Co by na to řekl Indiana Jones? Faraonova kletba si bere na paškál všechno

Již při převzetí a otevření programového lístku premiérového představení, následně pak v předpremiérovém interview s autory díla ve foyer bylo divákům dáno na srozuměnou, že všechno, s čím budou na Malé scéně o Mezinárodním dnu žen konfrontováni, se děje v duchu parodizování operního žánru, v duchu ironie a nadsázky. Do šiku zasažených se tedy zařadím i já. Neberu vážně tedy ani děj a jeho prezentaci, ani hudbu a nakonec ani interpretaci. K tomu se mi nechce brát vážně ani akustiku prostoru, která tam jen tak existovala a tlumila dozvuk orchestru i zpěváků. Ta jediná je tam ale vážně pořád – a nepomáhá ani zpěvákům ani hercům. S vážným podtónem přikládám také několik dalších základních dat a následné úvahy.

Název opery zní v úplnosti Faraonova kletba aneb Vykradená opera o vykradené hrobce. V jejím námětu najdeme reálie v objevení Tutanchamonovy hrobky v roce 1922 Howardem Carterem v egyptském Údolí králů a dotek tajemných úmrtí příchozích badatelů a mecenášů z Evropy.

Součástí děje je pak též fingované zdůvodnění, že nové dílo nahrazuje zrušenou inscenaci Verdiho Aidy z důvodu jejích vysokých finančních nákladů. Popsané dějové položky se však v průběhu díla ukáží také jako komicky nedůvěryhodné, protože do jejich blízkosti se dostanou irelevantní výstupy postav v nečekaných převlecích, volné koláže hudebních scén, situační komika či nečekané časové i prostorové skoky. V této linii dýchl na plzeňskou scénu duch Milhaudových féerií Vůl na střeše a Stvoření světa z Paříže doby objevení slavného egyptského nálezu.

Důležitější než dějová linka se v opeře stávají postavy a jejich profilace do absurdních verzí, a pokud již to není dále možné, zapojí se do ní i jejich umělecká zpodobnění v duchu první čtvrtiny dvacátého století (viz Helga Golden Jany Piorecké). Do srovnání se mi pak dostává např. raná opera Slzy nože od Bohuslava Martinů (1928) a další provokativní surrealistická díla té doby. Z hlediska datace vzniku analogických děl je zde pozoruhodná shoda s uvedeným egyptologickým objevem. Jestli je to náhoda či záměr, nevím. Podstatný je však pro mě stav hudebního jazyka ve třicátých letech minulého století. A ten v nové opeře Faraonova kletba bohužel zohledněn není. K tomuto faktu se vrátím v této recenzi později.

Je dobře, že plzeňská divadelní scéna zařadila do repertoáru parodické dílo s rysy kabaretu, muzikálu, operety, částečně i s prvky Divadla Járy Cimrmana. Všichni protagonisté si legraci na otevřené scéně velmi užívali a svoji radost přenášeli i na publikum.

Sólistům, překotně se převlékajícím do kostýmů hluboké i nedávné historie, partitura umožňuje prezentovat své hlasy v áriích. Jejich jisté interpretace přinášely důležitý podíl uměleckosti divadelní kreace, bez kterého by ani parodické dílo nebylo tím, čím je. Patrně největší sólovou partii předvedla Jana Foff Tetourová, stěžující si na nedoceněný úděl altového oboru v operní literatuře. Dostalo se jí zasloužených ovací.

Velkého prostoru se dostalo též Jakubu Hliněnskému, obětavě vystoupivšímu i přes hlasovou indispozici. V převlecích pěvce Jevhena Šokalo, v jeho neodolatelné komice i hlasové šíři jsem si mimoděk dále doplnil jeho další parodické role, např. v Antiformalistickém jarmarku Dmitrije Šostakoviče inscenovaném v předcházejícím desetiletí na Nové scéně Národního divadla v Praze. Ve výčtu pěvců, kteří se významnou měrou zasloužili o zdar premiéry, nutno dále zmínit Ivanu Klimentovou, Ivanu Šakovou nebo Radku Sehnoutkovou. Zmíněné umělkyně tvořily s Janou Pioreckou působivé ensemblové výstupy. K nim pak přistupovala komikou naplněná sóla Davida Ciznera či Miro Bartoše.

