Co je podezřelé divadlo? S Petrem Polou o Malé inventuře 2025

Začnu asi podobně jako minulý rok – hlavním tématem festivalu, které… Vzniklo během procesu rozhodování? Jak se vlastně ten leitmotiv objeví, to se ráno probudíš a najednou tě napadne, co mají všechny vybrané inscenace společného?
Objevování leitmotivu je jedna z nejzajímavějších věcí na festivalově dramaturgické nebo kurátorské činnosti. Je to způsob, jak tu novost v podtitulu festivalu nemuset překládat prázdnými termíny jako je „kvalita“ nebo „inovativnost“, ale zároveň se neupsat k nějakému předem danému tématu. Vycházeli jsme jako dramaturgická skupina (Karolina Plicková, Anna Prstková, Zuzka Šklíbová a já) z toho, co nám postupně přinášel open call. Leitmotiv je výsledkem koordinované souhry mezi tvůrci a tvůrkyněmi, kteří nám svěřují své projekty, a námi jako tvůrčí dramaturgickou skupinou, kteří na tuto nabídku přistupujeme a reagujeme. Z tohoto je patrné, že ačkoli prezentujeme Malou inventuru jako divadelní showcase, nevnímáme finální výběr jako nějaký „best of“. Dalo by se říct, že na soubor přihlášených projektů přidáváme ještě jednu vrstvu, která má komunikovat s návštěvníky festivalu, a zpětně i s umělci a umělkyněmi.

Každopádně slovo „podezřelost“ zní velmi hutně a sympaticky. Co všechno se pod něj vejde, co se v něm skrývá?
Podezřelost je boží! S kolegyněmi jsme si řekli, že nebudeme hledat jedno vyjádření, ale autorizujeme si svou vlastní verzi podezřelosti. Ano, pod podezřelost se toho vejde opravdu hodně. Je to vlastně velmi znepokojivý koncept, protože podezřelým se může stát cokoli. Tím nejdůležitějším na podezřelosti je neuchopitelnost. Odkud také pro nás pramení její dramaturgický a vůbec performativní potenciál. Pro mě osobně je důležitý rozdíl mezi tím, jaké hodnoty podezřelost nabývá v kontextu umění, a naopak, jak se může stát prostředkem společenské ostrakizace a politické perzekuce. Výraz ozvláštnění a zájmu se snadno proměňuje na prostředek zloby a nenávisti.

Zároveň si z podezření děláme trochu legraci, různě s ní konceptuálně žonglujeme a posouváme její hranice, třeba právě tím, že měníme podtitul festivalu na festival podezřelého divadla. Když je podezřelé vše, není podezřelé nic, a to je na tom celém nejpodezřelejší, nemyslíš? J

Hra s podezřelostí, je tak vlastně osvobozenou a kultivovanou zvídavostí, jako když si dítě vezme dalekohled a dívá se do něj z druhé strany. Ukazujeme současné performativní tvary jako hybatele či aktéry této podezřelosti, ať už je jejich námětem cokoli. A hlavně, tato hra s podezřelostí má potenci dělat současný svět trochu snesitelnějším.

Na druhou stranu s podezřením sledujeme, jak se umění v poslední době stává možná poslední barikádou svobody a je mu pod tou tíhou hodně nevolno. Příliš se napíná tětiva vážnosti a ukládané zodpovědnosti. Není přitom nic smutnějšího, než pohled na smrtelně vážného umělce nebo umělkyni. S trochou nadsázky a dobrovolně si nasazujeme masku a alespoň na chvíli přebíráme moc nad pravidly, které nás definují. Prostě jsme zatraceně podezřelí a nikdo nám v tom nemůže bránit!

