Co chce zažívat klavírista Ivo Kahánek

Český pianista a hudební pedagog, známý širokou výrazovou paletou i výjimečnými virtuózními schopnostmi, které uplatňuje v repertoáru od baroka po soudobou hudbu. V roce 2004 se stal absolutním vítězem mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro a již předtím získal ocenění v mnoha významných kláních u nás i v cizině. Jeho jméno vzbuzuje stále větší respekt. V roce 2007 provedl v londýnské Royal Albert Hall pod taktovkou Jiřího Bělohlávka jeden z klavírních koncertů Bohuslava Martinů, v přímém přenosu televize a rádia BBC. Do zahraničí je zván stále častěji, přibývají i jeho nahrávky.
Tolik stručná řeč výběru z oficiálních životopisů třicetiletého klavíristy Iva Kahánka. Skutečnost je pochopitelně o poznání barvitější, poznáte z našeho rozhovoru s Ivem Kahánkem:

Vaše ceny získáváte už od čtrnácti let. Co to tehdy ve vás bylo? Skutečně řekněme „posedlost“ klavírem? Nebo jen čistě soutěživost mezi dětmi?
 
Myslím, že klavír byl možností ventilovat svůj vnitřní svět daleko upřímněji a razantněji, než je běžně možné (i když tehdy bych to asi takto neformuloval). Ale máte pravdu – velkou roli v tom hrála i moje vrozená soutěživost.

Je to tak trochu jako červená knihovna: Měl jste štěstí na jednu ze svých prvních učitelek – paní Toaderovou, a vaším dalším snem bylo studium u profesora Klánského, což se Vám také splnilo. Skutečně to všechno bylo tak jednoduché?

Při pohledu zpět máme většinou tendenci vybavovat si spíš příjemné věci a ty méně příjemné zapomínat. Takže ono to tak jednoduché nebylo, byla v tom kromě spousty práce i permanentní nejistota – jestli jsem umělecky na správné cestě, jestli se prosadím, jestli se hraním uživím apod. Např. už jen samotné rozhodnutí jít studovat do Prahy jsem vnímal jako riziko – já jsem kluk z vesnice… Ale dá se říct, že jsem měl v dosavadním životě hodně štěstí.
Úspěch, kterého si zatím nejvíc ceníte? A setkání ve vaší profesi se zatím největší osobností – alespoň podle vás?
 
Z hlediska kariéry, ale možná i z hlediska vlastního uměleckého rozvoje to bylo asi vítězství v mezinárodní soutěži Pražského jara, z koncertních příležitostí vystoupení s BBC Symphony na londýnských Proms. Z osobností nelze jmenovat pouze jednu – pokud bych měl výběr zúžit na pianisty, určitě by mezi nimi byl prof. Klánský a dva američané – Peter Frankl a Emanuel Ax.
 
Jak velká je konkurence je vašem oboru, hlavně mezi vašimi vrstevníky?
 
Pokud mluvíme o konkurenci mezinárodní, tak ta je obrovská a neustále se zesiluje. Navíc zde stále větší roli hrají i mimohudební kritéria – komunikativnost, jazyková výbava, určitý marketingový talent, někdy i fyzický vzhled. Vysoké interpretační úrovně se také dosahuje ve stále nižším věku.

Dokážete prozradit vaše slabá místa? To, kde si myslíte, že pořád ještě máte rezervy?
 
Mým vyloženě slabým místem je (a asi vždy bude) čtení z listu. Nicméně rezervy cítím i v hudební představě a její technicko-fyzické realizaci, což je sice ne jednu stranu frustrující, ale zároveň Vás to maximálně motivuje. Dokud člověk cítí rezervy, může někam jít a tedy i dojít. Myslím, že v umění neexistuje stagnace – buď se zlepšujete, nebo zhoršujete.
 
Soudě podle vašeho webu máte blízko také ke sportu. Pomáhá vám to k něčemu ve vaší profesi?
 
Sport je skvělou očistou těla ale i ducha. My Evropané 21. Století už nemusíme prchat před šavlozubými tygry, ani vést kmenové války, takže si musíme potřebu fyzické aktivity sytit jinak. Po pár dnech, strávených např. o prázdninách na horách (na kole či pěšky), se cítím mnohem lépe fyzicky a psychicky a mám i daleko lepší hudební nápady.
Máte pevné nervy?
 
Od přírody nemám, už od dětství jsem byl trémista. Ale podařilo se mi dostat trému částečně na svou stranu, takže dnes je pro mne více stimulující než svazující.
 
Kromě vašeho hraní se věnujete také vyučování, na Fakultě umění Ostravské univerzity. Proč to děláte? Co vám to přináší? Je vám to k něčemu ve vaší kariéře?
 
Učím nejen na FU OU, ale také vedu interpretační semináře na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a občas vypomáhám panu profesorovi Klánskému na HAMU v Praze. Pedagogika mi přináší mnoho věcí. Ne snad, že bych měl kvůli tomu více nabídek od pořadatelů, spíše umělecky a lidsky. Když někoho učím, jsem nucen velmi rychle a přesně pochopit charakter a stavbu díla i jeho individuální problémy, což se pak dá dobře aplikovat při vlastní pianistické praxi. Interpretace a pedagogika si mohou být navzájem přínosem. Mé učitelské aktivity mě také občas vystaví do netypických situací – např. když mi student dopoledne hraje a večer se potkáme v hospodě.

Jak vypadá váš další kalendář?

Po loňské intenzivní práci na díle Bohuslava Martinů korunované dvojím vystoupením s BBC Scottish Symphony Orchestra v Glasgow mne letos čeká „rok romantiků“ – budu hodně hrát Chopina Schumanna, kteří oba slaví 200. výročí narození. Kromě vystoupení u nás (např. České Budějovice, Ostrava, Praha aj.) bych se měl na jaře vydat mj. do Německa, Lucemburska, Ruska a na Slovensko. V květnu bych pak měl točit další sólovou desku pro Supraphon – po několika posledních CD zaměřených na českou hudbu by tentokrát mělo jít o velmi populárního světového skladatele.


Hlavní cíl či sen, kterého chcete v dohledné době dosáhnout?
 
Nedávám si jednotlivé kariérní cíle – jejich realizace totiž většinou nezávisí pouze na mně. Spíše se chci stále postupně zlepšovat a zažívat u klavíru co nejvíce chvil, které si budu dlouho pamatovat. A mimo kariéru je mým nejbližším cílem naučit se konečně trochu lyžovat.
 
Ke splnění všech vašich cílů budeme držet palce! Díky za rozhovor.
 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat