Choreografický večer Dagmar Spain a Isabel Gotzkowsky v divadle Ponec

Pražské divadlo Ponec, které slouží po celou sezonu jako stagiona domácím souborům i hostujícím produkcím z oblasti tance a pohybového divadla, připravilo pro své návštěvníky dva večery současného tance v režii choreografek, které spojil osud: obě vyrostly v Německu, ale setkaly se ve Spojených státech a vrátily se po dlouhé době do Evropy. Choreografka Dagmar Spain není českému publiku neznámá. Narodila se v Liberci, a ačkoli získala taneční vzdělání v Německu, její choreografie jsou k vidění i u nás a také v rámci tohoto večera byl uveden fragment z jedné její dřívější práce, na které spolupracovala s českými tanečníky. Isabel Gotzkowsky se narodila v Německu, ale dlouho vedla vlastní skupinu ve Spojených státech. V současnosti ale žije v Berlíně, kde založila se svým manželem nový soubor Isabel & John. Naši diváci měli možnost se seznámit s jejich tvorbou i s pracemi dalších mladých choreografů a tanečníků, s nimiž v poslední době pracovaly. Program večerů, které proběhly 26. a 27. září, se z poloviny lišil, z poloviny shodoval. Přinášíme postřehy z prvního.

Na první komponovaný taneční večer přizvaly choreografky členy souboru Tanzkompanie bo komplex z Bonnu. Program otevřel dut z dílny tohoto uskupení, který zatančil mladičký pár tanečníků, kteří se zdají být na začátku své kariéry. Choreografie Es ist wie es ist (Je to, jak to je) je zpodobením milostného vztahu mezi dvěma mladými lidmi, kteří objevují svoje city k druhému a radují se z tohoto prožitku. Aby bylo jejich splynutí ještě názornější, jsou i stejně oblečeni do džín a bílých triček. Zdánlivě banální choreografie začíná prvkem v moderní choreografii velmi obvyklým, uchopením za ruce a vzájemným vychýlením z osy do podřepu, postupně se ovšem slibně rozvíjí. Tanečníci mají prostor vymezeným pruhem papíru, který je umístěn lehce diagonálně a je na něj koncentrováno i světlo. Oba interpreti se pohybují jen po této dráze a ústředním pohybovým motivem choreografie je právě držení za ruce nebo vzájemná opora za zaklesnuté paže, které skýtají mnoho možností, jak partnera jistit, zachytit, dát impuls k přesunu. Objevují se i náročné zvedačky a partneři pracují stále s vahou toho druhého, kterého zachycují nebo mu pomáhají s posunem těžiště, vyměňují si role. Choreografie vystihuje důvěřivost mladé lásky, která hledá v druhém to, co sama postrádá, tak jak to v závěru vysvětluje i text doprovodné písně.Druhým číslem byla ukázka z delší choreografické práce Dagmar Spain, která byla premiérována právě v Praze. Nese název Sorry… you are in my space a zabývá se otázkami prostoru v životě jedince, otázkou potřeby prostoru i míry jeho narušení zvenčí a zevnitř. Fragment uvozuje také duo. Tanečnice (Martha Sobotka) si na začátku vkládá do kapes tělového trikotu chuchvalce vaty, snad jako symbol ochrany před okolím, její pohyby odrážejí ostražitost, která je konfrontována s přítomností muže (Jakub Sedláček). Rozehrává se duet, v němž tanečník vniká do osobního prostoru tanečnice, jež se nechá manipulovat jako loutka a jen pozvolna se v ní probouzejí reakce a cit. V okamžiku, kdy získá jeho důvěru, zbavuje se pomyslné ochrany. Krátké intermezzo zkoumá fungování lidských bytostí v těsném prostoru, který je symbolizován zdí, u níž tři performeři stojí. V krátkém výjevu je ztvárněn boj o prostor, který se snaží zachovat jeden z nich (Jay DeYonker), přitisknut ke stěně, zatímco ostatní jej přelézají a snaží se jeho místo zaujmout. V závěrečném výstupu je tanečník zobrazen jako jakýsi strážce svého hnízda, kdy je mu vymezen čtvercový osvětlený prostor, v němž aranžuje objekty z černé umělé srsti. Ačkoli svůj majetek opečovává a tančí kolem osvíceného čtverce jakýsi rituální tanec založený na dynamických skocích, nezabrání tomu, aby mu nakonec všechny artefakty byly odcizeny.Trojici krátkých choreografií doplnil kus, v němž tančí čtyři členky Tanzkompanie bo komplex na choreografii Itala Salvatore Sicillana. Choreografie spojuje moderní a jazzový tanec ve směs, která by slušela lépe estrádě než divadlu. Choreografie The Doors sice svým názvem udává téma, ale na jeho využití dojde až k závěru, a především se míjí s pohybovým slovníkem. Tanečnice oblečené do černých ponožek, podprsenek a krátkých sukní se na jevišti pohybují především v sólových výstupech, které nesměřují k žádnému vývoji. Jako kdyby se choreograf snažil jen využít dynamickou moderní hudbu k různým pózám, výpadům a jazzovým piruetám (s nimiž měla nejméně jedna interpretka značné potíže) a doplnil ji variacemi, v nichž nezapomíná na časté vykopnutí nohou jakoby v battementu na second a en avant, aby si divák všiml, že tanečnice mají rozsah.Když se v závěru slečny na jevišti objeví s plechovými tácy, na kterých přináší klíče a tančí poslední variaci, divák zadoufá v dramatický vývoj. Vše však končí obrazem dívek rozestavených bokem k publiku a pantomimicky naznačujících odemykání dveří. Choreografie evokuje číslo z přehlídky scénického tance a lze jen těžko uvěřit, že se díváme na produkci profesionálního tanečního tělesa… A to ještě můžeme pominout rozdílnost v technické a jaksi i fyzicky estetické vybavenosti interpretek.

