Dirigent Kaspar Zehnder osvědčil na koncertu ke dvacátému výročí vzniku PKF jak smysl pro lehkost a uvolněnost, tak smysl pro míru. To druhé je při podobných příležitostech dokonce vzácnější.
Koncert tentokrát splnil přesně to, co sliboval. Příjemnou odlehčenou náladu a vídeňský zábavný repertoár na velmi dobré úrovni. Při každé příležitosti se dá opakovat, že všechny ty lehce znějící předehry od Johanna Strausse, polky a virtuózně inspirované pochody jsou pro každý orchestr dost náročný program. Když se na to příliš myslí, může to znít akademicky, když se to zkouší málo, může se to úplně rozpadnout. A dá se také pořád opakovat, že vídeňská lehčí múza má v našem obrozeneckém i postobrozeneckém národním kontextu o dost horší pověst, než si zaslouží. Přitom je v ní často víc hudebních nápadů a kompoziční vynalézavosti, než v leckterých vážně míněných uznávaných opusech české národní provenience.
Samozřejmě patřím k posluchačům, kteří by tam živou cikánskou kapelu nepotřebovali a klidně si poslechli víc orchestrálních čísel tohoto typu. Je ale jako vždy otázka, jestli by se to stihlo nazkoušet a jestli by to vyznělo se vším všudy. V předehře k Cikánskému baronovi i v rychlé maďarské polce vedl Zehnder orchestr s noblesou a citem pro tento repertoár. Koncertu a provedení dal určitého ducha, kde bylo dost humoru a přitom nebylo potřeba dělat žádné grimasy ani předstírat cikánský temperament.
Samotná maďarská kapela, Kalandos Ensemble z Budapešti, celý koncert posunula téměř na pomezí crossoveru. Ten ale fungoval hlavně díky tomu, že se cikánský temperament nějak zajímavě potkal s jakousi „klasickou uměleckou kázní“. Známe u nás pár výborných cikánských kapel a vždy jsou publikem vděčně přijímány. Jejich problém ovšem bývá, že díky vysmáté atmosféře pak trochu nevědí, kdy přestat. I to, jak se po pauze propojil Brahmsův Uherský tanec v cikánském podání a v podání orchestru, je vtípek, který vůbec nemusí ve střetu kapely a symfonického orchestru vyjít. A tady vyšel – jak tím, že kapela jako by ubrala ze své „cikánskosti“ a orchestr povolil uzdu jen tak akorát.
Hostem koncertu byla sopranistka s typickým vídeňským jménem Julia Kamenik. Sám bych řekl, že představovala sympatický hudební standart. Dobré zpívání bez muzikálové podbízivosti a falše. Program nakonec nemusel být zdaleka tak monotematický podle cikánských námětů a místo sboru z Verdiho Trubadúra mohlo zaznít jakékoli jiné vídeňské orchestrální číslo…
Na koncertu spoluúčinkoval Český filharmonický sbor Brno, dokonce v lehkém cikánském kostýmování. Důležité je ale znovu to, že neslevil ze své hudební laťky a ani on nevyměnil intonační důslednost za rádoby spontánní vlnění. S PKF spojuje sbor dlouholetá spolupráce i podobný osud – že jako špičkové těleso, které spolupracuje s těmi nejlepšími a nejslavnějšími, nemá vzhledem k systému financování z roku na rok vůbec nic jisté. Posluchači na tom vydělávají, protože po koncertu dejme tomu v Amsterodamu a Berlíně je pak můžeme slyšet i v této hudební taškařici. Ale škoda opakovat, že to není ideální.
Setkání dvou živlů se tedy při výročí PKF díky Kasparu Zehnderovi povedlo.
Hodnocení autora recenze: 90 %
20 stylově II
Smavé pozdvižení z Uhersko-Rakouska
Dirigent: Kaspar Zehnder
Julia Kamenik (soprán)
Sbormistr: Petr Fiala
PKF – Prague Philharmonia
Český filharmonický sbor Brno
Kalandos Ensemble Budapest
1. října 2014 Smetanova síň Obecního domu Praha
program:
Johann Strauss ml.:
– Cikánsky baron (předehra k operetě)
– Vstupní pochod, op. 327 (z operety Cikánsky baron)
– Habt Acht, Habt Acht (z operety Cikánsky baron)
– Eljen a Magyar, polka schnell pro orchestr, op. 332
Emmerich Kálmán:
– Finále č. 1 (z operety Čardášová princezna)
Johannes Brahms:
– Uherské tance č. 1, 17, 5
Robert Stolz:
– Spiel auf deiner Geige (z operety Venus in Seide)
Giuseppe Verdi:
– Zigeunerchor ( z opery Trubadúr)
Emmerich Kálmán:
– Oh jag dem Glück nicht nach, č. 5 (z operety Čardášová princezna)
– Gräfin Mariza, č. 4 (z operety Čardášová princezna)
Foto Morris-Media 2014