Může to také znamenat, že jste letos dali přednost třeba intuitivně inscenacím, které jsou v něčem aktivistické?
Spíš to bylo tak, že ony daly přednost nám. Terén performativity se mění společně s tím, jak se mění společensko-politická realita. Nevím, jak to mám říct, ale ta intuice nevychází od nás, ale z umělců a umělkyň. Tím chci říct, že divadelní estetika dnes (již) není nějakou okrasnou dekorativní disciplínou, která by líčila svět v barvách duhy.

To neříkám, ale někdo třeba tvoří divadlo, které se záměrně vyhýbá řešení nějakého z aktuálních problémů a bolestí společnosti, právě proto, aby svým divákům vytvořil oázu odpočinku, kde na ty problémy myslet nebudou. A je to stejně legitimní jako aktivismus.
Ten aktivismus je stejně ale pozoruhodné slovo – už to, že se bavíme o aktivismu nebo „společenské odpovědnosti“, ale ne o političnosti, je velmi příznačné, protože političnost má v českém regionu stále příliš „podezřelou“ pověst. Na jedné straně je „aktivizace“ heslem modernity, na straně druhé, kdekoli se ukáže být aktivizace moc, začíná to zavánět radikalismem, před kterým musíme být na pozoru! Krásně to demonstruje hranici mezi podezřelostí jako „touhou vidět nově“ a podezřelostí jako „nepřítelem individuální identity, společnosti, státu, východu, západu…“ doplň si sama. Podezřelost je dvojitý agent.

Ne všechny inscenace na programu MI jsou společenskokritické (nebo politické), je tu opět několik kousků ryze poetického objektového divadla, jako je Esej o světle (to je jistě hlavně linie Karoliny Plickové). Pracujete úmyslně na vyváženosti mezi projekty, co cuchají nervy, a těmi, co je uklidňují?
Jde spíš o praktické hledisko. Malá inventura je útočištěm pro promotéry a promotérky, kteří si jezdí vybírat představení pro své scény a festivaly, ať už v regionech ČR nebo v zahraničí. Loutková představení jsou velmi oblíbená a na festival se nám jich pravidelně hlásí velké množství. V letošním ročníku je zastupuje právě třeba Esej o světle nebo Pelech.

Jako vždy se na programu objevuje směs žánrů od činohry přes objektové divadlo, řada performancí bude hodně zážitkových – jaké má festival ohlasy třeba právě na performance, do kterých se musí angažovat sám divák?
Participativní tvary uvádíme na Malé inventuře pravidelně a mám radost z toho, kolik se jich sešlo a že nabízí tak odlišné druhy zkušeností. Možná by stálo za pozornost udělat samostatnou reflexi těchto tvarů ze strany divadelních a tanečních publicistů nebo publicistek. Co, Lucie? S Pomezím lze odblokovat jistý druh strachu a otestovat svou důvěru v druhé; moderovaná rave párty Connora Schumachera vrhne publikum přímo do víru tance; Jeries AbuJaber každého vystaví možnostem a nemožnostem cesty k odpuštění; Lekce s Jane ztělesní vzdor a revoltu formou inscenované lekce aerobiku; Mara Ingea prohloubí citlivost pro neviditelné a schopnosti kolektivní spolupráce a Kiosk přítomné unese daleko po bezprostředních a spontánních cestách dětství. Každou z jmenovaných událostí bych označil za participativní v onom explicitním slova smyslu, kdy se nejen performeři, ale i diváci hýbou a jsou bezprostředně vystaveni pohybu. Zároveň je příznačné, že tato doslovná participace je jen jednou z cest, jak diváctvo oslovit k jiným způsobům vnímání, cítění, uvažování. Troufnu si tvrdit, že podobnou „osvobodivou“ silou disponují všechna představení uváděná na Malé inventuře.

Jakým způsobem MI vlastně ohlasy „normálního“ publika (kritika stranou) sbírá?
Jednou z cest je ověřit si naplněnost festivalových scén, které jsou obsazené často do posledního místa. Zprostředkovaně potom sbíráme ohlasy prostřednictvím výjezdů projektů zejména do regionálních center v ČR, se kterými pořádáme mimopražské edice festivalu a prostřednictvím Ozvěn festivalu. Tady se ale ohlasy neměří čísly, ale spíš vytvářením vazeb a posilováním společenského významu kultury pro daný region či skupinu.