Druhá část programu také měla svůj vrchol a pád. Sestávala ze dvou kusů, z nichž první, v choreografii Dagmar Spain a třech dalších tanečníků, And if not, what if…? (A pokud ne, co když…?) se nesl v duchu současného tanečního divadla. Nešlo o čistý tanec, jako spíš o pohybové formování vztahů, o práci s rekvizitou, hlasem i videoprojekcí. Kompaktní kus místy vyvolával smích v publiku, některé části balancovaly na hranici nepochopitelnosti, ale rozhodně zaujaly a probouzely fantazii a chuť hledat v kusu podtext. Tanečníci shromáždění zprvu kolem mikrofonu se rozdělili do dvojic, jež spolu v první části komunikovaly pomocí vět napsaných na papírech, jež neměly vzájemně žádnou spojitost. Výjev evokoval moderní útržkovitou komunikaci, v níž se často stírá smysl, protože její účastníci více hovoří, než naslouchají, a ze sdělení se stávají izolované výkřiky do světa. V dalších částech, vždy oddělených krátkou projekcí, sestávající z černobílých záběrů života ve městě kypícím ruchem a lidmi, tanečníci hovořili o pocitech a bolesti. Hlavní rekvizitou byly rámy k obrázkům, prosté černé nebo bílé rámy, kterými mohli interpreti ohraničit určitý pohled na sebe, na část těla, tvář nebo končetinu, posloužily také jako rekvizita při partnerské práci. Dílo neakcentovalo tanec jako takový, ale především interakci, choreografie nebyla rozpohybovaná do prostoru, naopak zkoumala vzájemnou blízkost interpretů. Příznivý dojem zvyšoval také živý doprovod na bicí. Tak jako videoprojekce, i sami tanečníci byli oblečení černobíle a tento prvek tvořil pevný výtvarný rámec.

