Christian Thielemann se v Drážďanech loučí novou inscenací Straussovy Ženy beze stínu

Christian Thielemann, který 1. dubna slaví 65. narozeniny, je šéfdirigentem Staatskapelle Dresden od sezony 2012/2013 a letos v červnu v této funkci po dvanácti letech končí, aby se od září 2024 přesunul na pozici generálního hudebního ředitele berlínské Staatsoper Unter den Linden, kde vystřídá Daniela Barenboima. Připomeňme, že letos je to právě dvacet let, co Thielemann opustil druhou berlínskou operní scénu, Deutsche Oper, kterou řídil od roku 1997. Poté byl v letech 2004–2011 šéfdirigentem Mnichovských filharmoniků a ve své velmi úspěšné kariéře často spolupracuje mimo jiné s Vídeňskými filharmoniky a Vídeňskou státní operou, s Berlínskými filharmoniky či s wagnerovským festivalem v Bayreuthu; pravidelně vystupuje v Salcburku, a to jak na festivalu velikonočním (v letech 2013–2022 byl jeho uměleckým ředitelem), tak letním. Vyniká zejména v interpretaci Beethovena, Brucknera, Wagnera, Brahmse či Richarda Strausse. A právě Strausse a jedno z jeho vrcholných operních děl, Ženu beze stínu, zvolil jako svoji poslední inscenaci v Semperově opeře ve funkci šéfdirigenta. Nedávno tuto operu dirigoval znovu také ve Vídni; label Orfeo vydal Thielemannovu živou nahrávku tohoto díla z Vídeňské státní opery v roce 2020 na CD (v obsazení figurují mimo jiné Camilla Nylund, Nina Stemme, Evelyn Herlitzius, Stephen Gould a Wolfgang Koch) a již v roce 2011 vyšlo na labelu Unitel/Opus Arte DVD se záznamem inscenace Christofa Loye z Vídeňské státní opery opět v Thielemannově nastudování (v hlavních rolích Anne Schwanewilms, Evelyn Herlitzius, Michaela Schuster, Stephen Gould a Wolfgang Koch). Thielemann má tedy s tímto Straussovým komplikovaným, ale krásným operním opusem bohaté zkušenosti.

Více než tříhodinová Die Frau ohne Schatten (Žena beze stínu) patří k vrcholným dílům Richarda Strausse a libretisty Huga von Hofmannstahla. Na dirigenta, orchestr, zpěváky, sbor i inscenátory však klade nemalé nároky, proto si na ni troufnou jen nejlepší operní domy – zejména v německy mluvících zemích je ale uváděna poměrně často; zato u nás nebyla dosud nikdy uvedena, ačkoli některé jiné Straussovy opery se v českých zemích uvádějí, a to hlavně ty nejpopulárnější (Salome, Elektra, Růžový kavalír, nedávno Ariadna na Naxu ve Stavovském divadle). Zjednodušeně by se dalo říci, že jde o pohádkovou operu o třech dějstvích; motivy čerpal Straussův dvorní libretista Hofmannstahl mimo jiné z Pohádek tisíce a jedné noci a z Pohádek bratří Grimmů (zejména motiv soužití pohádkové bytosti s člověkem) a také z Goethova Fausta a z jeho málo známých Rozprav německých vystěhovalců. Jistou inspirací byla i Mozartova Kouzelná flétna. Autor vycházel z vlastní povídky, která v češtině vyšla ve výboru Hofmannstahlových próz Lucidor (Odeon, 1981). Premiéra se konala 10. října 1919 ve Vídeňské státní opeře. V chronologii Straussových oper tak Žena beze stínu následovala po operních hitech Salome, Elektra a Růžový kavalír a po dvou verzích Ariadny na Naxu. Stejného úspěchu ale nedosáhla.

Straussova sedmá opera, která vznikala za první světové války, byla v Drážďanech uvedena poprvé v roce 1927, pak v roce 1939 a zatím naposledy v roce 1996 v nastudování tehdejšího šéfdirigenta Staatskapelle Dresden Giuseppe Sinopoliho a v režii Hanse Hollmanna; existuje živá nahrávka na CD z tehdejšího premiérového bloku z listopadu a prosince 1996 s hvězdným obsazením hlavních rolí: Deborah Voigt, Sabine Hass, Hanna Schwarz, Ben Heppner a Franz Grundheber.

