V klubovém prostoru malého divadelního sálu Rock Café je publikum rozděleno po stranách a hrací plochu proti vchodu zabírá kuchyňský stůl, připravený jako v televizním přímém přenosu. V rozích jsou rozmístěny ještě stolky s bílými rámy, jako zrcadla, v nichž chybí sklo. Angélica Acuña i Omar Carrum se pohybují u stolu i v prostoru ve velmi zpomaleném tempu, snad aby divákům pomohli vstoupit do divadelní reality hraním si s časem a jeho plynutím.
V roce 2023 spolupracoval Omar Carrum se souborem Lenky Vagnerové. Jejich umělecký výzkum byl jednou z fází projektu, který vyústil v tento činoherně taneční duet (či duel), záměrem tehdejší performance CORPO GOURMET / Antropofágie, která proběhla restauraci Červený Jelen, bylo propojit reálně umělecký i kulinářský zážitek, divadlo a gastronomii. Neměla jsem sice možnost na této akci být, ale spojitost je očividná. Je zjevné, že tehdy i nyní bylo jídlo a jeho konzumace jen záminkou a metaforou, v Luce Sfumata už ani není simulována skutečná návštěva restaurace. Možná je i lepší, když diváci nemají zaměstnané všechny smysly a soustředí se jen na jevištní akci, která je pohlcující, ale je třeba se na ni doslova naladit.
Angélica Acuña promluví jako první – zvučným hlasem začíná její fiktivní charakter vyprávět o babičce, jazykové vybavenosti této dámy či lásce ke kuchyni a vaření. Omar Carrum jako šéfkuchař i ten, kdo ovládá prostor a dění v něm (není to ostatně totéž?), ji doplňuje poeticky bohatou řečí, která nešetří přirovnáními a symboly. Vzletné metafory zakrývají jeho skutečnou moc. „Ty nejlepší recepty mají příběhy,“ říká. Hovoří vzletně o přírodě a kráse a přináší ženě kytici chryzantém. Divákům chválí detaily oblečení, navádí pozornost k vnější zdobnosti, a chce slyšet jejich názor – bude se ženě více hodit fialová, nebo rudá rtěnka? Právě se rozehrála nenápadná mocenská hra, které si v tu chvíli asi nikdo není vědom, ale žena byla v té chvíli připravena o své rozhodnutí.
Očekáváme hudbu, ale nahrávka je přerušována, a nahradí ji rytmus. Performerka se pohybuje v prostoru rozmáchlými pohyby přesně řízené trajektorie, a přitom se střídavě u stolků líčí. Pro sebe? Jen jestli… Rychlé reakce těla na impulzy zvukové krajiny a hladké pády zcela samozřejmě doprovázejí manipulaci s předměty, tanečnice sbírá plavně energii ze země a rozplétá si cop. Choreografie kombinuje současný tanec s latinskoamerickým rytmem, žena manipuluje s bílou židlí, působí sveřepě, a přitom se těší na nový kousek oblečení, který nám ukazuje. Pak ovšem pár performerů předvádí recept hlavního chodu názorně na jejím vlastním těle. Jako kdyby se měla dostat až na morek vlastní kosti a tu naservírovat – žena se skutečně vydává skrze službu a ne nadarmo máme v češtině ten krásný výraz „rozkrájet se“ pro někoho. Koření života, nebo kořenění života? Hadr na podlahu. Od těchto symbolických aktů ale Omar Carrum odvádí pozornost, protože jeho příprava jídla působí komicky. V hrnci ukrývá střevíce na vysokém podpatku. Zazní slova „touha po temnotě“. Kdo, že se do ní snaží propadnout? Nebo někoho uvrhnout?
