Chtěl jsem hrát na cimbál bigbít

  1. 1
  2. 2

Rozhovor s kontratenoristou Janem Mikuškem 

Znám ho jako muže s batohem na zádech, který když přijede k nám do Olomouce na svoje vystoupení, se po konci jen rychle zatočí a ihned zase zmizí někam na vlak. Osobně jej potkat se mi tedy dlouho zdálo nemožné… Ale přece jen, náhoda mně nakonec přála: u příležitosti koncertního provedení opery Endymio Tomáše Hanzlíka, při kterém se sešlo kontratenorů hned pět, jsme se potkali a já se hned chopila příležitosti…
Jak jste se vůbec dostal k muzice?. Jaké bylo vaše rodinné prostředí? Hudební? Kdo vás nasměroval na profesionální hudební dráhu?

Celá naše rodina byla opravdu hudbymilovná. Maminka za mlada tancovala a zpívala ve vsetínském souboru Vsacan, navíc hrála i s tatínkem loutkové divadlo. Ve Valašském Meziříčí, kde jsem se narodil, vedla Valašský krúžek. Mám čtyři sourozence, maminka byla s námi mnoho let doma a plně se nám věnovala. Každý den jsme jako děti zpívali, tancovali různé tanečky a ona se nás snažila všestranně rozvíjet. Doma jsme poslouchali hodně Spirituál kvintet, starší sourozenci si upravovali jejich skladby i mnohé jiné do čtyřhlasů a pořád si zpívali. Maminka také dlouhá léta zpívala ve sboru Valašských učitelek. A my děti jsme zpívaly ve schole. Prostě celé mé dětství jsem byl obklopen zpěvem…

Maminka ale nebyla profesionál, že?

Ne nebyla, ale všechny její umělecké aktivity byly jejím koníčkem. Maminka je výborná zpěvačka, zpívala všechna sóla. A můj tatínek, ten měl vždycky úžasný hudební přehled. Studoval v Brně techniku a chodil hodně na generálky filharmonie. Dodneška mě dokáže zahanbit, protože si okamžitě vzpomene na skladatele i skladbu, kterou oba slyšíme a kterou si přitom já nejsem schopen rychle vybavit… Profesionálně se hudbě dnes věnuji nejen já, ale i moje nejstarší sestra, která vyučuje hru na flétnu.Kudy vedla vaše cesta na konzervatoř?

Na gymnáziu jsem začal vést kostelní scholu v mém rodném „Valmezu“ a paní učitelka Duřpeková ze základní umělecké školy, která vedla i maminčin Sbor valašských učitelek, mě tehdy nasměrovala na sbormistrovské kurzy. Díky těmto kurzům jsem se začlenil i do smíšeného sboru českých sbormistrů. Po gymnáziu jsem šel studovat na konzervatoř do Brna a nastoupil jsem na obor hra na cimbál.

Cimbál je málo frekventovaný nástroj. Co jste si představoval, že budete dělat po skončení studia?

Hrát bigbít!

Počkejte… Opravdu? Jde to?

Já jsem chtěl na cimbál hrát opravdu  bigbít! To víte, že to jde! Cimbál je vlastně jediný nástroj, u kterého má interpret přímý kontakt se strunou, ne jako tomu je u klavíru nebo cembala. Tím se otevírá nepřeberná škála možností, jak na cimbál hrát. Můžete zvolit paličky z různých materiálů, tvrdé, měkké, můžete hrát smyčcem, prsty, můžete hrát flažolety… To vše má samozřejmě vliv na výslednou podobu tónu. Cimbál je v podstatě do dneška „nedovyvinutý“ nástroj, pořád je na něm co zlepšovat, je stále ve vývoji. Kromě toho je jen málo skladatelů, kteří pro něj umí napsat kvalitní skladby tak, aby jeho možnosti plně využili. Jedním z nejpozoruhodnějších skladatelů pro cimbál byl Stravinskij, který na něj uměl i hrát a prý u něj i často komponoval. Jeho skladby jsou skutečně dokonalé a hodně náročné – hrál jsem je všechny.

Pokud spojíte cimbál s elektronikou, je to prostě famózní a otevře to další netušené možnosti. V současné době například spolupracuji s plzeňským činoherním souborem Divadla Josefa Kajetána Tyla na představení Je třeba zabít Sekala, při kterém je veškerá muzika obstarávána právě na cimbál. Tam využíváme i elektroniku. Cimbál je zkrátka naprosto geniální nástroj!Pořád jsme se ale nedostali k tomu, kdy jste začal zpívat, tedy kdy jste o zpěvu začal vážně uvažovat?

Od druhého ročníku konzervatoře jsem si přibral druhý obor – dirigování. Tehdy jsem začal také dirigovat mužský pěvecký sbor Beseda z „Valmezu“, ten patří mezi vůbec nejstarší mužské sbory u nás v republice. Spolupracoval jsem i s panem profesorem Fialou, kterému jsem dělal druhého sbormistra nejprve ve Foersteru a potom i v Českém filharmonickém sboru Brno.

Po studiu na konzervatoři jsem šel na dirigování na HAMU do Prahy. V Praze jsem zažil první zvýšený zájem o interpretaci staré hudby a ta mě zaujala natolik, že jsem se jí začal více věnovat. Shodou okolností jsem dostal nabídku dirigovat Pražské madrigalisty jako záskok. Připadalo mi ale celkem zbytečné před těmi pár lidmi stát a dirigovat takový malý ansámbl. Ale starou muziku jsem chtěl dělat opravdu moc! Vážně jsem tedy zauvažoval co dál. Hrát na cembalo nemá smysl, to už mi „ujel vlak“, ale já od malička zpíval, takže volba nakonec padla na zpěv!Vypadá to, jako byste se zpěvu začal věnovat z nouze…

To ne, zpíval jsem opravdu rád! Když jsem spolupracoval s panem profesorem Fialou, chodil jsem stejně jako ostatní členové sboru na hlasovou výchovu k jeho paní. Ta nás, muže, učila zpívat falzetem a „tahala“ nás nahoru, kam až to šlo. Tehdy jsem to odmítal, že nejsem žádná ženská, abych zpíval falzetem! Kromě těchto hodin jsem žádné jiné hlasové školení neabsolvoval…

Zlomem pro mě byl první koncert Gérarda Lesne v Praze. On je pro mě kontratenorová legenda. Ten mě inspiroval… Je mi moc sympatický i proto, že původně dělal bigbít, takže není žádný suchar. Navíc si myslím, že on zpívá kontratenor tak, jak se má zpívat. To, co dneska je z kontratenorů, to je uměle vytvořený obor. Kontratenoristé dnes zpívají falzetem a využívají jenom falzet! To tak nikdy nebylo! Dřív zpívali chlapi svůj normální hlasový obor a k tomu navíc využívali falzet. Falzet byl rozšířením jejich rejstříků. Lesne ale hodně propojoval hrudní rejstřík s falzetem a tím vznikla další výrazová i emocionální rovina, kterou dnešní kontratenorové hlasy povětšinou postrádají. Mně se ale jeho způsob vedení hlasu líbí, je historicky správný.

Svůj vzor jste tedy našel, ale co bylo dál?

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na