Komplikovaný příběh, neustále kolísající mezi realitou, irealitou, skutečností, iluzí a snem, by se dal velice stručně shrnout takto: Císařovna je nadpřirozenou bytostí, která nemá stín, což znamená, že nemůže porodit dítě. Posel duchů oznámí její chůvě, že pokud do tří dnů nezačne císařovna vrhat stín, bude se muset vrátit do říše duchů ke svému otci a císař, její manžel, zkamení. Chůva ji odvede do světa lidí, do domu barvíře Baraka, jehož žena je ochotná vlastní stín prodat a vzdát se mateřství. Po různém pokoušení Baraka a jeho ženy ze strany chůvy i císařovny a dalších peripetiích Barak odchází od své věčně nespokojené ženy, která se ale nakonec rozhodla stín neprodat. Pak se oba ocitnou ve vězení; od sebe je odděluje silná zeď, ale stále po sobě touží. Do vězení vstoupí císařovna, rozchází se s chůvou a odmítá se napít vody z pramene života, která by jí zajistila barvířčin stín a zachránila císaře, již napůl zkamenělého. Císařovna nechce získat štěstí za cizí bolest, čímž prokáže, že není sobecká a říše duchů ji odmění stínem. Císař ožije a sbor nenarozených dětí zvěstuje všem světlou budoucnost.

Podle Rudolfa Roučka (v knize Opera – Průvodce operní tvorbou) patří Žena beze stínu „nesporně k nejkrásnějším partiturám nejen svého tvůrce, ale operní literatury vůbec. Jako by v sobě spojovala monumentalitu Richarda Wagnera s Mozartovou melodickou průzračností, uplatňujíc s nevyčerpatelnou hudební i dramatickou invencí svého tvůrce mystičnost a symboličnost i grandióznost novoromantického stylu.“ Hudbu označuje Rouček jako „plnou vzníceného dramatismu, dosahujícího ve velkých plochách mohutných zvukových expanzí temných barev, démonické přízračnosti a tajuplných záchvěvů lidské touhy i neúprosných artikulů osudové předurčenosti stejně jako stříbřité průzračné lyriky či drastických burleskních poloh sociálních vyděděnců a proklatců,“ hudbu „vyúsťující v hymnickou oslavu lásky, mateřství, soucitu a sebeobětování. Vzniklo dílo podmanivé a tematicky široce rozevřené, v eruptivní záplavě zvukovosti kladoucí vedle sebe temná zákoutí tajuplné a neproniknutelné metafyzické záhadnosti právě jako hýřící světlo lidskosti a vzájemného porozumění.“

Žena beze stínu je podle Roučka „zároveň rozlehlou operní freskou ve svých dimenzích naplňující zákonitosti velkooperní formy opírající se v mnohoobrazové kompozici o dramatický kontrast i lyrické prodlevy, vzepjaté vlny exprese stejně jako lyricky tklivá ztišení, široce prokomponované ansámblové scény či bohatě členěné a hudebně úchvatné monology klíčových postav děje reprezentujících různé vrstvy a společenské kategorie světa pohádkových bytostí i lidí.“ Upozorňuje ale i na řadu úskalí, která číhají na scénické provedení: „…určitou nepřehlednost složitých dějových zákrutů a mnohdy nejasných psychologických motivací a především vždycky diskutabilní scénické řešení klíčové situace, jak světelně věrohodně zobrazit po dlouhou dobu obě hlavní ženské postavy, císařovnu a barvířku, beze stínu!“

Jak si tedy s tím vším poradili v nové drážďanské inscenaci? Německý činoherní a operní režisér David Bösch pracoval na předních scénách v Essenu, Hamburku, Bochumi, Berlíně, Londýně či Ženevě a v Drážďanech již nastudoval Korngoldovo Mrtvé město a Verdiho Nabucca. Ve spolupráci s výtvarníkem scény Patrickem Bannwartem, autorkou kostýmů Moanou Stemberger, světelným designem Fabia Antociho a autory video designu Patrickem Bannwartem a Falkem Heroldem režisér odlišil dva různé světy operního příběhu, svět císařského páru v bílých kostýmech a s bílými závěsy na scéně a svět lidí v šedo-hnědé.

