Chlapcův kouzelný roh
Na přelomu let 1805/1806 vyšel první svazek souboru německých lidových písní Chlapcův kouzelný roh (Des Knaben Wunderhorn); další dva svazky následovaly v roce 1808. Písně sebrali, uspořádali, upravili a dotvořili romantičtí básníci Achim von Arnim a Clemens Brentano. Byl to programový čin mladší romantické generace, který hluboce zapůsobil na německou poezii 19. století a následně i na německou hudbu, neboť řada skladatelů zhudebnila texty z této obsáhlé sbírky.
Ta nese podtitul „Staré německé písně“ a je dedikována Johannu Wolfgangu Goethovi. Obsahuje celkem 722 písní a básní lyrického, epického i dramatického charakteru, písní lidových nejen v přísném slova smyslu, ale i pololidových, kramářských a zčásti umělých (mimo jiné třeba i od Hanse Sachse). Dobou vzniku sahají od středověku až po 18. století. Tematicky je to soubor velice různorodý, obsahuje písně milostné, rytířské balady, dvorské svatební písně, legendy, písně tovaryšské a řemeslnické, duchovní písně katolické i protestantské, vojenské a válečnické zpěvy i písně taneční a dětské. Najdeme zde též řadu motivů z německých lidových pověstí (o Faustovi, o krysaři z Hamelnu, o Vilému Tellovi a jiných) i z historie (třicetiletá válka, bitva u Lipska v roce 1631 a další). Sbírka je komponována tak, aby vynikla její rozmanitost a mnohotvárnost. Pochmurné balady střídají žertovné parodie, něžnou píseň střídá krvavý morytát nebo rozpustilý pijácký zpěv.
Chlapcův kouzelný roh „neusiluje o folkloristickou autentičnost a dokumentárnost, ale o postižení kouzla a poetičnosti lidové poezie. Arnim a Brentano proto písně různým způsobem obměňovali, kontaminovali, doplňovali a krátili; do sbírky anonymně zařadili i několik vlastních ohlasů. Pro celý soubor je příznačné velké žánrové i tematické rozpětí, spojení vznešenosti i banality, básnivost, naivita a starožitný ráz, vidění významných historických událostí z hlediska všedního života. To vše – stejně jako mírně archaizovaný jazyk, řada asonancí místo rýmů, časté opakování, dialektismy, nesložitá strofická výstavba, zjednodušení syntaxe – navozuje svérázný dojem celistvosti a původnosti, skládá mnohostranný obraz světa, jak jej nahlížela ona část lidu, již osvícenský racionalismus pokládal za nevděčnou masu.“ (Slovník světových literárních děl)
Prvním podnětem k vydání sbírky byla romantická cesta obou básníků po Rýně v roce 1802, kde je okouzlil svět lidových písní. Arnim a Brentano sbírali písně z ústního podání, ze starých rukopisů i kronik, z knížek lidového čtení a s pomocí řady spolupracovníků. Kniha byla kritizována ze stanoviska folkloristické hodnověrnosti (bratři Grimmové) i z hlediska „nerozvinuté niternosti“ lidové poezie vůbec (G. W. F. Hegel), celkově však byla přijata s nadšením a založila písňovou tradici německé lyriky 19. století (Joseph von Eichendorff, Eduard Mörike, Heinrich Heine, Ludwig Uhland, Nikolaus Lenau, Theodor Storm a jiní). Největší německý básník J. W. Goethe věnoval sbírce uznalou recenzi a přiznal se k zaujetí pro lidovou poezii: podle něj je to „pravá poezie a má neuvěřitelný půvab i pro nás, kteří stojíme na vyšším stupni vzdělanosti, takový půvab, jaký má pro stáří pohled a vzpomínka na mládí“. Goethe podotkl, že to, čemu říkáme lidové písně, „nebylo vlastně vytvořeno ani lidem, ani pro lid, ale obsahuje něco tak jadrného a zdatného, že je jádro národů chápe, osvojuje si to a uchovává“.
V češtině vyšel v roce 1980 v nakladatelství Odeon (edice Lidové umění slovesné, řada B, svazek 11) výbor z Chlapcova kouzelného rohu, který obsahuje 122 písní. Vybral a přeložil je Jindřich Pokorný, předmluvu napsal Pavel Trost, poznámky Vladimír Ježek, ilustroval Jan Sládek.