Orchestr byl zúžen na dvacítku hráčů, do trombonu si fouknul i dirigent Jiří Petrdlík. Stal se vlastně ještě dalším členem hereckého týmu. V jedné ze scén totiž informuje sopranistku, že byl šéfdirigentem opery v Káhiře. Zní to jako vtip, ale ve skutečnosti je to pravda (působil zde v letech 2011–2015). Instrumentální těleso sedělo za scénou. Jeho zvuk se bohužel nenesl do prostoru. Škoda, dobrý výkon hudebníků byl tímto poněkud znehodnocen. Je to stejný problém jako ve zdejší inscenaci Bendovy Medey, která se odehrává sice na akusticky vstřícném jevišti Velkého divadla, ale na jevišti sedí i publikum. To vnímá hudbu, která je utápěna v převaze závěsů. Pokud to divadlo s oživením své produkce myslí opravdu vážně, mělo by svá představení překvapivě umístit např. do vstupních hal apod. Jednoduše tam, kde akustika skutečně pomáhá uměleckým kreacím interpretů. Myslím to vážně.

Ale vraťme se k Faraonově kletbě. Autor kostýmů i scény Rocc využívá pestré směsice historicko-kulturních symbolů egyptského prostředí z doby faraónů i londýnské aristokracie začátku dvacátého století. Do přehršle proměn by se dal zařadit ještě Tutanhamoun z Disneyho Rychlé roty, a bylo by to asi úplné. Kreace Rocca byla účelná a podpořila komediální žánr. Ten také realizoval současně svou režií nového díla. Inscenace hýří pohybem, tu tanečním, tu běhavým, někdy jakoby ve zpomaleném záběru. Na scéně se jednoduše pořád něco děje, humorné situace jsou vypointovány slovně, gestikulačně nebo scénograficky.

Hudba Vojtěcha Franka, v duchu podtitulu opery, těká mezi citacemi ze slavných hudebně dramatických děl, operou počínaje, muzikály či písničkami v duchu V+W konče, ke slovu se dostane i ikonický muzikál České televize Noc na Karlštejně s hudbou Karla Svobody. Frankovo nastavení selekce hudebních motivů vede idea nesouvislosti s dobovou produkcí vážné hudby ze třicátých let minulého století, kdy dominoval styl neoklasicismu, praktikovaly se serialistické metody atd. Velký podíl na hudebním vyznění opery má též inspirace romantickou operetou 19. století.

Vše, co na scéně zazní, je líbivé, od původních verzí umně modifikované a účelně pospojované. Vnímám to tak, že především operetní hudba odráží aktuální muzikologické výzkumy autora v rámci doktorského studia v muzikologickém programu FF UK v Praze. Znám však skladatele více z jeho kompoziční činnosti pro koncertní pódia, kde jeho tvorba v posledních letech zaznamenala patrnou stylovou progresi. Ta následkem silné chromatizace přivedla Vojtěcha Franka až ke zpochybnění tonálního schématu a k neoklasickým tendencím. Ty jsou znát v Koncertu pro cembalo a smyčcový kvartet, jenž vznikl v nedávné době. Uvádím to proto, abych podpořil naději, že autor napíše také další závažné skladby se stylovou obnovou.

Přeji nové inscenaci operního souboru plzeňského divadla tolik spokojených diváků, kolik se jich sešlo na premiéře. Poté také odvahu k tomu, aby jí vedení souboru dalo prostor k realizaci ve větším sále. Určitě jej obecenstvo též naplní.

Vojtěch Frank / Jakub Hojka: Faraonova kletba – Vykradená opera o vykradené hrobce
8. března 2025, 19:00 hodin
Malá scéna, Plzeň

Hudební nastudování a dirigent: Jiří Petrdlík
Režie a scéna: Rocc
Kostýmy: Rocc, Borjan Litovski
Asistent režie a pohybová spolupráce: Vojtěch Jansa
Světelný design: Antonín Pfleger
Fotografická spolupráce: Irena Štěrbová
Dramaturgie: Vojtěch Frank
Hudební příprava: Maxim Averkiev, Martin Marek
Nápověda a sfinga: Viktorie Šimůnková
Inspice: Petra Kuldová Tolašová

Účinkující:
Jakub Hliněnský – Howard Carter a další
David Cizner – Lord George Carnarvon a další
Jevhen Šokalo – Dědek a další
Radka Sehnoutková – Laila a další
Jana Foff Tetourová – Lady Almina Carnarvon a další
Ivana Klimentová –Tutanchamon a další
Ivana Šaková – Anchesenamon a další
Miro Bartoš – Arthur Conan Doyle a další
Jana Piorecká, Helga Golden – Helga Golden a další

Orchestr opery DJKT