Kontrast jednoduchý, ale působivý: z „bílého“ světa pohádkových bytostí do šedé reality lidí v Barakově barvířské dílně, kde bydlí se ženou a třemi příživnickými bratry, které barvířka nemůže vystát. Na absenci stínu u císařovny režisér rezignoval, takže šlo jen o symbol. Když se císařovna s chůvou ocitnou mezi lidmi a navrhují barvířce, že koupí její stín, nabízejí jí přepychový život až kýčovitým způsobem, čemuž odpovídá ladění do růžova (v jednu chvíli se objeví nápis „Lady Pink“) nebo pět štíhlých mladíků ve spodním prádle, kteří svádějí korpulentní barvířku, což je podáno s notnou dávkou ironie.

Bohatě a velmi dobře je využita videoprojekce na bílé závěsy či na zadní stěnu Barakova obydlí; je to ale decentní a velmi jemné a vysvětluje se tak třeba, jak císař poznal císařovnu nebo jaké poklady se nabízejí barvířce za její stín. Nejednou jsou to iluze, které se rychle rozplynou, jindy projekce dotvářejí atmosféru nereálného světa a jsou velmi poeticky natočené. Neméně důležitou roli hraje obří model bílého sokola s pohyblivými křídly nebo jakási „budka“ s dveřmi, pomocí níž se císařovna s chůvou přemístí do světa lidí. V závěru se barvířská dílna rozpůlí a dvojice Baraka a jeho ženy je takto rozdělena. Propojení lidského a pohádkového světa je dokonáno, když se dílna znovu spojí, Barak se setká s barvířkou a odpouštějí si navzájem; císař s císařovnou, která odmítla pramen života a manžela tak osvobodila ze zakletí, mezi ně přicházejí v „lidském“ civilním oblečení jako přátelé a všichni se radují. Jen zavržená chůva zůstává sama se svou kouzelnou mocí, která je jí k ničemu… Velmi zdařilá inscenace byla působivá také tím, že nevršila další zbytečné symboly nebo aktualizované výklady na dílo, které je již samo o sobě složité a symboly zatížené.

Z množství postav ve Straussově opeře na sebe strhává hlavní pozornost císařský pár, barvíř s barvířkou a císařovnina chůva, všechno náročné party. Americký tenorista Eric Cutler (Císař) má za sebou účinkování v Metropolitní opeře a na scénách v Chicagu, Paříži, Londýně, Mnichově, Vídni, Ženevě, Římě či Bruselu i na festivalech v Salcburku, Glyndebourne a Bayreuthu (Wagnerův Erik) a role jako Peter Grimes, Lohengrin, Siegmund, Hoffmann či Bakchus. Jeho Císař, který tolik prostoru jako další čtyři hlavní postavy nemá, byl chladnější a bez emocí, spíše lyrický než hrdinský, hlasově jistý, otevřený a zpívaný s lehkostí a průzračností; oba náročné monology zvládl na velkolepé úrovni.

Finská sopranistka Camilla Nylund vystupuje na předních světových scénách v řadě nejen Wagnerových a Straussových oper a je častou spolupracovnicí dirigenta Thielemanna, a to i v Drážďanech, naposledy v lednu zde spolu dělali Tristana a Isoldu. S rolí Císařovny má již bohaté zkušenosti (viz i výše zmíněná Thielemannova nahrávka na CD), což potvrdila i v nové drážďanské inscenaci. Part výborně rozehrála od ztišené váhavosti a zdrženlivosti přes koloratury až po svůdnost a plné rozvinutí stříbřitě jasného hlasu v dramatické síle výbuchů a nespoutanosti v závěru díla.

Ukrajinský barytonista Oleksandr Pushniak (poprvé v roli Baraka) už zpíval v Bayreuthu či Washingtonu a od roku 2018 je v angažmá v Německém národním divadle ve Výmaru. Jeho Barak byl úspěchem, pěkný, vřelý, silný hlas rozehrál jak v jisté brutalitě své postavy, tak v jeho jemnosti a empatii a získal si velké sympatie publika. V Drážďanech debutující finská sopranistka Miina-Liisa Värelä roli Barakovy ženy poprvé zpívala v Linci v roce 2017 a pak ve Frankfurtu a Mnichově. V repertoáru má dále třeba Sentu, Isoldu, Ortrudu, Sieglindu, Elektru, Ariadnu, Toscu či Turandot. V náročném partu rozervané barvířky naprosto obstála a strhla obecenstvo. Dokázala přecházet od neurotické ženy nenaplněných tužeb přes rýpavost a podrážděnost po vřelost a vášeň, to vše svým zářícím, světlým, jistým, impozantním sopránem.

