Cirque Éloize: Bon Voyage do Montréalu 19. století

Obvodové zdivo by samo o sobě mohlo barvitě vyprávět příběhy cestujících ze zaniklého Gare Dalhousie nebo připomínat začátky první Národní cirkusové školy, která v budově sídlila od konce osmdesátých let minulého století do roku 2003. Režisér Fernand Rainville podtrhl genia loci a jednotlivé roviny provrstvil v rytmicky tepající celek, který publikum přenesl do poloviny 19. století, posléze s hlubším ponorem do jeho dynamické předposlední dekády, a pozval jej i na cestu po nově postavené kanadské pacifické železnici, spojující dvě oceánská pobřeží. Na první transkontinentální trať se Pacific Express vydal právě z nádraží Dalhousie dne 28. června 1886 a mířil do Port Moody v Britské Kolumbii. Chronologicky a kauzálně odvíjený narativ, pro který se spouštěcím impulzem stal, běžně dramaturgy využívaný motiv dědictví v podobě dopisů, telegramů a dalších písemností, tvůrci chytře podpořili video mappingem v 360° a hudbou s filmovým nádechem.

Ukázkově kinetická scénografie vtahovala diváky do věrných i náznakových kulis minulosti spjaté s hromadným přesunem venkovanů do měst, navozovala nálady i atmosféru doby, zpřítomňovala architekturu, ale také vizualizovala myšlenky dvou hlavních protagonistů – slečny Éloïse Roberta mladíka Charlese Filliona. Panoramatické divadlo vedle skvěle odvedených cirkusových disciplín (cyr-wheel, lano, skateboard, čínská tyč/lampa, ekvilibristika na bicyklu, diabolo, kontorsionistika na strapsech ad.) zahrnovalo energické taneční choreografie evokující muzikál či break dance battle a herecké partitury ztvárňované slovem či náznakově s loutkami, kdy performer na své tělo připevnil látkový mini trup a vzniklou osobnost dějin doplnil svou hlavou. Sál skýtal možnosti hrát v několika výškových úrovních (tribuna, lampy aj.) a také v kruhovém středu, kolem kterého popocházeli či posedávali diváci. Klasické hlediště s místy k sezení pro osoby nedisponibilní sedět na podlaze nahradily dobové bedny, obestavěné retro kufry. Obě haly využívané pro představení by směle obstály i jako interaktivní expozice o neklidné době národního sjednocování, o kolonizaci kanadského území i ekonomickém a sociálním rozvoji země, a to se všemi důsledky.

Ze samotného představení čišel entuziasmus všech pěti interpretů, který korespondoval se zanícením až euforií zobrazovaných historických postav, jakými byli například kanadský premiér Sir John Alexander Macdonald nebo starosta Honoré Beaugrand (jména politiků a vysoce postavených osobností byla promítána v komiksových bublinách na zdivo). Zmiňované dějinné milníky neopomněly ozřejmit podobu tehdejších tiskovin, elektrifikaci, hokeje, zimního karnevalu či povstání a občanských nepokojů za Louise Riela. Pro domácí publikum se inscenace mohla patrně zdát popisnou, ale pro návštěvníka města byla naprosto vítaným úvodem do historických společensko-politických souvislostí, aniž by celek působil jako encyklopedie, ale spíš jako mozaika událostí, jejichž podrobnosti je možné si následně dle individuálního zájmu dohledat. Navíc z hlediska udržení emoční provázanosti se neztrácel ze zřetele romantický vztah dvou, z důvodu vypuknuvší epidemie planých neštovic, odloučených mladých lidí.

Některé přechody mezi divadelními výstupy a cirkusovými čísly vyřešili tvůrci naprosto fantasticky, jako například napojení příběhu o zavedení telegrafu na disciplínu vertikální lano (Cléa Perion), anebo balancování na jízdním kole (Alexis Bernatchez) v případě doručovatelů telegramů a vzpomínku na počátky elektřiny podpořili vzdušnou akrobacií na neukotvené pouliční lampě (Kaitlyn Mussio). Současně nástupy performerů ze všech možných stran i z bezprostřední blízkosti diváků, zvolání z různých koutů prostoru, oči absorbující videoprojekce, melodie a asociativně podpůrné ruchy dokázaly odůvodnit i méně šikovná tranzitní řešení pro posun v ději.

Vyhlédnout si Bon Voyage neznamená povinnost předem si nastudovat učebnici dějepisu. Mírný exkurz do minulosti však může napomoci rychlejší orientaci v cestě časem, obzvlášť z důvodu poměrně svižného tempa představení, které se zpomalí až rozvláční či rozmělní v poslední třetině „na železniční trati“. Zároveň bylo kolem dokola tolik „atrakcí“ ve vizuální i fyzické podobě, že kognitivní funkce občas kapitulovaly nad přívalem vjemů. Novinka od Cirque Éloize technologicky jako by navázala na oslavy jejich třicetin realizované v loňském roce, a konceptem se pak obrátila k dětem, jimž naservírovala nádherné obrázky a animace spolu s hrdiny, kteří se zasadili o to, jakým je Montréal dnes, a jejich představiteli, kteří se za šedesát minut naplno realizovali v artistické, taneční i herecké rovině. Jít na Bon Voyage ještě jednou? Za mě, volnočasovou čtenářku historických románů, určitě ano!

Psáno z reprízy dne 14. 7. 2024 uvedené v Cirque Éloize, Montréal. Představení se konalo v rámci festivalu Montréal Complètement Cirque.

Bon Voyage
Režie: Fernand Rainville
Asistentka režie: Francine Tremblay
Historie: Martin Landry
Účinkují: Alexis Bernatchez, Kaitlyn Mussio, Alex Paviost, Cléa Perion, Justin Simon
Kostýmy: Sarah Balleux
Hudba: Simon Carpentier
Choreografie: Marie-Eve Demers
Videoprojekce: Bernard Duguay, Sébastien Joly
Rekvizity: Josée Fontaine Rubi
Světlo: Stéphane Menigot
Scénografie: Frederick Ouellet
Make-up Art: Véronique St-Germain
Premiéra 3. července 2024, Cirque Éloize, Montréal

Výjezd na festival Montréal Complètement Cirque byl realizován za finanční spoluúčasti Evropské Unie – Next Generation EU prostřednictvím Národního plánu obnovy a Ministerstva kultury ČR v rámci programu podpory Arts Institute Prague – Divadelního ústavu Praha a programu Go & See 2024.