Co jsem hledal v těch lázních? Janáček v Luhačovicích

Příjezd Leoše Janáčka do Luhačovic v roce 1903

Důvěrný vztah Leoše Janáčka k Luhačovicím dokládá již jen samotný výčet jeho návštěv zdejších lázní. V letech 1903 až 1928 vynechal pouhé tři lázeňské sezony, naposledy zde pobýval několik týdnů před smrtí. Janáčkovy návštěvy Luhačovic nebyly krátkodobé, ale byly to léčebné pobyty, které trvaly většinou dva až tři týdny. Ve svém domovském Brně žil v náročném a vyčerpávajícím pracovním tempu a podlomené zdraví jej nutilo věnovat se alespoň v době školních prázdnin odpočinku a ozdravení.

O vztahu k lázním zapsal do svého památníku: „Co jsem hledal v těch lázních? Třicet až pětatřicet až čtyřicet hodin týdně vyučovat, dirigovat zpěvácký spolek, řídit koncerty, vést kůr kláštera Králové, přitom složit Její pastorkyni, oženit se, ztratit děti – bylo třeba, zapomnět na sebe.“

Než začal Janáček do Luhačovic jezdit pravidelně, navštívil je několikrát i koncem devatenáctého století, především kvůli sběrům lidových písní při přípravě Národopisné výstavy českoslovanské. Po vypjatém období práce na dokončení opery Její pastorkyňa a po tragické ztrátě dcery Olgy se do lázní vypravil po několikaleté odmlce na pozvání ředitele Františka Veselého v létě 1903. Přijel toho roku do zcela jiných Luhačovic, než znal z předchozích návštěv. Vzhled místa proměnil umělecký zásah architekta Dušana Jurkoviče a ovládl je Janáčkovi blízký slovanský duch, který sem vnesl Veselý a jeho spolupracovníci. Ostatně, většinu z nich znal dobře z brněnské společnosti.

Co mohl návštěvník uvidět, když na počátku století přijel do Luhačovic? Od jara 1902, kdy správu lázní převzala akciová společnost v čele s ředitelem Veselým, se v lázních intenzivně budovalo. Na místech zchátralých jednopodlažních domů vyrostl v lázeňském údolí komplex originálních barvitých staveb. Stará kotelna a rodinný dům na Lázeňském náměstí byly vybourány, aby uvolnily místo novým stavbám.

Za pouhé dvě sezony přestavěl Jurkovič empírový Janův dům na dnešní Jurkovičův dům, z bývalého kuchyňského domu ve svahu naproti vytvořil chaloupku s bytem správce, starý hotel rozšířil o prosklenou verandu, postavil Vodoléčbu s říčními lázněmi, vilu Jestřabí, Mlékárnu, Inhalatorium, novou lázeňskou restauraci, hudební pavilon a hospodářský dvůr. Z Luhačovic se staly národní lázně ve slovanském stylu, kulturní salon a společenské centrum Moravy.

Dnes můžeme doslova zrekonstruovat, co zažíval Leoš Janáček při svém příjezdu do Luhačovic dne 11. srpna 1903, díky tomu, že si své dojmy zaznamenal do notesu, který nosil vždy při sobě, včetně nápěvků mluvy a útržků melodií, jež cestou zaslechl. V listopadu téhož roku své zápisky publikoval ve stati Moje Luhačovice, otištěné ve vědeckém měsíčníku Hlídka. Dovolíme si zde uvést zkrácenou komentovanou podobu tohoto záznamu. Jen hudební doprovod chybí.

Z Brna se Janáček vypravil do lázní vlakem. Protože trať tehdy končila v Újezdci u Luhačovic, cestující zde přesedli i se svými zavazadly do kočárů. Když Janáčkův kočár přijížděl do lázeňského údolí, donesl sem vítr útržky melodie lidové písně v podání basy a klarinetu slováckých hudců. Na počátku toho roku postihla lázně povodeň, ale teď už byla čerstvá krása nově postavených Jurkovičových staveb opět obnovená a zářivá. Janáček ocenil Janův dům s věží i vedle stojící hudební pavilon a projížděl proti proudu řeky Olšavy, kudy v té době vedla středem náměstí okresní silnice. Kočí zastavil koně známým povelem: „Prrr, stoj!“

V „drobounké vilce“, čerstvě postavené Dušanem Jurkovičem na okraji dnešní Pražské čtvrti pro lázeňského topiče Františka Pospíšila, smlouval Janáček s hospodyní, kolik peněz by jej alespoň přibližně stálo ubytování na týden. Pravděpodobně se nedohodli, protože podle seznamu lázeňských hostů se Janáček usídlil v Ředitelském domě v centru náměstí. Pospíšilovu vilku pojmenovanou Vlastimila si ale oblíbil a pobýval v ní hned napřesrok a potom ještě několikrát.

