Chris Egan: unikátní spojení muzikality a tvůrčího ducha

Chris Egan, výrazná osobnost britské hudební scény, je člověkem mnoha talentů. Jeho umělecká činnost se však neomezuje pouze na rodnou Anglii, má naopak celosvětový dosah. Kromě komponování hudby pro film a televizi je vyhledávaným aranžérem, hudebním režisérem, a především studiovým dirigentem. Působí v renomovaných Abbey Road Studios, AIR Studios a mnoha dalších. Do svého týmu si jej pravidelně žádají nejen filmoví tvůrci, ale také hvězdy pop-music, muzikálu a jazzové hudby. Jako lektor byl letos opět pozván na setkání skladatelů filmové a herní hudby Composers Summit Prague.

Pane Egane, ze všeho nejdříve vám chci poděkovat, že jste si našel čas na rozhovor v tak nabitém programu, který na skladatelském summitu máte.
V pořádku. To já děkuji za tuto možnost.

Na zahajovacím koncertě Composers Summit jste dirigoval svoji vlastní hudbu. Byla to pro vás nová zkušenost?
Já vlastně diriguji poměrně často. V podstatě jsem byl dirigentem ještě před tím, než jsem začal komponovat. Ve svých zhruba osmnácti letech, když jsem začínal, jsem byl studiovým dirigentem a pianistou. Z tohoto základu jsem pak přešel i k aranžování a orchestraci, až jsem se nakonec stal i skladatelem. A ten koncert byl báječný. Dnes se zřídka dostanu k živé produkci, protože v podstatě týden co týden trávím nahráváním ve studiu. A mít příležitost provést své skladby po boku kolegů skladatelů bylo prostě skvělé.

Byla to vlastně docela unikátní akce.
To ano. Nejen mít možnost dirigovat vlastní hudbu, ale být při tom, kdy i ostatní jako Harry Gregson-Williams, Mychael Danna nebo Jeff Beal, všichni vynikající skladatelé, prezentovali své skladby. Vesměs všichni jsme tak nějak zvyklí dirigovat při nahrávání ve studiu, ale toto je něco jiného. A byla to zábava.

Když už jsme u toho, při nahrávání hudby pro film raději dirigujete, nebo na vše „v klidu“ dohlížíte z režie?
U mě je to jasné. Vždy jsem radši s muzikanty. Cítím se tam nejpohodlněji. Mám svůj tým lidí v režii, kterým důvěřuji, svého technika, zvukaře Trystana Francise, svého orchestrátora, střihače. Občas si jdu do režie něco poslechnout, ale ne vždy. Většinou uděláme jednu, dvě testovací nahrávky, jdu si je poslechnout. Pokud je vše v pořádku a všichni, včetně mého týmu, jsou spokojení, tak už zůstávám u muzikantů a nahranou hudbu si poslechnu jen o přestávce. Raději jsem tedy opravdu s muzikanty, než bych s nimi komunikoval přesreproduktory. Nejsou to roboti, kteří jen odehrají noty. Dávají hudbě specifický výraz, jsou to tvůrci výsledného zvuku, vdechují hudbě život a já si cením jejich přínosu. Chci být s nimi, chci podpořit jejich snahu.

Vím, že to asi záleží na konkrétní situaci, ale pracujete při natáčení s pomůckami jako „click-track“ („metronom“ / zvukový synchronizační systém, poznámka redakce) nebo „streamer“ (obrazový synchronizační systém, poznámka redakce), abyste docílil co nejlepšího spojení hudby a obrazu?
Obojí používám prakticky pokaždé. Jsou samozřejmě některé pasáže, kdy řeknu: „Fajn, zkusme to bez toho.“ Projeli jsme to několikrát s metronomem, teď to dejme bez něj. Může to být výhoda i nevýhoda, ale to záleží. Někdo má rád, když hudba nejde stoprocentně přesně, když je trochu živější a experimentuje se. Jiní zase preferují přesnou synchronizaci. Chtějí slyšet hudbu tak, jak byla naplánována. Pakliže začnete pracovat s předtočeným materiálem, například jste nahrál perkuse zvlášť a potřebujete k nim dotočit další hudbu, musíte se spolehnout na click-track, nebo v tomto případě playback.

Vy nejste jen filmový skladatel a dirigent. Máte bohaté zkušenosti s hudebním divadlem a jako hudební režisér/konzultant jste spolupracoval s mnoha interprety jako Elaine Paige nebo Lionel Richie. Mají všechny tyto aktivity něco společného? Pomáhají vám například více porozumět hudbě, obohacovat vaši vlastní tvorbu?
Myslím, že ano. Mám dojem, že více různých zkušeností, více naposlouchané a vstřebané hudby, více experimentů s vlastní tvorbou ještě nikomu nikdy neublížilo. Naopak! Já jsem měl štěstí, že jsem se dostal k tolika různým věcem. Některé z nich vyžadují naprosto odlišné schopnosti, ale podle mě tyto různé hudební oblasti dělají z člověka mnohem komplexnějšího hudebníka. Takže, jestli dělám popovou píseň, diriguji pro Elaine Paige nebo tvořím hudbu pro film, využívám a propojuji všechno, co jsem se naučil na různých frontách.

Připadá mi, že skladatel by měl být obecně otevřený různým tvůrčím přístupům, žánrům a příležitostem, které se mu naskytnou.
Rozhodně. I když zrovna nepíšete v konkrétním stylu, vždy si můžete vypůjčit zavedené postupy, metody nějakého stylu. Nemusíte se uzavřít v tom, že píšete tímto konkrétním způsobem a jinak to nejde. Neznamená to, že máte opisovat a tlumit tím svoji kreativitu, naopak ji obohaťte o něco, co jste doposud nezkusil, a stavějte na tom.

Co je pro vás zdrojem inspirace? Je to blesk z čistého nebe, nebo pracujete skrz improvizaci?
Většinou se inspirace dostaví, když vím, že má za pár dní přijít režisér a bude si chtít poslechnout nějakou hudbu, co jsem pro něj složil. A já zkrátka musím něco napsat. Takže „deadline“ je můj největší zdroj inspirace. Když máte začít psát hudbu pro film, musíte se do toho prostě dostat. Každý film nebo seriál, který jsem zatím dělal, byl jiný. Kdybych hned věděl jak na to, mohl bych to prodávat po milionech. Takže prostě zkouším, píšu krátkémotivy, někdy mě něco napadne v koupelně, tak si to jdu hned zapsat. A od určité chvíle tyto malé střípky začnou nabývat a vytvářet konkrétnější podobu. Pro mě je to vždycky o vytvoření konceptu. Jakmile ho máte a k tomu pár hudebních témat – i když máte třeba jen čtyři takty – pořád máte něco. Prázdný papír je vždy deprimující. Ale jakmile máte nápad, už se s tím dá pracovat. Někdy to funguje, někdy ne. Někdy musíte začít znovu, někdy dokonce přijdete na lepší řešení.

Pokud si dobře pamatuji, na vaší přednášce v rámci summitu padlo, že nejste z těch skladatelů, kteří píší obzvlášť rychle.
Úplně tak to není. Pracuji tak rychle, jak je potřeba. Ale nejsem skladatelem, který napíše deset minut hudby denně. Jsou skvělí skladatelé, kteří to dokážou, ale já pracuji trochu pomaleji. Většinou napíšu denně v průměru 2–3 minuty.