Arnim a Brentano
Achim (Karl Joachim Friedrich Ludwig) von Arnim (26. ledna 1781 – 21. ledna 1831) pocházel ze staré junkerské rodiny z Berlína, ale nebyl ušetřen hmotné bídy. Studoval přírodní vědy v Göttingenu, kde se seznámil s Brentanem. Nebyl lyrikem, ale epikem, psal i dramata a romány a novely (Strážci koruny, Chudoba, bohatství, vina a pokání hraběnky Dolores, Izabela Egyptská, Papežka Jana). Roku 1811 se oženil s mladší Brentanovou sestrou Bettinou (1785–1859), ženou pronikavého intelektu a ohromující aktivity, se kterou měl dva syny. Když mu cenzura prakticky znemožnila žurnalistickou činnost, žil především na svém statku ve Wiepersdorfu a psal prozaické práce, které se vyznačují bohatstvím uměleckého tvaru (překračujícího někdy i hranice logiky pravidel), strhující fantazií poutavých milostných, dobrodružných a strašidelných příběhů i bujným lidovým veselím.
Clemens Wenzeslaus Brentano de La Roche (8. září 1778 – 28. července 1842) byl synem bohatého frankfurtského kupce italského původu a německé matky, někdejší Goethovy přítelkyně. Nikdy nebyl odkázán na vlastní výdělek a žil jako romantický rozervanec, plný rozporů a osobních krizí, v euforii i v neštěstí, neuspokojenosti a bezmoci. Po vydání Kouzelného rohu a po Arnimově sňatku s Brentanovou sestrou Bettinou vztahy obou přátel ochladly a heidelberský kruh zanikl. Po rušném životě v Berlíně se Brentano uchýlil do Čech, kde jeden z jeho bratrů vlastnil statek v Bukovanech na Písecku. Navštívil i Prahu a stýkal se s Josefem Dobrovským. Po prvním Napoleonově pádu žil ve Vídni a pak se vrátil do Berlína, kde se od umění obrátil k náboženství, zřekl se poezie a oddal se katolické církvi. Později bloudil od místa k místu a zemřel zubožený u jednoho ze svých bratrů. Pro nás může být zajímavé, že kromě pobytu v Čechách napsal také lyrickou hru Založení Prahy (Die Gründung Prags, 1815), jejíž děj sahá od zvolení Libuše českou panovnicí po její spojení s Přemyslem až k vidění města Prahy. Celek je podle Heina rozvleklý a chaotický, ale obsahuje některé velkolepé pasáže. Psal také pohádky nebo třeba román Chronika potulného žáka.
Gustav Mahler a jiní
Vedle Gustava Mahlera se texty Kouzelného rohu inspirovali i mnozí jiní slavní skladatelé, například Robert Schumann, Carl Maria von Weber, Carl Loewe, Felix Mendelssohn-Bartholdy, Johannes Brahms, Alexander Zemlinsky, Arnold Schönberg či Anton von Webern. Díky Johannesu Brahmsovi je například dodnes živou píseň-ukolébavka Dobrou noc, mé dítě (Gute Nacht, mein Kind):
„Dobrou noc, už honem spát,
kvítka ze zahrad
okrášlí tvůj sen,
hajdy do peřin!
Však já tě, dá-li bůh,
probudím, až bude den!“
(přeložil Jindřich Pokorný)
Nejvíce však z Kouzelného rohu čerpal moravský rodák Gustav Mahler (1860–1911). V roce 1884 začal komponovat cyklus Písně potulného tovaryše (Lieder eines fahrenden Gesellen), jehož texty vycházejí z Kouzelného rohu. Následoval dokonce celý stejnojmenný cyklus dvanácti písní Des Knaben Wunderhorn; další texty ze sbírky najdeme i ve vokálních partech Mahlerovy Druhé, Třetí a Čtvrté symfonie. Jiné texty zhudebnil v mládí.
Mahler měl ke Kouzelnému rohu hluboký vztah. Jeho někdejší spolupracovník, světově proslulý dirigent Bruno Walter, jej charakterizoval takto: „Když se pak (Mahler) seznámil se sbírkou Des Knaben Wunderhorn, měl jistě pocit, jako by objevil svůj duševní domov. Našel v té sbírce všechno, co mu hýbalo duší, a našel to zpodobeno tak, jak to cítil: přírodu, zbožnost, touhu, lásku, loučení a rozchod, noc, smrt, duchy a bytosti nadpřirozené, lancknechtovské ovzduší soldátské, mladistvou jarost, dětské laškování, roztodivný humor – to všechno v něm žilo jako v těch básních, i začaly mu tryskat jeho písně – zdárným snoubením původní poezie s hudbou hluboce spřízněnou vznikla řada nejroztomilejších uměleckých děl, v nichž se teď jeho osobnost zračí v mužné scelenosti a mohutné původnosti.“