Hvězdná německá sopranistka Evelyn Herlitzius (Chůva), pověstná Isolda, Brünnhilda, Sieglinda, Kundry, Ortruda, Salome či Elektra, ale i Jenůfa a později Kostelnička, Elina Makropulos či Klytaimnestra, měla v repertoáru Barvířku (viz DVD s Thielemannem) a později na něj zařadila Chůvu (viz CD s Thielemannem), tedy roli, kterou většinou zpívají mezzosopranistky. Na její mohutný hlas je potřeba si trochu zvyknout, nikdy nezněl vysloveně krásně, ale má dramatický a silný náboj doplněný vynikajícími hereckými schopnostmi. To vše bohatě zúročila i nyní – v roli Chůvy a v Böschově režii má vskutku veliký prostor, jak zapůsobit na diváky herecky i pěvecky, když lstivě manipuluje s císařovnou i Barakem a jeho ženou. I ve chvílích, kdy nezpívala, byla středem dění na scéně.

Z dalších sólistů upozorním alespoň na basistu Andrease Bauera Kanabase (poprvé v roli Posla duchů), který má v repertoáru mimo jiné krále Filipa a Marka, Pognera, Dalanda, Fiesca, Mefista, Vodníka v Rusalce, Gremina, Escamilla či Sarastra a hostování ve Vídni, Londýně, Paříži, Hamburku, Mnichově, Berlíně či Madridu. Jako Posel duchů zanechal svým hlasem veliký dojem, až bylo lze litovat, že jeho postava nemá větší prostor. I další malé role byly obsazeny na vysoké úrovni, například jako Hlas shůry jsme slyšeli oporu drážďanského souboru, mezzosopranistku Christu Mayer.

Jako vždy bylo radostí poslouchat sehranou a bezchybnou Staatskapelle Dresden pod Thielemannovou taktovkou. Je znát, že orchestr má Straussovu komplikovanou a barvitou hudbu opravdu „v genech“. Hra byla vycizelována k dokonalosti. Zvuk velkého orchestru (některé nástroje musely být v postranních lóžích) se ve skvělé akustice Semperovy opery navíc úžasně nese. Vynikající výkon odvedl i sbor včetně dětského, který má v Ženě beze stínu nelehké úkoly. Dlouhotrvající potlesk vyprodaného hlediště byl důkazem vydařeného večera, který byl součástí každoročního festivalu Richard Strauss Tage. Z osobní iniciativy Christiana Thielemanna byla premiéra inscenace natáčena pro Unitel.

Richard Strauss: Žena beze stínu (Die Frau ohne Schatten)
Libreto: Hugo von Hofmannstahl
Premiéra 23. března 2024; psáno z 1. reprízy 27. března 2024
Semperoper Dresden

Inscenační tým
Hudební nastudování: Christian Thielemann
Režie: David Bösch
Scéna: Patrick Bannwart
Kostýmy: Moana Stemberger
Světla: Fabio Antoci
Video design: Patrick Bannwart, Falko Herold
Sbormistr: André Kellinghaus
Dětský sbor: Claudia Sebastian-Bertsch
Dramaturgie: Johann Casimir Eule

Účinkující
Císař: Eric Cutler
Císařovna: Camilla Nylund
Chůva: Evelyn Herlitzius
Posel duchů: Andreas Bauer Kanabas
Strážce prahu chrámu: Nikola Hillebrand
Zjevení jinocha: Martin Mitterrutzner
Hlas sokola: Lea-ann Dunbar
Hlas shůry: Christa Mayer
Barak: Oleksandr Pushniak
Barakova žena: Miina-Liisa Värelä
Jednooký: Rafael Fingerlos
Jednoruký: Tilmann Rönnebeck
Hrbatý: Tansel Akzeybek

Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Kinderchor der Semperoper Dresden
Sächsische Staatskapelle Dresden