Než se v srpnovém odpoledni zabydlel ve svém bytě v patře Ředitelského domu, začalo zacházet slunce. Ještě před setměním se šel Janáček potěšit pohledem na lázně, na „malebnou Slanici“. Z holého hřbetu Malé Kamenné na něho důvěrně zavolal nedočkavý pasáček: „Pantáto, kolik je hodin?“ Jeho zdravý hlas se široce vlnil v čistém vzduchu. Na stráni potkal Janáček ženskou osobu a vyptával se jí, kam se dostane touto cestičkou prudce stoupající do svahu. Odpověděla: „Do Ludkovic, do Ludkovic!“ A po chvilce dodala: „To se tu naleze!“ S kopce se jde mnohem hůř, než do kopce. Alespoň maličký, čisťounce a vkusně oděný tříletý hošíček, se radoval: „Já už sem dóle!“ Když k němu Janáček přišel blíž, zopakoval nesměle ještě jednou: „Já už sem dóle!“ Protilehlá stráň zazněla fortissimem souzvuku lázeňského orchestru končícího koncert. Nepopsatelným humorem účinkovalo, když se do závěru koncertu vmísilo „výsměšným fagotem“ zabučení krávy, která se pásla poblíž.

Několik dam na cestě podpichovalo krásnou ozvěnu směrem k Jestřabí, vykřikujíce na ni „la, la, la“, a ozvěna jim ze svahu hory Obětové odpovídala.

Ve třech verších se rozlétly trioly klekání a odnesly všechen šum na kolonádě, lázně s nimi ztichly až do nového dne.

Tak skončil první večer po příjezdu Leoše Janáčka do Luhačovic roku 1903. Ráno si skladatel přivstal a ocitnul se na „Slanici“ u pramene jako jeden z prvních pacientů. U studní Vincentky a Amandky, které byly zahloubeny do země, čepovaly vodu do pohárků nalévačky nastrojené v lidových krojích. Opodál postával ještě noční hlídač — Janáček jej popsal jako divného muže s fezem na hlavě. Všichni tři jej uctivě zdravili: „Dobré ráno! Dobré ráno přeji!“

Na scéně se objevují další důvěrně známé postavy, které později rozeznáváme v prvním jednání Osudu, odehrávajícím se ve valčíkovém rytmu před Jurkovičovým domem na Lázeňském náměstí. Jejich charakteristiky zaznamenal umělec v průběhu tohoto léta pomocí nápěvků mluvy, stejně jako ozvěny rozhovorů lázeňských hostů i prostých venkovanů, kouzlo hlasu záhadné krásné ženy, promluvy přátel i náhodných kolemjdoucích i zvuky Svatováclavského chorálu. Formou nápěvků zachytil příhodu se skupinou cikánů opravujících most, osobité projevy židovských pacientů, spontánní reakce malých dětí. Ve druhé části stati Janáček popisuje poetickými prostředky silný dojem probouzejícího se rána na „Slanici“: „Znáte ten divný šum ve včelíně, když slunko se opře nejprve o nejvyšší vrcholky hor, pak slézá níž a níže po stráni, až usedne si na nízkou louku? Základní tón šumu se zvyšuje; tisíce včel vidíte, jak se černými tečkami míhají proti jasné obloze a pak přímo k slunci zamíří jako s ranním pozdravem. Tak na těsnou promenádu vylákalo slunce lázeňskou společnost v pestrý život. Jako byste slyšeli tlumený šum obrovského orchestru, z něhož jen sólové nástroje tu vtipnou, tu lkavou, tu bolem trhanou melodii života prozrazují. Jen škoda, že tak mimochodem jen zaslechnete úryvky melodií, z kterých hádáte na průběh episod životních.“

Těmito slovy potvrdil umělec svůj probuzený silný vztah k lázním, které v úvodu eseje Moje Luhačovice nazval jako „krásné naše lázně luhačovské“.