Doba trpkého hmotného strádání divadla bývala zlatou dobou jeho umělecké vyspělosti

Osobnosti české opery

První z této dvojice je barytonista, jehož jméno má každý, kdo se jen trochu zevrubněji zajímá o historii české opery, spjaté se jménem Bedřicha Smetany: Josef Lev. Byl prvním představitelem všech velkých Smetanových barytonových postav a je obecně známo, že mu Smetana dokomponoval árie, v nichž mohl prokázat v maximální míře svou pěveckou virtuozitu. Jsou to například árie Tausendmarka v Braniborech v Čechách (Tvůj obraz, dívko) a árie o zlatě, kterou na úpatí Bezdězu zpívá konšel Kalina v Tajemství, když se chystá hledat poklad. Smetana těmito áriemi nejen umožnil blýsknout se svému pěveckém favoritovi, ale současně s tím také významně prohloubil charakter role.

Jejich interpret Josef Lev se narodil 1. května 1832 v malé vesničce Sazená nedaleko Velvar. V sousedním Chržíně navštěvoval školu. Učitel Josef Toman si všiml jeho talentu, začal ho učit zpívat a díky jemu se malý Josef stal sopranistou kostelního sboru ve Zlonicích. Zde o jeho další hudební vzdělání pečoval Antonín Liehmann, který později stál i u začátku hudebního školení Antonína Dvořáka.

Ve třinácti letech se Josef Lev stal vokalistou v křižovnickém klášteře v Praze. Tamější regenschori Josef Chládek byl jedním z nejlepších žáků skladatele Václava Jana Tomáška a pod jeho vedením vyrostl z mladého zpěváka zdatný barytonista. Začal studovat na novoměstském gymnáziu, studia ale nedokončil, protože se rozhodl věnovat divadlu. V roce 1854 odešel do Vídně, kde se mu podařilo stát se členem operního sboru vídeňské dvorní opery. Jeho vzorem byl tehdejší vynikající barytonista souboru Johann Nepomuk Beck. Ve Vídni se Lev díky svému vlasteneckému přesvědčení pilně zúčastnil aktivit českých krajanských spolků.

Na doporučení Pavla Švandy ze Semčic pozval Josefa Lva v roce 1864 ředitel Liegert k vystoupení do pražského Prozatímního divadla. Pražanům se představil v roli hraběte Luny ve Verdiho Trubadúru. Úspěch byl mimořádný a Josef Lev byl okamžitě angažován.

Josef Lev nebyl přitom pro jevištní vystupování příliš disponován. Byl drobné postavy, což v případě barytonových hrdinů bývá vesměs dost na závadu, navíc nebyl příliš obdařen hereckým talentem. To ovšem překonalo jeho pěvecké mistrovství. Autor nekrologu Josefa Lva v časopise Květy o něm napsal: „Tón Lvův byl okrouhlý, měkký, schopen všech odstínů od šepotavého slavíka do tragické bouře, hlas byl objemný, šťavnatý, zvláště v neseném zpěvu dojímaje uchvacujícím pelem mužné lahody.“

Josef Lev se rázem zařadil mezi špičky souboru, jehož kvalita tehdy pod vedením Bedřicha Smetany nevídaně vzrostla. I když rozvíjející se český kulturní a umělecký život se v oné době musel potýkat se značnými problémy a nepřízní mocných, redaktor Světozoru po pěvcově smrti vydal následující charakteristiku: „Doba trpkého hmotného strádání divadla našeho bývala spolu zlatou dobou jeho umělecké vyspělosti.“

Krátce po rezignaci ředitele Liegerta odešel z divadla i jeho nástupce Thomé. Divadlo dočasné řídil výbor složený ze členů divadla, v němž Josef Lev zastupoval zájmy opery. Zasloužil se například o to, aby byla výrazně zvýšena gáže tehdejšímu protagonistovi souboru, basistovi Josefu Palečkovi, pozdějšímu přednímu sólistovi a režisérovi carských divadel v Sankt Petěrburgu.

Repertoár Josefa Lva byl široký. Účinkoval v premiérách oper všech svých současníků. Kromě již zmíněných děl Bedřicha Smetany ztvárnil v jeho operách samozřejmě i Přemysla v Libuši. V operách Antonína Dvořáka, s nímž ho pojilo pevné přátelství, byl králem Matyášem v Králi a uhlíři a Hrabětem v opeře Šelma sedlák, kde speciálně pro něj Dvořák napsal árii Kdo jest, jenž slovy vypoví. V Šeborově Drahomíře byl představitelem Boleslava, v Bendlově Lejle Boabdila, v Rozkošného Svatojanských proudech hraběte Čeňka a jeho oblíbenou rolí byl princ Miroslav v Zakletém princi Vojtěcha Hřímalého.

Po léta byl výborným představitelem titulního hrdiny ve Verdiho Rigolettovi, Jiřího Germonta v Traviatě a titulní role v Nabuccovi. Z dalších rolí jmenujme například cara Petra v Lortzingově Caru a tesařovi, titulní roli v Rossiniho Vilému Tellovi, Valentina v Gounodově Faustovi a Markétce, doktora Malatestu v Donizettiho Donu Pasqualovi, Agamemnona v Gluckově Ifigenii v Aulidě, Nelusca v Meyerbeerově Afričance či titulního hrdinu v Thomasově Hamletovi.

Na Národním divadle ke svým úspěchům připojil Amonasra ve Verdiho Aidě, Renata ve Verdiho Maškarním plesu anebo Krále Šalamouna v Goldmarkově Královně ze Sáby.

Jeho nejúspěšnějšími rolemi byly vedle postav smetanovských již zmíněný hrabě Luna v Trubadúrovi a titulní role Figara v Rossiniho Lazebníku sevillském, které i přes herecký handicap díky své pěvecké virtuozitě přivedl k dokonalosti.

Josef Lev byl mimořádně aktivní a velmi oblíbenou osobností tehdejšího českého kulturního a společenského života. Byl velkým přítelem Jana Nerudy, který mu věnoval své Žerty hravé a dravé. V letech 1872/1873 mu byla Bedřichem Smetanou svěřena výchova mladých pěvců v mužském oddělení operní školy Prozatímního divadla. Soustavně se věnoval soukromé výuce zpěvu. Mezi jeho žáky se setkáváme s nejvýraznějšími osobnostmi tehdejšího Operního souboru Národního divadla, jakými byli Marie Sittová, Johanna Cavallárová, Adolf Krössing, Antonín Vávra či Karel Čech. Často koncertoval v Praze i na českém venkově, věnoval se přednesu písní a sám také komponoval.