Zápisník Jindřicha Bálka (6)
Pražská sezona se téměř uzavřela a na scénu přichází Pražské jaro. Co mě pokaždé napadá nad jeho programem?
Všichni od něj chceme všechno – a zároveň se chce všem vyhovět. Vždycky se ale pak ptám, jestli to v Praze u tohoto nejtradičnějšího festivalu vůbec jde jinak. Všichni čeští hudebníci, kteří jen trochu něčeho dosáhli, si okamžitě nárokují šanci si zde zahrát. Je logické jim vyhovět, i když jsou v Praze častými hosty. Největší prohra pro festival je, pokud se jeho koncerty v zásadě neliší od běžné sezony. Ale jak potom ten mix udělat? Úplně oddělit festival od pražské sezony ale také není možné – můžeme ovšem hledět se závistí do vedlejších metropolí, kde běžná sezona vypadá právě jako Pražské jaro.
Vedle toho chceme slavné umělce, zejména orchestry – ale také svébytné dramaturgické projekty. Slavné orchestry se ovšem získávají v rámci turné, které má program dávno naplánován a nikomu se na tom nechce nic měnit. A tak dramaturgické zajímavosti najdeme snáz v řadách a programech domácích umělců a souborů.
Vedle toho se hostující umělci dělí do dvou skupin – na ty, které je nekonečný problém do Prahy dostat, a na ty, kteří se o to raději opakovaně vracejí. A pořadatelům stačí využít dobrých navázaných kontaktů.
Že chceme od Pražského jara všechno, platí i pro žánrové rozpětí. Svých práv se dožadují milovníci staré hudby, stoupenci staré hudby, hladovějící operní publikum, fanoušci velkých klavíristů, houslistů, violoncellistů a dirigentů. A sám bych si hned vzpomněl na kvarteta v mnohá další netradiční uskupení…. Ve všech těchto oblastech mají stálí pořadatelé nějaké dluhy. A naše poslední naděje? Pražské jaro. Kromě toho se chce festival nějak zviditelnit i před „nejširším publikem“, což sice žádné koncertní publikum není, ale je to víc publikum televizní.
Která skupina bude v letošním roce nejspokojenější? Já bych tipoval příznivce soudobé hudby. Ale těžko říct. Když i ten jediný wagnerovský koncert bude možná nakonec nejvýraznější pražskou akcí k dvojitému jubileu.
Když jsme u slova jubileum, máme vlastně další klíč k festivalové dramaturgii. Jubilea ho tvoří jaksi skrz na skrz. Je vždycky sympatické připomenout jubilea netuctová. Zároveň je ale potřeba vyhnout se dojmu, že tu něco připomínáme jen tak z povinnosti. A to je to nejtěžší. Jak z těch mnoha narozenin vybrat?
Vazba festivalu na běžnou sezonu má ale ještě jeden aspekt. Má-li být festival nějak svůj, mít ducha a atmosféru, potřebuje ještě jiné publikum než jenom turistické. A to mu musí připravit stálí pořadatelé – a jejich role je nezastupitelná.
Nuže, tohle mě napadá, když sleduji program, který by určitě mohl být výraznější – ale jsem vždycky nakonec rád alespoň za něj.
A co z toho se vydařilo nebo nevydařilo letos? O tom můžeme diskutovat.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
