Choreografický večer Dagmar Spain a Isabel Gotzkowsky v divadle Ponec

  1. 1
  2. 2

Pražské divadlo Ponec, které slouží po celou sezonu jako stagiona domácím souborům i hostujícím produkcím z oblasti tance a pohybového divadla, připravilo pro své návštěvníky dva večery současného tance v režii choreografek, které spojil osud: obě vyrostly v Německu, ale setkaly se ve Spojených státech a vrátily se po dlouhé době do Evropy. Choreografka Dagmar Spain není českému publiku neznámá. Narodila se v Liberci, a ačkoli získala taneční vzdělání v Německu, její choreografie jsou k vidění i u nás a také v rámci tohoto večera byl uveden fragment z jedné její dřívější práce, na které spolupracovala s českými tanečníky. Isabel Gotzkowsky se narodila v Německu, ale dlouho vedla vlastní skupinu ve Spojených státech. V současnosti ale žije v Berlíně, kde založila se svým manželem nový soubor Isabel & John. Naši diváci měli možnost se seznámit s jejich tvorbou i s pracemi dalších mladých choreografů a tanečníků, s nimiž v poslední době pracovaly. Program večerů, které proběhly 26. a 27. září, se z poloviny lišil, z poloviny shodoval. Přinášíme postřehy z prvního.

Na první komponovaný taneční večer přizvaly choreografky členy souboru Tanzkompanie bo komplex z Bonnu. Program otevřel dut z dílny tohoto uskupení, který zatančil mladičký pár tanečníků, kteří se zdají být na začátku své kariéry. Choreografie Es ist wie es ist (Je to, jak to je) je zpodobením milostného vztahu mezi dvěma mladými lidmi, kteří objevují svoje city k druhému a radují se z tohoto prožitku. Aby bylo jejich splynutí ještě názornější, jsou i stejně oblečeni do džín a bílých triček. Zdánlivě banální choreografie začíná prvkem v moderní choreografii velmi obvyklým, uchopením za ruce a vzájemným vychýlením z osy do podřepu, postupně se ovšem slibně rozvíjí. Tanečníci mají prostor vymezeným pruhem papíru, který je umístěn lehce diagonálně a je na něj koncentrováno i světlo. Oba interpreti se pohybují jen po této dráze a ústředním pohybovým motivem choreografie je právě držení za ruce nebo vzájemná opora za zaklesnuté paže, které skýtají mnoho možností, jak partnera jistit, zachytit, dát impuls k přesunu. Objevují se i náročné zvedačky a partneři pracují stále s vahou toho druhého, kterého zachycují nebo mu pomáhají s posunem těžiště, vyměňují si role. Choreografie vystihuje důvěřivost mladé lásky, která hledá v druhém to, co sama postrádá, tak jak to v závěru vysvětluje i text doprovodné písně.Druhým číslem byla ukázka z delší choreografické práce Dagmar Spain, která byla premiérována právě v Praze. Nese název Sorry… you are in my space a zabývá se otázkami prostoru v životě jedince, otázkou potřeby prostoru i míry jeho narušení zvenčí a zevnitř. Fragment uvozuje také duo. Tanečnice (Martha Sobotka) si na začátku vkládá do kapes tělového trikotu chuchvalce vaty, snad jako symbol ochrany před okolím, její pohyby odrážejí ostražitost, která je konfrontována s přítomností muže (Jakub Sedláček). Rozehrává se duet, v němž tanečník vniká do osobního prostoru tanečnice, jež se nechá manipulovat jako loutka a jen pozvolna se v ní probouzejí reakce a cit. V okamžiku, kdy získá jeho důvěru, zbavuje se pomyslné ochrany. Krátké intermezzo zkoumá fungování lidských bytostí v těsném prostoru, který je symbolizován zdí, u níž tři performeři stojí. V krátkém výjevu je ztvárněn boj o prostor, který se snaží zachovat jeden z nich (Jay DeYonker), přitisknut ke stěně, zatímco ostatní jej přelézají a snaží se jeho místo zaujmout. V závěrečném výstupu je tanečník zobrazen jako jakýsi strážce svého hnízda, kdy je mu vymezen čtvercový osvětlený prostor, v němž aranžuje objekty z černé umělé srsti. Ačkoli svůj majetek opečovává a tančí kolem osvíceného čtverce jakýsi rituální tanec založený na dynamických skocích, nezabrání tomu, aby mu nakonec všechny artefakty byly odcizeny.Trojici krátkých choreografií doplnil kus, v němž tančí čtyři členky Tanzkompanie bo komplex na choreografii Itala Salvatore Sicillana. Choreografie spojuje moderní a jazzový tanec ve směs, která by slušela lépe estrádě než divadlu. Choreografie The Doors sice svým názvem udává téma, ale na jeho využití dojde až k závěru, a především se míjí s pohybovým slovníkem. Tanečnice oblečené do černých ponožek, podprsenek a krátkých sukní se na jevišti pohybují především v sólových výstupech, které nesměřují k žádnému vývoji. Jako kdyby se choreograf snažil jen využít dynamickou moderní hudbu k různým pózám, výpadům a jazzovým piruetám (s nimiž měla nejméně jedna interpretka značné potíže) a doplnil ji variacemi, v nichž nezapomíná na časté vykopnutí nohou jakoby v battementu na second a en avant, aby si divák všiml, že tanečnice mají rozsah.Když se v závěru slečny na jevišti objeví s plechovými tácy, na kterých přináší klíče a tančí poslední variaci, divák zadoufá v dramatický vývoj. Vše však končí obrazem dívek rozestavených bokem k publiku a pantomimicky naznačujících odemykání dveří. Choreografie evokuje číslo z přehlídky scénického tance a lze jen těžko uvěřit, že se díváme na produkci profesionálního tanečního tělesa… A to ještě můžeme pominout rozdílnost v technické a jaksi i fyzicky estetické vybavenosti interpretek.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Es ist wie es ist (Tanzkompanie bo komplex)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Sorry… you are in my space -Spain

[Celkem: 1    Průměr: 4/5]

Vaše hodnocení - The Doors -Siciliano

[Celkem: 1    Průměr: 1/5]

Vaše hodnocení - And if not, what if…? -Spain

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Vaše hodnocení - Points of Departure -Gotzkowsky

[Celkem: 1    Průměr: 1/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na