Choreograf Ján Gonščák uvedl v Praze své taneční filmy i sólo

V české premiéře uvedli dnes večer v Divadle La Fabrika komponovaný program Volání z hlubin slovenský choreograf a tanečník Ján Gonščák a režisérka Andrea Šestáková. Ve třech tanečních filmech i představení, které tvořilo druhou část večera, sólově vystupuje Gonščák, Šestáková je autorkou filmů. Volání z hlubin je název sólové Gonščákovy choreografie, podle níž vznikl jeden z filmů a jež dala název i celému večeru. Volání z hlubin, latinsky De profundis, je úvodem sto třicátého biblického žalmu, ale naznačuje i to, že představení je „voláním z hlubin duše autorů“ – pro diváka neverbálním zážitkem plným poezie, smyslnosti a symbolických odkazů na různé významy a koncepty, říkají autoři.

Ve filmech a představní zní rozličná hudba – od Jeana-Baptista Lullyho a Michela Lamberta (Potopený chrám) přes Johanna Sebastiana Bacha (De profundis) po skupinu Laibach (Brána).

De profundis se v křesťanské tradici používá při pohřebních obřadech, ale i při oslavách narození či zvěstování boha. Je zpěvem o smíření, pokoře, milosrdenství a věrnosti, o naději, jistotě a osvobození. Film De profundis je osobní a niternou modlitbou, kde se stává umění rituálem a křesťanský mysticismus se prolíná s magickým okultismem, říká režisérka.

Ján Gonščák ve své choreografii vytváří odkazy na dva slavné obrazy – Melancholii Albrechta Dürera a obraz Henryho Wallise Smrt Chattertona, který zachycuje sebevraždu mladého romantického básníka. Autor odkazuje i na oblíbenou kratochvíli inscenování živých obrazů, která byla populární v devatenáctém století. Inscenování výjevů ze slavných obrazů zahrnovalo i touhu dotknout se krásy nebo být na moment ztracen v hloubce zobrazované scenérie nebo meditovat při pohledu na daný obraz a jeho obsah, být uvnitř obrazu. Bylo tedy možná také jakýmsi voláním z hlubin.

Film Potopený chrám je zase inspirovaný filmem Le Roi Danse (Král tančí) o králi Ludvíkovi XIV. a jeho velké zálibě v tanci a zároveň zobrazuje řecký mytologický příběh Persea a Medúzy. Natáčel se v podzemní stavbě v Istanbulu známé jako Basilica Cistern či Potopený chrám, postavené v šestém století.

Film Brána odkazuje na Dantovu Božskou komedii. Končí citátem z její první části, Inferna: „Zanechej za sebou veškerou naději, ty, který vstupuješ„. Také autoři filmu chtějí, aby divák po jeho zhlédnutí kráčel dál za bránu, která se za ním zavřela, transformovaný, zbavený iluzí a probuzený. Film se odehrává v prostoru železáren, tanečník se pohybuje v rytmu strojů za hudebního doprovodu kapely Laibach a odkazuje i ke slavnému německému expresionistickému filmu Fritze Langa Metropolis.

Foto archiv