Přípravu na práci s tělem v různorodé skupině vnímám jako nutnost k nalezení společného jazyka. Skrze pohyb se lépe lidé poznávají a navazují neformální kontakt. Martha Moore pracovala s tanečníky a performery napříč celou Evropou i Spojenými státy, vedla workshopy v Centre National de la Danse, La Ménagerie de Verre, Evropském centru pro rozvoj tance v Arnhemu a ani její pravidelné návštěvy Centra choreografického rozvoje SE.S.TA v Praze nejsou výjimkou v jejím jemném ladění se na skupinu a její členy. Fyzickou práci začínáme zvědomováním celého těla a jeho kontaktem s podlahou. Procházíme jeho jednotlivé části, od nichž jsme často v běžném životě odpojeni. Jak cítíme své chodidlo, hlavu, krk, břicho, kyčle temeno hlavy nebo lýtka ležící na zemi? Body scan je funkčním způsobem, jak jednotlivé části těla v sobě najít, uvědomit si je a pracovat s nimi vědomě dál. Pomáhá k napojení se na skupinu, ale i napojení jednotlivce na sebe a své fyzické možnosti.
Velmi často něco chceme, všichni. Umíme ale skutečně vyjádřit, co to je? Jak a kdy se to má stát? Umíme své performery jako choreografové správně vést? Nevedeme je až moc? Neměli bychom jim dát víc volnosti pro vyjádření?
Score neboli partitura může být jedním ze základů práce se skupinou a seminář se z velké části věnoval jejich vytváření, srozumitelném zápisu, předání i interpretaci. Samotná tvorba partitury má svůj cíl, co bylo ale mnohem zajímavější, byl samotný proces jejího vzniku a magický moment také zvaný jako „happy accident“. Nositel překvapení, humoru, invence, transformace i originality ukryté v každém jednom zúčastněném. Proces Martha vede poctivě a pomalu, se zaměřením na detail, cestou zkoušení – pokusu a omylu – od počátečního praktikování již existující partitury z 60. let minulého století až po náčrt vlastních. Obojí se zpočátku zdá být jako nadlidský výkon. Nově nabytý způsob uvažování nad pohybem, jeho zápisem či ztvárněním nicméně celé skupině dokazuje, že před zase tak nereálným úkolem nestojíme. Každý z nás se ukazuje být plnohodnotným tvůrcem schopným partituru nejen vymyslet a zapsat, ale také se účastnit několika cizích.
Předávání a zkoušení pohybových partitur pracuje často s mylným předpokladem a jasnou představou toho, kdo ji vytváří. V jeho hlavě je všechno tak jasné. Na straně druhé ale stojí tanečníci, kteří tuto ideu zhmotňují a onen předpoklad úspěšně boří. Boří představu, funkci, kompozici a původní záměr otáčí a dekomponují. I to ale k procesu patří. Z pozice performera si uvědomuji, jak relativní je bez explicitního zadání prostor, vzdálenost, směr, čas a obecně řečeno jakákoli vágní instrukce, o jejímž zhmotnění na jevišti nemá choreograf přesnou představu. Jak důležitý je samotný proces zkoušení, korekce, nápodoba, zrcadlení. Ale ještě důležitější unikátnost každého těla a nové přístupy a cesty, které vznikají díky jeho nositeli.
Cílem semináře nebylo „pouze“ realizovat vlastní partituru, mnohem důležitějším cílem byla cesta k tvaru a hravost v ní obsažená. Chuť hrát si, smát se a hledat. Jakkoli. Chyba je jedno, chyba je kamarád a možná i její existence je v daném kontextu relativní. Může vůbec v takové hře chyba existovat nebo je jen novým nápadem, jak hru ohnout, vylepšit a posunout na další level?
Minimalismus, který dělá maximum. Méně instrukcí, méně pohybů, čas si je užít. To je to, co může být nositelem geniální partitury. I prostá chůze má na naše tělo velký účinek a vyvolává mnoho emocí. „Just walk in silence.“ Hudba, podobně jako slovo vložené do partitury, dramaticky mění její význam a „čistotu“. Slovo i tón jsou velmi invazivní a přebírají smysl rychleji než pohyb. Proto scores beze slov a hudby budou nejčistší. Vše, co v ní nemusí být, a co do ní jako berličku vložíme, silně změní její smysl a upne na sebe pozornost. To nemusí být nutně špatně, ale skutečně to chceme riskovat? Slovo i hudba se ve scores přirozeně objevuje, stejně jako různé přístupy k jejich vzniku. Někdo přišel s estetizací a divadelností. Někdo si přišel hrát a někdo hrát.
V múzickém umění stojí interpretace často na vrcholu procesu. V případě Marthy Moore a jejího vedení měla ale na vrcholu společného času své pevné místo také reflexe. Reflexe tvořících, interpretů i diváků. I v tomto případě se ukazuje, jak nezastupitelné místo reflektování, vyjadřování a správné pojmenovávání ve světě performativního umění mají.
Jak už jsem zmínila výše, scores nebyly o cizelování dokonalého tvaru a schopnosti jej (nechat) interpretovat. Byly o transformaci, posunu a vylepšení nebo otočení o sto osmdesát stupňů. Tento přístup (doufám nejen mě) učí nelpět na jedné možnosti, na jednom vymyšleném tvaru existujícím mimo stále se měnící realitu. Vymyslete partituru pro pět lidí a teď ji proměňte v sólo. Nebo v simultánně se odehrávající sóla – vedle sebe – každé jiné – jiný smysl pro prostor – jiné vnímání času – dokonale jiné dílo. To je to, co je na tomto způsobu tvorby klíčové, obohacující a zábavné.
Mozek jede na plné obrátky, vymýšlí řešení, reflektuje, zapisuje a na pozadí vytváří bezpečné prostředí pro sdílení dojmů a sbližování celé skupiny. Score je nástroj ke změně, ke společné práci, k aktivnímu podílení se na procesu i tvaru, který může mít tisíc podob a pořád bude mít potenciál měnit se dál.
„It is not a map, it is a globe. Create and play.“
Martha More
