Zápisník Jindřicha Bálka (69)
Zpráva, že mladý finský dirigent Pietari Inkinen se od příští sezony stane šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, se objevila už koncem minulého týdne a nejbližší koncerty FOKu jsou tak přirozeně očekávány s ještě větším napětím. Jeho dosavadní umělecká cesta je velkým příslibem – zároveň si ale vždycky uvědomíme, že jeho skutečný přínos v roli šéfa záleží na mnoha dalších okolnostech, které s umělcovým životopisem tolik nesouvisejí.
Stejné otázky se dají položit i nad Emanuelem Villaumem jako nově ohlášeným šéfdirigentem PKF – Prague Philharmonia. A nejbolestnější je ta otázka nakonec nad šéfdirigenty sjednocených pražských operních domů… Jaké šéfdirigenty bychom si měli přát pro pražské orchestry? Docela často se řeší, jestli to bude cizinec, nebo ne. Velmi rychle se ale dojde k názoru, že v dnešní globalizované době to zase tak podstatné není. A něco na tom je.
Vedle toho ale získává větší význam otázka, kolik času potom šéfdirigenti se svým orchestrem tráví. Dále otázka, jak si rozumí s vedením orchestru. A jaké pravomoci reálně mají, co mohou ovlivnit. To všechno se obvykle vůbec neví nebo nikde neříká. A pravda je, že to ani nemusí nikoho zvenčí zajímat – provozních sporů je vždy mnoho a mnoho se jich dá s úspěchem vyřešit. A dění kolem orchestru nikdy nebude tak ostře sledované, aby nějaké novináře aktivně bavilo vyhledávat zákulisní informace a nějaké čtenáře pořád bavilo to číst. Přesto je nakonec velmi důležité, jak všechny ty organizačně-dramaturgické diskuse dopadnou a jakého mají ducha. A každý cizinec na šéfovském postu je v horším postavení už právě proto, že se v posledu pokaždé chová jako slušně vychovaný host. A nejpodstatnější vliv na směřování našich hudebních institucí mají ponejvíc naši domácí ředitelé, jejich zástupci a zástupci zástupců… – byť se tomu dnes říká moderněji „management“.
Jak Inkinen, tak Villaume jsou v dané situaci zajímavá jména. Dlouhodobě bychom se ale měli zabývat i tím, jaké zázemí těmto zahraničním hostům reálně připravujeme, co jim nabízíme a co od nich opravdu chceme. A tu otázku si mají klást nejen členové vedení, ale nějakým způsobem i sami muzikanti. Obvykle to bývá tak, že od renomovaných i méně známých zahraničních hostů zprvu mnoho očekáváme a zároveň k tomu sami ničím zvláštním nepřispíváme. A platí to samozřejmě nejen pro instituce samotné, ale i pro jejich zřizovatele. Opakovaně se tohle téma vyjevovalo i nad Českou filharmonií, která teď potřebnou synergii našla. Ovšem zjištění, že je potřeba hledat synergii, a nejenom osobnost šéfdirigenta, je podstatné. Velmi bych přál jak FOKu, tak PKF, aby ji našli nebo si ji udrželi.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu – Vltava
Foto IMG Artists, Acosphotohraphy.com, archiv, Peter Brenkus