Letos se objevilo i hojně tanečních a pohybových projektů – jak si to vysvětluješ?
Tanečních a pohybových inscenací míváme pravidelně velký počet. Letos je situace specifická díky nepřehledného stavu dění v divadle PONEC. Po mnoha letech nemáme PONEC jako jednu z festivalových scén.

Co děláte pro to, aby se Inventura lidově řečeno „nerozplizla“ a zachovala si nějakou konzistentní dramaturgii? Vždyť alternativní divadlo věnující se aktuálním společenským otázkám, to je dnes skoro každé divadlo, takže musíte mít nastavené nějaké hranice, co už ne. A neříkej, že je to jen vnitřní instinkt…
Máš pravdu, ale v tom možná spočívá odlišnost Malé inventury. Rozpliznout se může něco jen tehdy, když to, co tematicky hlásá, prostě (tělesně) nedělá. Proto se velmi pečlivě zaměřujeme na performativní stránku daných projektů, nikoli na to, zda jejich téma je explicitně „aktuální“ a „společenské“.

Z toho důvodu se taky o představeních uváděných na festivalu může velmi špatně psát do mainstreamových médií, která zaujímají jakýsi nadosobní pohled. Daná představení nemůžeš prostě sledovat nezaujatě a snažit se to „o čem“ pojednávají, vyjádřit přímo. Právě díky oné participaci na hlubší rovině, kterou po tobě jako po divákovi požadují. Představení, na které koukáš nebo se ho účastníš, se ti nedává už přeložené do prefabrikovaných slovních výrazů. Divák pro svou zkušenost musí neustále vynalézat nový jazyk.

Dá se říct, že někdy saháte po souborech nebo umělcích už „na jistotu“?
Toto je velmi nebezpečná praxe. Nejednou se nám stalo, že to, o čem jsme si mysleli, že bude na jistotu, tak vůbec nedopadlo. Festival si vytváří vlastní podmínky, které je třeba respektovat. To mě na celé té věci baví, nejsme festivalem jistot nebo divadelních hvězd.

Co si nemáme nechat ujít v doprovodném programu pro veřejnost?
Participace letos nemine veřejnost ani v doprovodném programu. Připravujeme v návaznosti na projekt Last Dance + ARK Rave Session svižný taneční večírek v Paláci Akropolis. Večírkový vibe chceme šířit celým festivalem a téměř každý den se chystá nějaká událost, kde bude možné potkat se a společně pobýt. Diváctvo by určitě nemělo minout komponovaný performance večer Y: ROAAARRRRR. Dále se může nechat svést Máscarou, zmást identitou tajemného Alexe nebo se probrouzdat světelnou krajinou Hvozdění. Jako každý rok připravujeme společně s lektorským oddělením Národní galerie ve Veletržním paláci festivalovou edici dílen pro děti tentokrát rozvíjející půvab a lehkost performativní instalace Hemžení. Dramaturgyně festivalu také chystají po vybraných představeních krátké a úderné diskuze. A kdo by náhodou měl podezření, že je v jeho životě vše v pořádku, může si zajít vyvěštit budoucnost z karet. Bližší informace ke všem těmto tajemně podezřelým akcím jsou na našem webu.

Co chystá MI pro odbornou veřejnost? Jak se na akce dostat nebo registrovat?
Odborná veřejnost se na festival může akreditovat nebo nám napsat v případě zájmu o účast na konkrétní události. Chystáme, ostatně jako každý rok, celou řadu servisních a networkingových aktivit zejména pro sdílení a výměnu informací i následné navazování spoluprací. Proběhnou diskuze rozvíjející povědomí o práci dramaturgů a dramaturgyň, burza projektů pro umělce a producenty, prezentace projektů a institucí z ČR a zahraničí, sympozium věnované problematice tvůrčích a manažerských rezidencí, kurátorovaná prohlídka vybraných festivalových scén ad.

