Cirkopolis: Mnohahodinové vyvažování nerovnováhy

Cirkopolis se vstupem do druhé dekády své existence zvolil intimní, a přesto svým způsobem velkolepé zahájení v režii irského žongléra Darragha McLoughlina. To nejen potvrdilo a oslavilo nezdolnou vůli cirkusových umělců, ale zároveň podtrhlo, jak důležitá a dnes vzácná je komunita a blízkost. A budeme zde tak dlouho, až… spadne, sklouzne, převáží se, až se vytratí důvod konání a nastane čas přijetí nerovnováhy? Anebo zde budeme tak dlouho, aby… nespadli, nesklouzli, nepřevážili se a naplnili vytčený cíl čili přijali vyvažování jako výzvu, kterou ukončí svým rozhodnutím?

Čtyřhodinová nepřetržitě trvající performance se odvíjela od akce tří performerů (prověšené a napnuté lano, balancování objektu), jejichž hlavním posláním se zdálo setrvat v jednom prvku, konkrétně udržet rovnováhu a plynout v čase, nikoli se zastavit a být, ale prodloužit okamžik virtuozity na délku hodin. Zdánlivě jednoduché zadání – vytrvat v činnosti, která je úzce spjata se svou do těla vžitou disciplínou, se proměňovalo rozdmýcháváním proudícího vzduchu prostorově ohraničenou aktivitou, na kterou od pohledu na účinkující pozvolna nasedala únava.

Tři lana – jedno napnuté napříč, druhé prověšené v meziprostoru, třetí stočené na podlaze do kruhu, se stala územími pohupování, prošlapování, popocházení. Zatímco se na vypnuté vodorovné linii zasahující celou šíři jeviště Louisa Wruck (absolventka cirkusové školy Le Lido v Toulouse) pohybovala pocitově v protichůdném směru, aby se udržela na místě, provazochodkyně v rudém overalu Theresa Kuhn (absolventka CNAC ve Francii) na prověšeném laně ukotveném na diagonálu parteru postupovala po milimetrech vpřed a vzad, kývajíc se přitom minimalisticky ze strany na stranu. Muž (Namer Golan, žonglér) s mnohametrovou stavební rourou umístěnou na své hlavě pomyslně zdolával svou horu. Zásadní a všem společné pak byly jejich ruce, ohnuté paže máchající do vzduchu i gesticky naznačující tvarem ohnutých prstů, jako by se chtěly na chvíli zapřít. Promlouvaly trhavě i ve vlnách, rozšiřovaly pole fyzické působnosti. Artisté celou svou bytostí žili tady a teď, existovali v naprosto nezpochybnitelné přítomnosti.

Kdo z diváků však byl po první hodině ještě trpělivý a vydržel sledovat dění – chvění? Koho po sto dvaceti minutách tlačila židle nebo se mnohokrát prošel sálem či se odběhl napít k baru? Projevilo se po třech hodinách na vystupujících vyčerpání z nepřetržitého napětí? Jak se v čase proměňovala těla i stav účinkujících? Kam se rozptýlily hodinami nakumulované příběhy mysli? Jimi již vyslovené bylo možné zaslechnout skrze sluchátka na třech vyhrazených křeslech, v nichž se ve smyčce spouštěla několika minutová vyprávění aktérů. Možnost propojit si tělesný projev s konkrétním hlasem podněcovalo pozornost a také zodpovědnost vytrvat i jako divák co nejdéle a tím podpořit jejich dobrovolný zápas s nestabilitou, vyrovnávání nerovnováhy, zaplňování prostoru, aniž by se oni posunuli z místa. Zaslechnout je v jednostranném dialogu, využít možnosti vracet se k nim a sledovat transformaci tvaru jejich bytí činilo z události nejen komorní až intimní setkání ve smyslu přihlížení ohromnému – ohromujícímu vypětí performerů, ale svým způsobem navozovalo také laboratoř, v níž se divák postupně propracovává k vyšší citlivosti svého vnímání, k všímání si nuancí, jako jsou tiky a mrknutí, zavření očí, výdech či jeho zadržení, zkrat nebo změna v nášlapech a rozložení váhy, prokrvení žil, podřepy a zhoupnutí, změkčení trhnutí či spočinutí ve zdánlivé nehybnosti. Paradox situace a místa, ohraničení a zemská přitažlivost jako výzva.

Hudební podkres, živá vokalizace v tklivém módu s překvapivými rytmickými zvraty tenčila propast mezi performery a diváky, kteří svou vlastní přítomnost podporovali svobodným pohybem po celém prostoru. Bez spoluúčastníků nenaplnila by se podstata performativní události, princip kinetické instalace, konceptuálního uměleckého díla. O samotě by jen o to úpěnlivěji vyzněla sisyfovská snaha setrvat co nejdéle mezi nebem a zemí, udržet se v meziprostoru navzdory nezastavitelnému tikotu. Odkud kam se kdo během večera a noci posunul? Tři akrobaté – artisté – performeři zaplnili prostor a na všech ostatních nechali, zda jej, i kdyby na chvíli, podrželi s nimi.

For As Long As We´re Here
Koncept: Darragh McLoughlin
Účinkují: Louisa Wruck, Theresa Kuhn, Namer Golan
Produkce: Squarehead Productions
Psáno ze zahájení festivalu Cirkopolis dne 11. 2. 2024, Palác Akropolis.