Ceviche – improvizační večer s VerTeDance

Noc divadel rozpohybovala 21. listopadu nejednu scénu tancem. Ve Studiu ALTA měl premiéru program s názvem Ceviche, večer ve znamení improvizace. Hudební skupina Zrní a soubor VerTeDance nalákali stejně tak jako jméno choreografa venezuelského původu Davida Zambrana, který se věnuje současnému tanci a improvizaci. A právě v jejím duchu se nesl celý večer.

Takových představení, jež by byla kompletně tvořena improvizací jak pohybovou, tak hudební, není mnoho. Nejsou snadno divácky uchopitelná, obsahují určitý kus nesdělitelnosti a nepřenositelnosti. S divadelním prostorem koexistují, ale některým zákonitostem divadla se vymykají. Představení Ceviche se k nim řadí. Poněkud stravitelnější kousek představilo na zahájení sezony divadlo Ponec s tanečníky z uskupení CreWcollective. Jejich večer byl tehdy sledem situací zasazených do surreální krajiny světelného a scénického designu Jana Komárka, který dal celému vystoupení velmi pevnou stavbu a rámec. Ceviche takovou stavbu nemá, proto se v něm divák může ztratit. Nemusí to být špatně, ale tahle hra s divákem je někdy na hraně. Především vzbuzuje otázku, pro koho je takové představení určené, koho chce oslovit a jestli je vhodné pro široké publikum.

Choreograf v tomto případě nefungoval jako „choreograf“, který by tvořil pohybový materiál, ale jako mentor, který se snaží vzbudit v interpretech jejich tvůrčí potenciál, v rámci vytyčených mezí. Vlastně je uvedení této profese v seznamu tvůrců trochu zavádějící. Název představení je kulinářskou analogií odkazující k pokrmu z ryb marinovaných v citrónové šťávě. Zde se kuchařem, který míchá ingredience, stal choreograf. Hodinový dialog s hudbou je velmi dlouhá plocha, kterou je obtížné zaplnit jen interakcí, byť je předem určeno, jak jsou které části dlouhé, či kdy tančí interpretky sólo a kdy mají navázat kontakt s ostatními. Každá z tanečnic dostala prostor pro rozvinutí pohybového materiálu, který je jim bytostně vlastní – v premiérovém večeru byla právě sóla tou silnější stránkou.

Martina Hajdyla Lacová s bojovnou dychtivostí objevovala obratně prostor, její štíhlé mrštné tělo ovládlo každý kout a dynamické pohyby dávaly tušit ještě větší rezervoár energie uvnitř. Tereza Ondrová dává pohybům intuitivní vznešenost, jako oživlá socha proplouvala prostorem s důrazem na krásné linie těla, oblouk paží ve strnulých gestech i v pohybu, chvílemi jako by tančila ve snu. Bára Látalová je naopak pohybově neučesaná a volná jako živel, v jednom se svých sól nechala na povrch vystoupit zvířecí animálnost v pohybu i příslušném zvukovém doprovodu, její dlouhé vlasy jsou samy rekvizitou. Lucia Kašiarová je nesmírně energická, téměř agresivní, vyžívala se ve zvucích elektrické kytary, jako kdyby se dala unášet adrenalinovou vlnou na rockovém koncertu.

Mnoho zajímavých momentů, ale rozesetých sporadicky a spojených dlouhými minutami neurčitého pohybu, který působil, jako kdyby neměl žádnou zřejmou motivaci, ustával bez napětí, bez očekávání, bez zjevné známky toho, že by účinkující věděli, kam chtějí směřovat, že by měli nějaký rámec, ve kterém se pohybují. I když tu být musel. Energie tančících zůstala na jevišti, snad mezi nimi, a neposunovala se dále k divákům. Přestože je neurčitost a moment překvapení nedílnou součástí improvizace, zde jí bylo příliš mnoho. Což neznamená, že příští představení nebude působit právě opačným dojmem.

Hudba byla improvizovaná též, diváci si tedy mohli vybrat, na kterou složku se soustředit (pokud nešlo o okamžiky ticha, které rovněž měly své místo). Fyzická interakce mezi tanečnicemi a hudebníky pak nastala ke konci představení, ale muzikanti na ni zjevně nejsou připraveni a jejich nejistota je přímo citelná. Fanouškové kapely se v publiku pochopitelně velmi bavili, ale to, co se odehrávalo na scéně, nebylo profesionální. Jejich hra však byla. Chvílemi se dokonce zdálo, že jde spíše o koncert s tanečními vložkami, ačkoli zde nezazněly písně v tradičním smyslu. Hudební materiál se celou dobu vyvíjel a překvapoval někdy více než ten pohybový. Hráči jsou výrazní, kombinují zvuk svých nástrojů, mezi nimiž nechybí housle a flétna, do odstínů od folkové balady až po hard rock. Jejich hudba hladí i dokáže strhnout rytmem. Ale svá místa za mikrofony by opouštět neměli.

„Cílem projektu je vrátit se k samé podstatě tance jako rituálu a společného prožívání, sdílení zážitků a zkušeností – s absolutní upřímností, kterou si člověk obvykle dovolí jen v kruhu nejbližších. Ceviche je o přítomném okamžiku, tady a teď, o nakažlivé radosti z pohybu, hudby i života,“ píše se v programu. A možná že problém je právě v tom, co se snaží tvůrce divákům předat. Sdílení a rituál totiž není něco, na co se lze dívat – to se musí prožívat! Ve chvíli, kdy oddělíme diváky a tanečníky, máme scénu a hlediště, chtě nechtě se ocitáme v divadelním prostoru s jeho nároky i očekáváními. Tentokrát dramaturgie představení nezafungovala, bylo to jako text s přemírou míst nedoučenosti, ve kterém zůstávají jen pozůstatky syntaxe.

Tanec je pradávný komunikační prostředek, lze se v něm dostat až na dřeň instinktů, emocí, jeho pomocí lze otevřít nejskrytější hlubiny duše a probudit je k životu. Jenže abychom pocítili magii tance jako společného rituálu, jako prostředku sdílení, to je lépe zajít na diskotéku nebo na rockový koncert a nechat se tam pohltit hudbou a atmosférou. Nezúčastněnému divákovi pohled zvenčí nic nedá, pokud nemá osobní fyzickou zkušenost, jejíž pomocí by se mohl ztotožnit s tančícími těly na scéně. A to přeci jen většina diváků nemá.

Ceviche nebyla improvizací s příchutí citronu, jak praví poetický podtitul. Zářivá barva tohoto ovoce zůstala obsažena jen v černozlatých kostýmech tanečnic, ačkoli ony i hudebníci se vydali ze všech svých sil a potenciál z nich doslova prýští. Přejme dalším reprízám šťastnější konstelaci ve vytvoření soudržného celku.

Hodnocení autorky recenze: 70%

Ceviche
Choreografie: David Zambrano
Hudba: Zrní
Kostýmy: Mariana Novotná
Light design: Katarína Ďuricová
VerTeDance
Premiéra 21. listopadu 2015 Studio Alta Praha

Tanečníci – Martina Hajdyla Lacová, Tereza Ondrová, Lucia Kašiarová, Barbora Látalová

www.vertedance.org
www.altart.cz