Choreografie Isabel Gotzkowské Points of Departure vznikla také ve spolupráce s tanečníky, tentokrát opět z uskupení Tanzkompanie bo komplex, ale zdá se, že zde dostali až příliš volného prostoru, který ne každý dokázal využít. Choreografie byla ryze abstraktní, tanečníci se sice dostávali do kontaktu, náznaku vztahů, ale ty nebyly rozvíjeny, interakce neměla pokračování, šlo jen o sérii výjevů ilustrujících hudební podklad. Ten byl různorodý, od populární hudby, přes baroko po harmoniku ve stylu francouzského šansonu, ale pohybový materiál byl stále stejný. Šlo o dost tradiční podobu moderního tance čerpající evidentně z dědictví americké moderny a vlivu Marthy Graham. Oblé paže, lehké vývěsy, skoky s napjatýma nohama a propnutými nárty, civilní chůze, pohledy do prázdna, letmé doteky… A to stále do kola snad dvacet minut. Kdyby byla choreografie o polovinu kratší, pro představu by to stačilo, ale variace navazovaly stále jedna na druhou bez větší invence. Moderní tanec ale vznikl proto, aby bylo možné vyjadřovat jím emoce, pocity, myšlenky, neměl sloužit k pouhému ilustrování hudby, ani v době svého vzniku, natož dnes, když z jeho dědictví čerpá už několikerá generace tvůrců. Kus, který by snad slušel absolventskému koncertu konzervatoře nebo taneční školy, nepůsobí vhodně jako prezentace souboru. I tentokrát byla také patrná nerovnováha v taneční zkušenosti interpretů.

Program jako celek byl ale v mnohém poučný a diváci zažili dlouhý a pestrý večer. Především repertoár choreografky Dagmar Spain působí inspirativně a různorodě. Vzhledem k jejímu vztahu k České republice můžeme doufat, že zde v budoucnu uvede další své projekty, a jistě je na co se těšit.

Hodnocení autorky recenze:
Es ist wie es ist: 75 %
Sorry… you are in my space: 80 %
The Doors: 50 %
And if not what if…?: 85 %
Points of Departure: 55 %

Es ist wie es ist
Choreografie: Tanzkompanie bo komplex (Bärbel Stenzenberger, Olaf Reinecke)
Hudba: Philip Röscher
Premiéra 29. dubna 2013
(psáno z reprízy 26. 9. 2014 divadlo Ponec Praha)

Tančí – Theresa von Hunoltstein, Nils Freyer

www.tanzkompaniebo-komplex.de
***

Sorry… you are in my space
(fragment)
Choreografie: Dagmar Spain s tanečníky
Hudba: Anar Keytarman
Kostýmy: Katka Soukupová
Dramaturgie: Caroline Morrow
Premiéra 9. listopadu 2013
(psáno z reprízy 26. 9. 2014 divadlo Ponec Praha)

Tančí – Jey DeYonker, Jakub Sedláček, Martha Sobotka
***

The Doors
Choreografie: Salvatore Siciliano
Hudba: Matresanch
Premiéra březen 2014 Hamburg
(psáno z reprízy 26. 9. 2014 divadlo Ponec Praha)

Tančí – Ronja Häring, Nanna Holst, Rachel Tack, Marie Theres Zechiel
***

And if not, what if…?
Choreografie: Dagmar Spain s tanečníky
Bicí nástroje: Elia Moretti
Kostýmy: Adéla Škopková
Scéna a rekvizity: Miroslav Zach
Video: Wayne Wong
Dramaturgie: Azadeh Mohammedi
Premiéra 2014
(psáno z reprízy 26. 9. 2014 divadlo Ponec Praha)

Tančí – Jay DeYonker, Jared Doreck, Martha Sobotka, Dagmar Spain
***

Points of Departure
Choreografie: Isabel Gotzkowsky ve spolupráci s tanečníky
Tvůrčí asistent: Jon Zimmerman
Hudba: koláž, Gustavo Santaloalla, Max Richter, David Orlowsky Trio
Premiéra 2014 Hamburg
(psáno z reprízy 26. 9. 2014 divadlo Ponec Praha)

Tančí – Nils Freyer, Ronja Häring, Nanna Holst, Theresa von Hunolstein, Maria Nielsen, Rachel Tack, Stefanie Tübinger, Marie Theres Zechiel

www.divadloponec.cz

Foto Sabine Hanse, archiv