Čím jsem starší, tím je pro mě hra na klavír snazší

Rudolf Buchbinder říká, že jeho kariéra měla průběh stálého crescenda. Prozatímní vrchol představují jeho sedmdesáté narozeniny, které – jakožto čestný člen vídeňského Hudebního spolku – oslaví na začátku prosince v jeho budově Beethovenovým Klavírním koncertem č. 5 Es dur.

Stálé crescendo
Rozhovor s Rudolfem Buchbinderem
(Musikverein – prosinec 2016 – Monika Mertl)

Je pochopitelné, že budete slavit narozeniny Beethovenem – absolvoval jste bezpočet koncertů s beethovenovským programem, třikrát jste natočil komplet sonát a napsal jste o Beethovenovi knihu, který vyšla roku 2014. Jaký je Beethoven průvodce životem?

Já si s ním rozumím velmi dobře. Jedna ze mně nejmilejších knížek je Das Schwarzspanierhaus [Beethovenův úmrtní dům]. Napsal ji syn Stephana Breuninga a vypráví v ní, jak jako desetiletý chlapec chodil s Beethovenem na procházku a drželi se za ruce. Po přečtení dvou stránek mám pocit, že se s ním procházím taky.

A co jeho misantropická stránka, související s jeho zdravím?

Celý život přece toužil po lásce a něze! Měl hodně milostných aférek, ale nikdy se neoženil. Buď byly ženy, které miloval, vdané, nebo pro ně nebyl stavovsky přijatelný. Když se podíváme na jeho milostné dopisy: „Mé všechno, mé Já, věčně my…“, z toho přece vidíme, jak citlivý člověk to byl. Ztráta sluchu pravděpodobně jeho charakter hodně proměnila. Ale byl veliký humanista a velký Evropan. Předznamenal tolik věcí, jen si připomeňme text Deváté! Politici by si to měli uvědomit.

Jeho dvaatřiceti sonátami jste se zabýval léta. Co je na nich tak specifického?

Bez Bacha, bez Haydna by nebylo Mozarta ani Beethovena – ale Beethoven byl revolucionář své doby. Nestaral se, co napsali Haydn a Mozart, měl svůj styl. Mluvil jsem o tom i s Harnoncourtem a Sawallischem. Vždycky se rozohnili, když někdo říkal, že jsou Beethovenovy první klavírní koncerty Mozartem ovlivněny – je to ryzí Beethoven, nic jiného!

Pro mě bylo nejdůležitější, než jsem přistoupil k Beethovenovým sonátám, zabývat se Haydnem – natočil jsem jeho kompletní klavírní dílo. Na něm jsem se naučil disciplíně, arikulaci, frázování a ještě dnes je mi to k dobru, i když hraju třeba Brahmse, Čajkovského nebo Gershwina.

Beethovenovi se jako jednomu z mála od začátku dařilo uskutečňovat důsledně své vize bez ohledu na konvence…

Beethoven nebral žádné ohledy. A žil v extrémech. V jeho dynamických údajích a přednesových pokynech je toho tolik, co se hodí jen k němu. Vynalezl například rinforzando: sforzato, které platí pro celou frázi, skoro citový výbuch. Beethoven je také jediný, který po espressivu předepíše „a tempo“. Jinak se píše „a tempo“ po ritardandu nebo accelerandu, Beethoven ho píše po espressivu – což znamená, že se u něj espressivo nehraje v tempu.

U Beethovena je vůbec mnoho interpretačních detailů.

To ano, ale kdo je v popředí, skladatel, nebo interpret? Publikum chodí na interpreta!

Je také na plakátech větším písmem.

A právem! Interpreti jsou pochopitelně služebníky velkých mistrů, je k tomu potřeba vědět, mít základ, ale pak může být člověk na podiu svobodný. Když publikum poslouchá Pátou od Harnoncourta nebo Mutiho nebo Mehty – v čem je rozdíl? Bohudík nemůžeme říkat, co je dobře a co špatně. Nikdo z nás s Beethovenem nesnídal. Můžeme jen říct, co se nám líbí. Pořád se pokoušíme něco přeinterpretovávat. Co si při tom skladatel myslel? My to nevíme, a to je dobře! Také dodnes nevíme, kdo byla nesmrtelná milenka. To jsou tajemství a mají jimi zůstat.

Je pravda, že jste nikdy neměl individuální výuku?

Je, už od začátku. Od pěti let jsem chodil do hudební školy, prvních šest let k Marianně Laudové. Všichni její žáci byli stále pohromadě. Poslouchali jsme se navzájem a těžili z toho. V takové třídě se žák musel snažit nejen kvůli učiteli, ale i kvůli spolužákům, ti byli nejkritičtější. A učitel tak získá čas, protože nemusí o jedné a téže chybě vykládat několikrát. Sám jsem také nikdy nedával individuální hodiny. Taková byrokracie – každý bude hrát hodinu – to je největší hloupost! Přece je rozdíl, jestli se učím Haydnovu sonátu nebo Brahmsův koncert.

Od dětství jste se věnoval komorní hudbě – má to znamenat, že jste na sólistickou kariéru ani moc nepomýšlel?

