechtičny. Pěvkyně jejího věhlasu by si zasloužila významnější filmovou úlohu (úlohy), leč nedostala ji.Jaroslava Procházková byla po válce obsazena jen ve filmu Právě začínáme (režie Vladimír Slavínský, 1946). Pouze zpívaná role Carmen byla nabídnuta Štěpánce Štěpánové v psychologickém dramatu Můj přítel Fabián (režie Jiří Weiss, 1955). Ve filmu Strakonický dudák (režie Karel Steklý, 1955) lesní víly zpívají hlasem Marii Tauberové a Milady Šubrtové, které v encyklopedii o českém hraném filmu uvedeny nejsou.

Kromě Krškova filmu Z mého života si Rudolf Asmus zahrál pouze vězněného židovského zpěváka ve válečném dramatu Přežil jsem svou smrt (režie Vojtěch Jasný, 1960). Karel Berman dostal podružnou úlohu Jídlonoše v satiře Platit, prosím (režie František Lukáš, 1956).

Tenorista Oldřich Dědek zpíval v opeře Divadla 5. května a od srpna 1948 do konce sezony v roce 1951 byl členem souboru Národního divadla, kde mu bývaly přidělovány spíše menší úlohy. V poválečné produkci byl výtečným Zpěvákem v šantánu ve filmu Parohy (režie František Sádek a Alfréd Radok, 1947):

A pak tu bylo nevelké sic, ale přece jenom překvapení: úloha kabaretního zpěváka. Debutoval v ní O. Dědek a debutoval v ní tak, že se zasloužil o nejzdařilejší scény tohoto nezdařeného filmu. (Kino, č. 45, 7. 11. 1947, s. 888.)

Ve svém dalším filmu Polibek ze stadionu (režie Martin Frič, 1947), v němž hlavní úlohy byly doménou Jany Dítětové a Zdeňka Dítěte, můžeme Oldřicha Dědka vidět jako vedoucího obchodu:

Jára Kohout a Oldřich Dědek doplňují soubor herců a dokazují, kolik máme nevyužitých komiků. (Filmové noviny, č. 7, 14. 2. 1948, s. 7.)

Snaha vytáhnout z filmových periodik obsáhlejší recenze na Dědkovy výkony se příliš nedařila… Takže alespoň poznamenejme, že po titulech natočených v roce 1947 následovaly filmy: Červená ještěrka (režie František Sádek, 1948), v němž byl inspicientem Filipem; ve filmu Daleká cesta (režie Alfréd Radok, 1949) hrál terezínského vězně s loutnou; byl mrštným komediantem v Divotvorném klobouku (režie Alfréd Radok, 1952). Vděčnou roli Ceremoniáře dostal v Pyšné princezně (režie Bořivoj Zeman, 1952), leč dostupné kritiky jej pomíjejí; dozvíme se sice, že: Sovětský film již dávno rozpoznal velkou ideovou sílu a účinnost pohádek (…), ale jinak se recenzent věnoval především hlavním představitelům Vladimíru Rážovi a Aleně Vránové; na konci (což lze chápat i jako vyjádření se k Dědkově úloze) stroze konstatoval:

I v ostatních menších postavách setkáváme se s pěknými hereckými výkony, ať je to již Gustav Heverle v roli panoše Vítka, nebo podařená trojice králových rádců. (Kino, č. 26, 18. 12. 1952, s. 494.)Oldřich Dědek se předvedl též jako bubeník Karlíček Kalousek v podnikové kapele z komedie Hudba z Marsu (režie Ján Kádár, Elmar Klos, 1955); skladatel Jan Rychlík – podle svých slov „generálním redaktorem hudby“ tohoto filmu – si pochvaloval, že:

Jaroslav Marvan se učí ovládat svůj monstrósní susafón, J. Kemr své činely, Dědek se stal výborným bubeníkem, Em. Fiala hraje na pikolu, K. Effa na violoncello, J. Hlinomaz na pozoun, Ant. Jedlička na klarinet atd. (Kino, č. 26, 18. 12. 1952, s. 494.)V komunální satiře O lidech před pultem a za ním (režie Petr Schulhoff, 1957) hrál okradeného zákazníka; malou úlohu dostal v dramatu Dnes naposled (režie Martin Frič, 1958) – divák se musí soustředit, aby jej vůbec postřehl; v pohádce Dařbuján a Pandrhola (režie Martin Frič, 1959) ztvárnil koktavého doktora.

Barytonista Jan Fifka, v létech 1916–26 v angažmá v Národním divadle, kde zpíval nejen malé role (v sezoně 1920-21 byl Evženem Oněginem), přijal angažmá ve filmu už v době 1. republiky, kdy vystoupil v pěti malých rolích; po válce se objevil ve třech filmech, leč ani tentokrát neměl příležitost vyniknout: v dramatu z války Hrdinové mlčí (režie Miroslav Cikán, 1946) ztvárnil blíže neurčenou epizodní úlohu, stejně jako v dramatu O ševci Matoušovi (režie Miroslav Cikán, 1948); v komedii odehrávající se na sklonku války Velký případ (režie Václav Kubásek a Josef Mach, 1946) hrál Němce.

