„Velké skladby malých autorů i malé skladby velkých autorů.“ Těmito slovy velmi trefně vystihl dirigent a umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Petr Kofroň program Koncertu k zahájení sezony 2015/2016, který v úterý 8. září pod jeho vedením publiku přednesl Orchestr Národního divadla. Večer navazující na loňskou výstavu Poklady hudebního archivu Národního divadla, kterou je dosud možné nalézt v kuloáru druhého balkonu, představil ve většině případů zcela neznámá či zapomenutá díla z fondu hudebního archivu divadla, která – jak hlásal podtitul koncertu – Národní divadlo dlouho neslyšelo a už asi nikdy neuslyší.
Hned na úvod je třeba vyzdvihnout pečlivou a jistě nelehkou muzikologickou práci šéfdramaturga Opery Národního divadla Ondřeje Hučína, který spolu s dalšími pracovníky archivu připravil nejen notový materiál, ale také pro večerní programy sestavil ke každému z děl stručné a především zajímavé texty, k nimž jistě mnohokrát nebylo snadné dohledat potřebné informace. Každou ze skladeb navíc slovem provázel i sám Petr Kofroň, který často vtipně upozorňoval zejména na hudební zajímavosti a kuriozity, a to i při samotném dirigování, kdy se například významně otáčel k pobavenému publiku s výrazem „to je to místo, o kterém jsem mluvil“.
Celý večer symbolicky otevřela Slavnostní předehra C dur Bedřich Smetany, která poprvé zazněla v květnu roku 1868 u příležitosti položení základního kamene Národního divadla, na níž navázal rázný Slovanský pochod Josefa Nešvery, jehož vznik patrně souvisí se znovuotevřením divadla v roce 1883. Vtipný Tanec Havranů z baletu Mořice Angera Štědrovečerní sen poté vystřídala Fibichova nádherně instrumentovaná hudba k živému obrazu Apoteóza zemské jubilejní výstavy. Bylo zajímavé sledovat – jak před začátkem skladby upozornil Petr Kofroň – způsob, jakým zde skladatel do krásné, lyrické hudby včlenil císařskou hymnu (nad výstavou totiž v roce 1891 převzal záštitu císař František Josef I.). Ocenit nápaditou instrumentaci bylo třeba také u další skladby večera, předehry k opeře Lesův pán (Máj) Váši Suka, která je překvapivě jediným dílem v oblasti opery, jíž inspiroval slavný Máchův Máj. Ze skladeb první poloviny programu dále zaujala především taneční předehra k jednoaktovce Adolfa Piskáčka Divá Bára a úvod k baletu Babička pokračuje Járy Beneše, jehož tvorba je známá především z řady prvorepublikových filmů, včetně slavných snímků s Vlastou Burianem (C. a k. polní maršálek, Anton Špelec, ostrostřelec a další). Po přestávce přišly po smutečním pochodu Na paměť světlé památky pana presidenta budovatele Dr. Edvarda Beneše Otakara Jeremiáše v rychlém sledu tři hymny: Hymna Německé demokratické republiky a Kambodžského království v úpravě Hannse Eislera a Hymna Albánské republiky Cipriana Porumbesca. Jejichž zařazení do programu Petr Kofroň zdůvodnil nutno říci pravdivým tvrzením, že v případě prvních dvou se jedná o skutečně krásnou hudbu.
Pro mě osobně jednou z největších zvláštností večera však byla následná meziaktní hudba k dramatu Josefa Jiřího Kolára Žižkova smrt, jejímž autorem je František Škroup, a která je zároveň v určitém ohledu také „objevem“ archivu – autor Škroupova životopisu Josef Plavec ji totiž označil za ztracenou. Ve všech ohledech odvážná, dramatická kompozice, kterou skladatel založil na přímé citaci pijácko-válečnické písně „Těšme se blahou nadějí“ rozhodně překračuje dobu svého prvního uvedení, kterou je rok 1850. V závěru večera si na své přišli také milovníci hudby dvacátého století; zejména Ohnivý buben Francesca Balilla Pratella či doslova valící se Obrněný vlak 14-69 Miroslava Ponce, zaujaly především rytmickou stránkou a také bravurně zahranými, vysoko nasazenými tempy.
Orchestr Národního divadla hrající ve velikém obsazení podal celkově velmi ucelený a soustředěný výkon. Osobně bych ráda vyzdvihla především skvělou hru žesťů, které zejména v již zmíněném Pratellově Ohnivém bubnu či Smutečním pochodu ke hře Františka Hrubína Srpnová neděle Václava Trojana hrály nádherně čistě a s velkým nasazením. V některých případech zejména po rytmické stránce náročným skladbám nechyběla přesná souhra, v lyrických polohách bylo zase třeba ocenit krásně hladký zvuk smyčců. Vzhledem k rozmanitosti repertoáru, který navíc představovala díla hráčům neznámá, nebylo jistě jejich nastudování nijak snadné. O to více je třeba ocenit, jak zodpovědně k tomuto „večeru kuriozit“ celý orchestr přistoupil.
Hodnocení autorky recenze: 70%
Koncert k zahájení sezony 2015/2016
Dirigent: Petr Kofroň
Orchestr Národního divadla
8. září 2015 Národní divadlo Praha
program:
– Bedřich Smetana: Slavnostní předehra C dur k položení základního kamene Národního divadla z roku 1868
– Josef Nešvera: Slovanský pochod z roku 1883
– Mořic Anger: Štědrovečerní sen, úryvek z baletu z roku 1886
– Zdeněk Fibich: Hudba k živému obrazu Apoteóza zemské jubilejní výstavy z roku 1891
– Váša Suk: Lesův pán, předehra k opeře podle Máchova Máje z roku 1892
– Karel Kovařovic: Na záletech, předehra k výpravné baletní pantomimě z roku 1909
– Adolf Piskáček: Divá Bára, předehra k opeře z roku 1910
– Jaromír Weinberger: Bílá hora, ouvertura ke hře Arnošta Dvořáka z roku 1924
– Jára Beneš: Babička pokračuje, úryvek z baletu z roku 1929
– Otakar Jeremiáš: Na paměť Edvarda Beneše, smuteční fanfáry z roku 1948
– Hanns Eisler: Hymna Německé demokratické republiky
– Kambodžská hymna v instrumentaci Jana Hanuše
– Albánská hymna
– František Škroup: Žižkova smrt, část scénické hudby ke hře Josefa Jiřího Kolára z roku 1850
– Zdeněk Fibich: Midasovy uši, ouvertura ke hře Jaroslava Vrchlického z roku 1890
– Zdeněk Liška: Vojnarka, část scénické hudby z roku 1973 ke hře Aloise Jiráska
– Miroslav Ponc: Obrněný vlak 14-69, část scénické hudby z roku 1954 ke hře V. V. Ivanova
– Václav Trojan: Srpnová neděle, smuteční pochod ze scénické hudby ke hře Františka Hrubína z roku 1958
– Francesco Ballila Pratella: Ohnivý buben, scénická hudba ke hře F. T. Marinettiho z roku 1922
Foto Hana Smejkalová