Angélica Acuña tančí kolem vysokých střevíců jako rekvizit, objektů. Dokáže je nosit jako sebevědomá modelka, ale i tak, že vypadají jako nohy vykloubené marionety. Jsou krásné, leč vratké, v jejich výšce je zakódován status, ale v jejich nestabilitě zase ztráta síly a samostatnosti. Jinou symboliku nabízejí květiny, které je tak snadné rozdrtit mezi prsty. Diváky rozptýlí humorný telefonát s babičkou, do něhož je zapojena dobrovolnice z publika. Status dítěte a dobré rady do života, známe to a smějeme se. Než nám dojde, proč má stará žena takovou starost o to, jak se její dospělá vnučka líčí a obléká. Rytmus podbarvuje další sekvence ryze současného fyzického pohybu, od vzájemné manipulace se opět vracíme k obrábění esence těla, jež se tak lehko vzdává své integrity. Muž zakryje ženě vlasy zlatým topem jako plachetkou a krájí tulipány místo zeleniny. Je to znepokojivý akt, který zahajuje sekvenci prodchnutou překvapivě strachem. Scénu ozařuje rudé světlo, žena se pohybuje pomalu a obezřetně. Hledá úkryt, který se ale může stát i vězením. Omar Carrum zpívá, naráží také na katolickou mši a přijímání těla a krve, které nese úplně jinou symboliku. Na stole se z nevinné hry dvou objektů stává akt násilí, který pak žena, oblečená v pružných zlatých šatech, prožije na scéně. Jde o vzpomínku, která se zažrala do DNA a předává se jako varování z ženy na ženu.
Když do ticha klesne na kolena, po humoru předchozích pasáží už není ani památky. Její pohyb v přízemních pozicích vychází čistokrevně z technik moderny, střevíce třímá v rukou jako snad důkaz. Variuje další kolo vaření legendárního receptu, nechybí ani pasáž, v níž se tanečnice pohybuje svůdně a sebevědomě, zřejmě je to typ scény, která se opakuje v každé inscenaci. Je to však až nepříjemné, útočné… Stejně jako ničení květin. Rozvíjí se choreografie na vysokých podpatcích, postava se proměňuje a šéfkuchař zatím brousí nůž. Obyčejné gesto může být i velmi významné, záleží na kontextu. Stmívá se a přichází onen okamžik tiché hrůzy, která se propisuje do dalších pokolení. Choreograf nedělá nic, žena vše prožívá sama, a přece mužská postava nechybí. Marný protest a ruce rozpjaté jako na kříži. Omar Carrum kolem jejího těla sype květy, jako kdyby kořenil pečínku na pekáči. Nebo zasypával hrob, záleží na interpretaci… Epilog by měl dodat naději, slovy písně o novém životě i bílým světlem, které se před tanečníky otevírá. Dílky do sebe zapadly. Dobrou chuť, jestli právě obědváte a jídlo vám ještě nezhořklo.
Inscenace si pohrává s mnoha symboly, možná by stále za to jejich množství i trochu pročistit nebo odložit pár motivů do další produkce. Příprava jídla může vypadat jako banalita, ale ve správném úhlu pohledu nastoluje inscenace mnoho otázek: Může být kuchyně metaforou mocenského uspořádání? Je příprava potravy spojená se sebeobětováním? Jaká traumata může skrývat dobře míněná rada a předaný recept? Dědíme s recepty i zážitky předchozích generací? Musíme se pro potěšení ostatních opravdu rozkrájet? Druhou velkou motivickou rovinou či rodinou je nakládání s květy, ať už se stanou surovinou nebo symbolem ženství. I jejich využití se takto během padesáti minut promění a navrch je tu ještě objektové divadlo. Rozhodující kvalitou pro mě je, že se v inscenaci nic neděje bezdůvodně, ale že každá akce a rekvizita se objeví s nějakým záměrem. Jen je potřeba jistého soustředění, abychom je všechny zaregistrovali. Angélica Acuña je opět skvělá v pohybu, výrazu i hlasovém projevu. I události, které se odehrávají stranou velkých scén stojí za to.
Omar Carrum: Luce Sfumata
11. května 2026, 19:30 hodin
Rock Café, Praha
Realizační tým
Choreografie a koncept: Omar Carrum
Performeři: Angélica Acuña, Omar Carrum
Hudba: Omar Carrum