Arnold Flögl, dlouholetý člen Slovenského národného divadla v Bratislavě, hrál ve třech filmech: Čapkovy povídky (režie Martin Frič, 1947) – v Baladě o Juraji Čupovi ztělesnil Starostu; v budovatelském dramatu DS-70 nevyjíždí (režie Vladimír Slavínský, 1949) byl obsazen do neurčené epizodní role a ve filmu Pytlákova schovanka představoval herce Jana Baladu, filmového otce titulní ženské úlohy Elén Hadrbolcové (Hana Vítová). Herecká účast Karla Hrušky v poválečném filmu byla žalostná, nedůstojná. Režisér Anny proletářky (režie Karel Steklý, 1952) mu udělil roli Harmonikáře; Trampoty pana Mareše (režie Josef Vácha, 1956) byl krátký osvětový film upozorňující na chyby řidičů a vozků s koňskými potahy, v němž Karlu Hruškovi připadla role zastánce vozků; v sociálním dramatu Zvony z rákosu (režie Václav Kubásek, 1950) si zahrál Poštmistra.

Celkem v devíti filmech hrál ve sledovaném období výborný basista Národního divadla Vladimír Jedenáctík. Byly to sice jen drobné úlohy, ale pěvec je při své umělecké poctivosti dozajista neodbýval. Po válce hojně navštěvovaný Revoluční rok 1848 (režie Václav Krška, 1949) mu poskytl roli Studenta v hostinci, o níž čteme skoro na konci sáhodlouhého výčtu postav; poté na plátnech kin vystoupil jako hajný Šindelář ve filmu Mikoláš Aleš (režie Václav Krška, 1951); v dramatu podle povídky Svatopluka Čecha Jestřáb kontra Hrdlička (režie Vladimír Borský, 1953) dostal ne právě lichotivou úlohu barona Kotowského, jenž byl kumpánem podvodníka Romanova (Jan Pivec); poté se představil jako jeden z Dvořanů v pohádce Byl jednou jeden král (režie Bořivoj Zeman, 1954); v komedii podle Nerudova fejetonu Kam s ním (režie Jaromír Pleskot, 1955) se mihnul jako Řezník; v jiné pohádce Obušku, z pytle ven! (režie Jaromír Pleskot, 1955) byl Myslivcem; drama s družstevnickou tématikou Po noci den (režie Jaroslav Mach, 1955) podle námětu Emy Řezáčové by stěží u diváků obstálo nebýt kvalitního hereckého obsazení (Marie Vášová, Marie Glázrová, Ladislav Pešek, Jaroslav Vojta, František Kreuzmann…), na Vladimíra Jedenáctíka zůstala jen drobná úložka Družstevníka; režisér psychologického dramatu Škola otců (režie Ladislav Helge, 1955), které bylo doceněno až v současnosti, mu nabídl roli pana Doležala; Svatebčanem byl v jedné z povídek (Otrhaná písnička) filmu Pět z milionu (režie Zdeněk Brynych, 1959). Předesíláme, že Jedenáctíkovo angažování do filmu pokračovalo i v dalších létech.Jiří Joran se ukázal na plátně dvakrát: jeho malíř Rudolf Tatrmák se dvakrát mihnul v komedii Parohy (režie František Sádek a Alfréd Radok, 1947) a v Písničce za groš (režie Rudolf Myzet, 1952) se ukázal coby hudební skladatel Václav Jonáš.Milan Karpíšek si ve filmu zahrál také pouze dvakrát: byla to nejmenovaná role v propagačním filmu z nemocničního prostředí Něco se tu změnilo (režie František Lukáš, 1955) a v komedii Nechte to na mně (režie Martin Frič, 1955) byl Redaktorem.Přemysl Kočí má kromě Dalibora na svém kontě ještě čtyři filmové role: v historickém dramatu Jan Žižka (režie Otakar Vávra, 1956) byl vojákem u krále Zikmunda; jako pouhý zákazník v knihkupectví se objevil ve filmu Zaostřit, prosím Martina Friče (1956); v pohádce Legenda o lásce (režie Václav Krška, 1957) vystupoval coby Vezír; v dalším Vávrově historickém filmu Proti všem (1957) zůstal věren králi Zikmundovi, jemuž dělal Pobočníka; konečně byl obsazen do hlavní úlohy v dětském filmu Brankář bydlí v naší ulici (režie Čeněk Duba, 1957).Josef Křikava, dlouholetý člen Národního divadla (od roku 1930), předtím angažován nejdéle v olomouckém divadle, hrál po válce ve filmu dvakrát: v komedii Nevíte o bytě? (režie Bořivoj Zeman, 1947) v roli pana Šimůnka, která byla pro děj filmu dosti významná; následoval ještě Pan Novák (režie Bořivoj Zeman, 1949) a v něm Křikavův Pokladník Bejček.Jen jednou zavadil o film barytonista Miloš Linka, po krátkém olomouckém angažmá byl od roku 1926 na dobu 26 let v Národním divadle. V dramatu Jan Roháč z Dubé (režie Vladimír Borský, 1947) se v soupisu rolí objevuje téměř na konci, a to jako Kněz před radnicí.Pokud si Josef Loskot na zájem filmařů za 1. republiky nemohl stěžovat, po válce se na plátně objevil jen jednou, v bezejmenné úloze v dramatu Rudá záře nad Kladnem (režie Vladimír Vlček, 1956).

Nakonec se můžeme jen velmi krátce zastavit u dvou pěvců, kteří se na plátně objevili ještě před svou účastí v Krškově Z mého života. Luděk Mandaus účinkoval v menší roli Hlasatele v Pyšné princezně (režie Bořivoj Zeman, 1952) a Bohumír Vích byl Zpívajícím hercem v Červené ještěrce (režie František Sádek, 1948).

Prameny:
Český hraný film II. 1931-1945. Národní filmový archiv, Praha 1998. 
www.csfd.cz
www.narodni-divadlo.cz / archiv
www.nfa.cz / on-line katalog

(Pokračování)

Foto archiv ND, Jaromír Svoboda, Oldřich Pernica,