I taková je nová Popelka ve Stavovském divadle
Vedle Normy tak Národní divadlo uvedlo na repertoár již druhou belcantovou operu – a sice po čtyřiaosmdesáti letech od svého posledního provedení. Režie se ujala maďarská divadelnice Enikö Eszenyi, která uvedla děj opery do současnosti a umístila jej na předměstí s kontejnery. V jednom z nich žije také Popelka se svou rodinou – a podle režisérky je bydlení v kontejnerech v současné době jedním z nejmodernějších trendů.
Po pěvecké stránce je Popelka jednou z nejobtížnějších belcantových oper a vzhledem k absenci specializovaných zpěváků na naší scéně je téměř na pováženou uvedení takového titulu na repertoár divadla. Také proto obsadilo Národní divadlo do hlavní role hostující ukrajinskou pěvkyni Lenu Belkinu, která tuto roli ztvárnila ve filmové verzi opery v režii Carla Verdoneho.
Režie byla založena na čisté komice jednotlivých situací a samozřejmě na aktualizaci děje. Svébytné pojetí vtiskla Eszenyi hlavní postavě Popelky, která je vnitřně velmi silná, s pokorou snáší veškeré útlaky a tiše čeká na své štěstí. Ve volných chvílích čte knihy a v životě si nehledá žádné vzory, nýbrž se snaží najít originalitu sama v sobě. Velkými lákadly pro obecenstvo může být limuzína na scéně, která přijede pro Popelku, aby ji odvezla na ples, jízda na kolečkových bruslích nebo fotoateliér prince – Dona Ramira. Sama aktualizace v opeře není v současné době ničím neobvyklým, musí však dávat smysl. Některé momenty ovšem vyzněly prvoplánově a pouze na efekt nebo byly součástí komických gagů. Na komice byly postaveny také kostýmy (Bianca Imelda Jeremias) – teplákové soupravy pro Dona Magnifica a Dandiniho (ten nosí navíc zlatý řetěz), výrazně barevné šaty pro Colorindu a Tisbe. Popelka má ve svých vrcholných scénách blyštivé večerní šaty. Nelze však režisérce Eszenyi upřít vrozený smysl pro humor, který vtiskla mnoha situacím a který z její Popelky dělá příjemnou a odlehčenou podívanou.
Po pěvecké stránce představení dominovala Lena Belkina. Její Popelka byla skromná, hezká, roztomilá a po všech stránkách sympatická dívka, která umí v pravou chvíli ukázat svou vnitřní sílu a vnější krásu. Škoda, že na začátku opery byla cítit její značná nejistota, která se ale postupem děje vytratila. Belkina disponuje výraznými výškami, v nižších polohách však nebyla chvílemi skoro slyšet. Pozitivně překvapil Jiří Hájek jako Dandini a František Zahradníček v roli Dona Magnifica. Oba pěvci byli velmi zapálení a pěvecky skvěle připravení. Již méně však dokázal nadchnout Vassilis Kavayas (Don Ramiro) – ten sice zvládal s přehledem vysoké tóny, ale chyběla mu potřebná lehkost a technika legata.
Co však lze bezpochyby vyzdvihnout, byl výkon orchestru pod vedením Jana Kučery. Orchestr hrál přesně, svižně a s potřebným rossiniovským temperamentem. Vynikající byl také výkon mužské části Sboru Národního divadla (sbormistr Pavel Vaněk), dynamicky i intonačně perfektní.
Hodnocení autorky recenze: 65 %
Gioacchino Rossini:
Popelka
(La Cenerentola)
Hudební nastudování a dirigent: Jan Kučera (alt. David Švec)
Režie: Enikö Eszenyi
Scéna: Kentaur
Kostýmy: Bianca Imelda Jeremias
Světelný design: Csontos Balázs
Sbormistr: Pavel Vaněk
Dramaturgie: Beno Blachut
Sbor a Orchestr Národního divadla
Premiéra 21. ledna 2016 Stavovské divadlo Praha
Angelina – Popelka – Lena Belkina (alt. Kateřina Hebelková)
Don Ramiro – Vassilis Kavayas (alt. Martin Šrejma)
Dandini – Jiří Hájek (alt. Jiří Brückler)
Don Magnifico – František Zahradníček (alt. Jiří Sulženko)
Clorinda – Yukiko Šrejmová Kinjo (alt. Marie Fajtová)
Tisbe – Dorothea Spilger (alt. Stanislava Jirků)
Alidoro – Pavel Švingr (alt. Ivo Hrachovec)