Upřímně – myslíš si, doopravdicky, že divadlo může mít nějaký reálný dopad na společnost, na myšlení a chování lidí, v nějakém viditelném měřítku? Vždyť tenhle typ divadla zasáhne i co do počtu diváků jen hrstku, a to už spíš z té části společnosti, která ví…
Já bych tu otázku otočil nebo odpověděl protiotázkou. Myslíš, že by vznikalo tolik sociálně aktivizačních inscenací, které považujeme za podezřelé, pokud by nepanovalo zcela elementární a sdílené přesvědčení, že to má nějaký bezprostřední vliv na společnost, a tím pádem na každého z nás? O čem jiném vypovídá cenzura uměleckých forem, ponižování nebo dokonce věznění umělců a umělkyň v autoritářských režimech? Co udělají představitelé takových režimů jako první? Ovládnou veřejný prostor, doslova vyloučí z tohoto prostoru jakékoli „podezřelé“ způsoby myšlení, cítění, vnímání. A především zakážou nebo dokonce postaví mimo zákon určité způsoby sociálního pouta a zavedou šikanu jako sociální normu.

Množství uváděných projektů, které jsou individuálně i společensky aktivizující dle mého vypovídá o jakési zdravé imunitní reakci, kterou současné umění brání životaschopnost společenského tělesa. A to i za cenu čím dál většího vyčerpání všech zúčastněných.

Máš ještě ty sám nějaké předsudky ohledně divadla? Stane se ti, že tě něco na jevišti zhrozí, ale jdeš za ten pocit a začneš zkoumat, jestli ta věc vlastně z jiného pohledu není dobrá?
Spíš se mi stává, že mě tam něco rozčiluje tak dlouho, až si to zamiluju. Teď ale nevím, jestli jsem na sebe neprásknul nějakou zhoubnou perverzi.

Jaký je rozdíl mezi hlavním pražským programem a programem regionálních ramen přehlídky? Upravujete dramaturgii pro „konzervativnější“ publikum?
To je vidět, že jsi kritička a žiješ v Praze. J

Já se ptám z pozice čtenáře, který myslím víc ocení, když s ním mluví umělec a dramaturg, než když mu to vysvětluje kritik. JRozdíl je v tom, že v Praze festival chápeme jako showcase, který vytváří mapu nezávislé scény. Také zde kurátorsky přihlížíme k účasti profesionální veřejnosti z ČR i zahraničí. V regionech jde dramaturgie převážně za dramaturgy*němi daných scén. Ti*y si vybírají z (nejen letošní) Malé inventury, plus mají volnou ruku zapojit do festivalu i jiné produkce, jež odpovídají dramaturgické profilaci a mají potenciál oslovit místní diváky. Někde se více zaměřují na tanec, jinde na loutky, někde mají malou scénu o kapacitě 30-40 míst, jinde mají obří kulturák. Tato situace potom zpětně vyvíjí tlak na dramaturgii pražské části, aby program nabízel natolik rozmanitý program, aby uspokojil různé druhy publik. Malá inventura, ačkoli to nemusí být na první pohled zřejmé, je vlastně silně divácky orientovaným festivalem.

Malá inventura proběhne v Praze od 20. do 28. února na šestnácti místech a návštěvníci uvidí 25 inscenací. Více informací ve zpravodajství a v podrobném programu na webu festivalu.

Petr Pola je dramaturg, divadelní kurátor a odborný pracovník v neziskovém sektoru. Studoval řadu oborů, technický, filozofický i umělecký, nakonec vystudoval estetiku na FF UK (Ph.D) a katedru alternativního a loutkového divadla DAMU, obor dramaturgie (MgA.). (Přečtěte si více zde…)