To nemá se sólistickou kariérou co dělat. Komorní hudba je nejdůležitější základ, při ní se člověk naučí poslouchat. Houslista musí přemýšlet o smyku, dechař se učí dýchat. Vždycky říkám, že pokud my klavíristé někdy náhodou, čistě náhodou, správně frázujeme, pak šlápneme na pedál, a hned je všecko pryč!

Když se takhle společně muzicíruje, vzájemně se hráči naučí přizpůsobovat a brát na sebe ohled, jsou potom snášlivější?

To ne. V hudbě neexistují kompromisy. Na zkouškách se to ale nedá řešit. Buď se k sobě ti lidé hodí, pak také jednotně dýchají v hudbě. Pokud ne, pak ani dvacet zkoušek nestačí. Každý ať hraje, jak chce, ale musí to jít dohromady. A to funguje! I s dirigenty! A moje zkušenosti z komorní hudby se mi dnes pochopitelně moc hodí, když hraju s orchestrem.

Budete mít ve své narozeninové sezoně víc koncertů než jindy?

Víte, někdy se to nahrne, ale jsou také měsíce, kdy nemám jediný koncert. Nejsem žádný přeborník. Hodnocení podle počtu mi strašně vadí! Alicia de Larrocha hrála až do konce života 170 koncertů ročně. Ale do toho nikomu nic není. Já jich mám ročně kolem stovky, tedy zhruba každý čtvrtý den. Sedm měsíců v roce spím ve vlastní posteli.

Řekl jste jednu zajímavou větu: „Štěstí mého života je v tom, že jsem nikdy nebyl pokládán za senzaci. Není nic nebezpečnějšího.“

Protože nejsme nikdo schopen senzaci zopakovat. Sebe a svoji kariéru přirovnávám ke Claudiu Arrauovi. To bylo neustálé crescendo. Jeden kamínek mozaiky za druhým. Kolik těch senzací – nebudu nikoho jmenovat – zase rychle zmizelo!

Možná proto se stavíte k situaci v koncertním životě s nadhledem…

Mám dobré nervy. Ale nervózní jsem hodně. Čím dál víc. Protože si kladu laťku stále výš. Je strašně těžké naplnit vlastní očekávání. Splnit očekávání publika nestačí, je potřeba jít nad ně. A tím, že vyšroubováváme výš vlastní očekávání, automaticky zvedáme i očekávání publika.

Provádíte rozumný vlastní management a bráníte se tím stresu. Koncertní den pro vás začíná v zásadě po obědě, předtím je to normální den…

Přesně tak, můžu si různé problémy řešit sám. Nemám žádná pravidla – kromě toho, abych se vyspal, to je nejdůležitější: trochu se prospat před koncertem. Jsou umělci, kteří před koncertem hodiny cvičí.

Teď v sedmdesátce, nepozorujete, že je třeba síly rozložit jinak?

Se svými narozeninami nemám problém. Čím jsem starší, tím je pro mě hra na klavír snazší, mám čím dál míň technických problémů. Z jednoduchého důvodu: mám vlastní způsob cvičení…

Co nejmíň…

Naprosto správně. Vrcholový sportovec končí ve třiceti. Naše prsty jsou vrcholoví sportovci. Když je namáháme zbytečně… Nikdo mi nedokáže, že je možné soustředěně cvičit šest hodin denně. Já si sednu ke klavíru, když vím, že jsem stoprocentně při věci, moje tělo, duch, srdce. A hodně pracuju hlavou.

Studium je pro vás tedy důležitější než manuální stránka, na tu se prostě spoléháte?

Ano, a funguje to. Můj idol jako instrumentalista byl Jascha Heifetz. Není nikoho, kdo by svůj nástroj ovládal tak jako on, jeho prsty dělaly, co chtěl on. Jeho rubata jsou tam, kde je chtěl mít, a ne na nějakém obtížném místě, kde se automaticky zpomaluje. Když sedím na pódiu a musím dávat pozor, kdy přijde obtížné místo, nemohu přece být schopen dělat hudbu. Mám také v roce dvě nebo tři období, kdy se klavíru nedotknu, i když jsem doma. Pak to účinkuje jako vysazení drogy a zase se k ní musím vrátit!

A prsty neztuhnou?

Naopak. To je všecko hysterie. Ale každý má vlastní systém, který ho musí uspokojovat. Já jen nechci být tygr klavíru! Mám příliš mnoho koníčků, malířství, výtvarné umění vůbec, literaturu. To jdu radši do muzea, než abych hodiny cvičil.

Proto vás hraní po pětašedesáti letech ještě baví?

Ano. Vlastně jsem čekal, že řeknete, že to mám snadné. Ne, snadné jsem to neměl nikdy. Dostal jsem samozřejmě hodně shůry. A kdo má talent, má také povinnost kázně. Ale radost ze hry… to je součást mého života.

Jaké byste měl ve svých sedmdesáti ještě přání, o němž si nejste jistý, zda by se splnilo?

Je tolik možností. Plány mám do roku 2020, také bude Beethovenův rok… Houslistka Kyung Wha Chung mi jednou řekla: Člověk se nemá srovnávat s ostatními, ale ohlédnout se dolů z vlastního žebříku, pak je najednou šťastný. Nemá se dívat vzhůru. Existuje věčný vývoj a stupňování. Až jednou nebudu, nikdy se nedozvím, jak daleko bych ještě mohl jít.

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová