Christo, zpívala jsi docela hezky. Mezzosopranistka Christa Ludwig slaví devadesátiny

  1. 1
  2. 2
Dne 25. března jí uspořádá Vídeňská státní opera, s níž je pěvkyně spjata dlouholetým působením, slavnostní matiné, které bude moderovat její syn Wolfgang Marc Berry. Jak uvádějí webové stránky „Divadla na Okružní třídě“, jak se Vídeňské státní opeře říká, zpívala Christa Ludwig na této scéně v 769 představeních, „od Oktaviána k Maršálce, od Rosiny k Angelině, od Cherubina k Dorabelle, Ortrud i Fricku, Amneris i Mrs. Quickly a mnoho dalších rolí.“ Devadesátiny slaví Christa Ludwig právě dnes, 16. března.
Christa Ludwig (zdroj commons.wikimedia.org / foto Franz Johann Morgenbesser)

Talent dostala shůry a divadelní rodiče ho rozpoznali a podporovali. Otec byl intendantem divadla v Cáchách, matka Eugenie Ludwig sopranistkou tamního souboru. Jako šestileté děcko se Christa poprvé setkala s Herbertem Karajanem. Její matka pod Karajanovým vedením zpívala Straussovu Elektru a zničila si na této roli hlas. Stala se z ní však dokonalá učitelka a snad právě díky této špatné zkušenosti až do konce života fungovala pro svou dceru jako spolehlivá rádkyně. Christa Ludwig, která s Karajanem později často pracovala, prohlašovala, že velký dirigent miloval hlasy, ale vůbec jim nerozuměl.

Debutovala roku 1946 ve Frankfurtu jako Kníže Orlofsky a od roku 1955 byla členkou Vídeňské státní opery. Pro role postupně zrála, začínala jako alt, ale hlas se časem prosvětlil a ukázal se být ideální pro některé wagnerovské role a pro role Richarda Strausse. Zpívala také Carmen, i když ne příliš ráda („to házení zadkem mi nesedělo“) a se sebeironií zlehčuje také svůj výkon v Mahlerově Písni o zemi pod taktovkou Otto Klemperera – „vždyť jsem tenkrát neměla tušení, co vlastně zpívám“. Prošla různými úskalími, a poté, co selhala jako Eboli v Salcburku, uvědomila si, že role Elektry nebo Isoldy zůstanou jen nesplněným snem.

Christa Ludwig absolvovala ještě ve svých šedesáti sedmi letech turné se Schubertovou Zimní cestou, „mužským“ cyklem, který jako žena interpretovala naprosto přesvědčivě. S Vídeňskou státní operou se rozloučila roku 1988 rolí Genevièvy v Debussyho Pelléovi a Mélisandě.

Christa Ludwig není jen velká umělkyně – nebo, lépe řečeno – je velká umělkyně právě tím, čím není. Nikdy neměla hvězdné manýry, neuplatňovala jiné prostředky než ty, které poskytují vrozený talent a svědomitá práce, uvědomovala si své hranice a vždy vystupovala skromně. A nadto je přirozená a zábavná společnice se smyslem pro humor, jak je patrné i z rozhovorů, které už v souvislosti s jejími nadcházejícími devadesátinami vyšly.

9. března ji například zpovídal redaktor Westdeutsche Allgemeine Zeitung Lars von der Gönna. Ve Vídni byla ještě pořádná zima a Christa Ludwig prý na uvítanou prohlásila: „Když nechce ven Paša,“ to je její trucovitý kocour, „tak nemusím taky. Dneska jsem líná…“ Po životě naplněném disciplinou prý má na takový luxus právo. Její syn z manželství s basistou Walterem Berrym říká, že má „pfiffige Mutter“, což je slovní hříčka – pfiffig znamená „mazaný“, „vykutálený“ (fikaný), ale v tomto smyslu také „pískající“ – jeden „pfiff“ (písknutí) znamenal ano, dva „pfiffy“ ne. Hlas se musel šetřit, takže se doma muvilo co nejméně. Přesto se Wolfgang Berry vydal cestou svých rodičů. Se svou matkou měl společnou učitelku, svou babičku Eugenii Ludwig.

Firma Deutsche Grammophon teď vydala u příležitosti zpěvaččina jubilea v řadě The Essentials album (12 CD) s jejími nejkrásnějšími nahrávkami od Bacha po Wagnera, s operními áriemi i písněmi.
***

Christa Ludwig (zdroj commons.wikimedia.org / foto Franz Johann Morgenbesser)

Nemluvit, nenachladit se! Ještě se na to pamatuju. Byl prosinec, když jsem vyrazila svůj poslední výkřik ve vídeňské opeře. Sněžilo, byla strašná zima. A já šla po ulici s rozepnutým kabátem. Od teď už se můžu klidně nastydnout, říkala jsem si – ale dodnes se mi to nepovedlo.

Odměnilo vás umění za tolik odříkání?

Ach, umění… Vlastně nevím. Je to povolání, které se stane zaměstnáním. Prostě to děláme. Kdybychom  začali přemýšlet, proč vlastně věčně střídáme letiště a hotely, mohli bychom toho rovnou nechat.

Vnímala jste svůj talent jako závazek?

Určitě. Talent je zkrátka dar. A naší povinností je z něj něco prací vytvořit – jinak bychom se tomu daru zpronevěřili.

Ráda jste zpívala role, které překračovaly nějaký limit…

Překonávat překážky mě bavilo celý život. Když jde všecko hladce, je to za chvíli nuda.

Vrhala jste se přes překážky, ale odnesla to citlivá nervová soustava…

To je pravda, hlavně při Fideliovi nervy pracovaly. Někdy jsem si před představením musela vzít valium. Každý druhý by pak usnul ve stoje. A já? Nic! Ono to totiž vězí v hlavě.

Je zpívání droga?

Jednou jsem vystupovala v Hollywoodu, ale jeden student – takový hoch s copem, to ještě tenkrát bylo něco zvláštního – mi řekl: „Vy žádné drogy nepotřebujete, zpíváte, jako byste byla ‚high‘!“

Znamená to, že když to „rozbalíte“, je to jako při drogovém opojení? Nebo to má něco společného s erotikou?

Moci překřičet stočlenný orchestr může být krásnější než sex. (smích)

K opernímu zpěvu patří tedy také jakýsi exhibicionismus?

Samozřejmě, chceme se líbit! Každý, kdo jde na jeviště, to má v sobě. Zpíváme přece pro publikum.

Smím se vás zeptat na váš názor k debatě #MeToo?

Ach, víte, ošklivé ženy říkají: „Ach, prosím, me too!“ Je to všecko nesmysl. Když někdo po čtyřiceti letech obviní Jamese Levina a ten už pak nesmí dirigovat, pak je to hon na čarodějnice. Ta pohovka, na které se sjednává obsazení, je stará jako divadlo samo. Každá mladá herečka nebo zpěvačka to zažila. Ale je přece možné říct: ‚Tak takhle ne!‘ Jenže jsou takové, které bezpodmínečně chtějí roli, děj se co děj.

Stala jste se hvězdou, bez konzervatoře, vzdělávala vás jen vaše matka, operní zpěvačka. Co vás napadne, když vidíte dnešní absolventy zpěvu?

Bohužel mám dojem, že zpívají všichni stejně. Tak jako vypadají stejně všecka děvčata. Všechny jsou štíhlé, všechny mají dlouhé vlasy, narovnaný nos. Na první pohled zpěvačky bez jediné chybičky, ale strašně uniformní.

Dřív to bylo jinak?

Uniformní jsme rozhodně nebyli. Velcí zpěváci žijí ze svých chyb! A to je dělá, kromě barvy hlasu, nezaměnitelnými. Vezměte si Marii Callas, Jona Vickerse – určitě nebyli perfektní, ale byli jedineční. Jistě, je potřeba mít co nabídnout – jenom chyby nestačí. (smích)

Váš kolega René Kollo nedávno řekl, že by pořád ještě dokázal odzpívat celou Valkýru, ale nikdo mu to nenabídne.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře “Christo, zpívala jsi docela hezky. Mezzosopranistka Christa Ludwig slaví devadesátiny

Napsat komentář