Když 21. ledna 1825 usedla dvorská smetánka do obnoveného hlediště mnichovského Národního divadla, které bylo po dvou letech po zničujícím požáru vzkříšeno dvorským stavebním radou Leo Klenzem, jistě netušilo, že tahle překrásná budova bude zničena a znovuobnovena ještě jednou. Po zkázonosné druhé světové válce.
Tehdy, v lednu 1825 se hrála opera Karla Ditterse von Dittersdorf Doktor und Apotheker. Až do roku 1823, tedy do zničujícího požáru, byly na repertoáru Národního divadla především němečtí autoři. Nový intendand Johann Nepomuk Poissl však od roku 1824 začal velmi dbát o rozšíření repertoáru. Zařazoval do něho francouzské opery, operu italskou a pozval tehdejšího berlínského generálního ředitele Gaspara Spontiniho, aby v Mnichově dirigoval svou úspěšnou Vestálku. Protože součástí obnoveného divadla byly i zcela nové dílny a malírny dekorací, v nichž se významná dynastie dvadelních malířů – Quagliové mohla směle realizovat, dostávají se na repertoár také Mozartovy opery, pro které jsou malovány velkoplošné prospekty.
Budova Mnichovské státní opery byla velmi dobře začleněna do rámce tehdejšího Maxmiliánova náměstí a sloužila, s průběžnými opravami, až do druhé světové války. V noci z 2. na 3. října 1943 je budova zcela zničena bombardováním spojenců. Po válce se rozhodlo o jejím znovuvybudování. Práci dostali zadánu tehdejší významní němečtí architekti Gerhard Graubner a Carl Fischer. Budova byla velmi citlivě obnovena za tehdy velmi vysokých nákladů – 46 milonů německých marek.
Průčelí budovy dominují přes dvě patra vysoké sloupy, nesoucí architráv s klasickým tympanonem. Z úrovně náměstí vede pod sloupoví dvanáct širokých schodišťových stupňů. Hlediště má kapacitu 2 100 míst v pěti pořadích. V ose proti jevišti je obnovena bývalá královská lóže zdobená z obou stran přes dvě pořadí vysokými karyatidami na dórských podstavcích. Při rekonstrukci jeviště se kladl důraz na to, aby žádné místo v hledišti nebylo od hrany jeviště vzdáleno více než 25 metrů. Barvy hlediště a ostatních prostorů mají navodit velmi vznešený dojem. Foyery jsou v bílé a zlaté orámované štukou v nezvyklé kobaltové modré. Celý prostor divadla je velmi netradiční, inspirovaný antickým stavitelstvím a barevnost interiérů to jen podtrhuje.
Na repertoáru mnichovské opery je ročně až přes 60 děl, což z ní činí jedno z repertoárově nejbohatších operních divadel na světě. Budova má za sebou původní premiéry Wagnerových Mistrů pěvců, Tristana a Isoldy, Zlata Rýna a Valkýry, Pfiznerova Palestriny, Straussova Dne míru a Capriccia, Orfova Měsíce. Dirigovalytu hvězdy operního nebe, jako byl Richard Strauss, Hans Knappertsbusch, Karl Böhm…
Opera je také dějištěm jednoho z nejvýznamnějších festivalů, původních Mozartovských slavnostních her, dnes Letních slavnostních her, které se v její budově pořádají každoročně už od roku 1901. Repertoárově se jedná o nejbohatší letní operní festival na světě.
Mnichovské národní divadlo, Bavorská státní opera, je klenotem divadelní architektury. Uchvátí vás zcela nezvyklým architektonickým pojetím exteriéru i interiérů. Po vstupu do prostor budovy vás pohltí velkolepost a krása slavnostních schodišť do foyeru i um, se kterým je sladěno nové s původním. Když se zamyslíte nad osudem budovy, který si v mnohém nezadá s Vídeňskou státní operou, jistě vás napadne, že obnova Mnichovské státní opery byla po válce učiněna s citem pro původní architekturu a má i přes vnesené moderní prvky vysokou uměleckou hodnotu dodnes. To se o hledišti a části foyeru Vídeňské státní opery říci nedá.