Co vidíme, když se díváme aneb Tělesné variace dobrovolné nejistoty

A – večer první: Navel a Variace nerovnováhy
La Chapelle Scènes Contemporaines je variabilní prostor typu black box zasvěcený scénickému živému umění, který se v Montréalu nachází uprostřed běžné bytové zástavby v nenápadné uličce mimo hlavní tepny města. První z kvartetu dvou komponovaných programů, jenž svým tělesným výzkumem oslavoval „hybridizaci“ cirkusového umění, byl artista Sam Hollis. Absolvent Národní cirkusové školy v Montréalu a výborný žonglér. Ve svém sóle pojmenovaném Navel jako by se však zařekl, že na kužel rukama ani nesáhne. V prostoru se čtyřmi kolmo k podlaze opřenými zrcadly se potýkal s náčiním, obvykle určeným k žonglérské exhibici, aniž by došlo na jedinou choreografii posouvající předměty z rukou do vzduchu, a tak stále dokola. Se zvídavostí prvního pohledu zkoumal dovednosti vlastního trénovaného těla, oděného pouze ve spodním prádle, které se záhyby, kloubními jamkami, štěrbinami a jiným vrásněním evokujícím zářezy linorytu pokoušelo manipulovat s objektem bílé barvy, kónického i protáhlého tvaru. Sám sebe provokoval a uváděl do pozic jako propnutí, schoulení, ohnutí, ale i takových, které vyžadovaly notnou pružnost.

Publikum, usazené na elevaci, shlíželo na objevování fyzického tvarosloví, svým způsobem idiomorfizaci, tj. novotvarů tělesného rejstříku. Ostatně, divák jako svědek alternativního uměleckého přístupu k původně mistrovsky ovládnuté disciplíně, pozoroval viditelné, současně i to, co sám performer zahlédnout nemohl (odraz v zrcadle), a zároveň každý z přítomných si ono zhlédnuté zasazoval do svých obrazů či myšlenek. Hollisovy snahy navíc nekorunovala žádná katarze. Oddal se plynutí v časoprostoru, z něhož následně „jen tak“ odešel. Vymizel. Pobyl s přihlížejícími před jejich zraky, aby oni po určitou dobu sledovali jeho náročnou, autenticky sebe-angažovanou psychomotorickou pouť, kterou pak přerušil, aby možná pokračoval jinde a jinak, ale mimo zorné pole těch, kteří mu svou pozornost v daný večer věnovali. Sólo Navel se jevilo jako nonverbální dialogické jednání muže a objektu, v němž ohniskem experimentu se stal sám performer. Z perspektivy celku se jednalo o žitou a viděnou skutečnost dané chvíle, avšak s vědomím i mnoha neviditelného, zrakem nepostřehnutelného, metafyzického.

Zkušená vzdušná akrobatka Paloma Leyton nechala publikum nahlédnout na svět tělesných obrysů a z nich ve vztahu se světelnou kompozicí rozených obrazů. Pro představu může posloužit paralela s vyvoláváním snímků, nebo s promítačkou diapozitivů. Do centra pozornosti vsadila své tělo, které však vystavila nejistotě z absence jistotného ukotvení. Ve svém badatelském diskurzu prověřovala vnímání, a především pak své reakce na zdánlivě bezpečnou nestabilitu závěsné hrazdy, která se nečekaně například z jedné strany prověsila, spustila. Aerialistka nacházela okamžiky pozastavení, které se však pod vlivem působení gravitace čili i vlastní váhy lámaly v nutnost odpružení, zachycení, sklouznutí a hledání efektivních pohybových odpovědí. Rozhodla se opustit tradičně vnímanou, tedy klasicky upevněnou hrazdu, která je pro akrobata oporou a podporou pro zvládnutí série triků, a zvolila konstrukci, která je díky nestabilitě nevyzpytatelná a nepredikovatelná, tj. žádné předem natrénované vzorce, jak dokazovala, zde platit nemohou. Artistka se na hrazdě chovala velmi obezřetně, to se projevovalo například duchapřítomným vyvažováním čili přesně cílenou svalovou aktivizací v návaznosti na rozložení tělesné tíhy vůči hrazdě. Psychosomatické zakoušení záměrně pozměněných podmínek generovalo efektivní tělesné variace s dominancí abstraktního obrazu a monotónní hudební smyčka dodávala vizuálně-kreativní rešerši až meditativní rozměr.

B – večer druhý: Les os et les angles, Looper
Zatímco u Sama Hollise představoval kužel pevný bod, pro Christopha Bétournaye se jím stalo vlastní tělo, přesněji jeho různé části. Jako by sám sebou kreslil autoportrét do prostoru, v němž se nacházel, a zároveň tam, kde se ocitl, jako by vrostl do podlahy, nebo se stal kaňkou na papíře. Pracoval se zakořeněním a způsoby, jak se pohnout a následně zas s uzemněním, tahy, tlaky, posuny. Tělo mu bylo nástrojem k dosažení výzev, a paradoxně i jejich zdrojem. Dokázal dokonale načasovat střih, vycítit okamžik pro akci vedoucí ke změně tělesné polohy. Jeho sólo netrvalo déle než deset minut, úsporný kostým nevykazoval nic neobyčejného, a přesto se mu právě svou vizualitou, navíc zvýrazněnou pracovním světlem a možností nahlížet na jeho činění ze tří možných stran, dostávalo zcela přirozené hluboké pozornosti. Ačkoli výraz tváře inklinoval k neutralitě, jeho svaly vibrovaly a kůže vykazovala oděrky, mozoly a třením zarudlé plochy. Navzdory pevné konstituci působil zranitelně. Se zaujatým odhodláním a vysokou mírou nasazení se předhazoval spárům pevného bodu, vůči němuž a díky svému pohybovému aparátu nacházel neotřelé fyzicko-prostorové odpovědi.

Dramaturgie programové řady zaštítěné značkou L’Autre Cirque významně gradovala. Od výsostně alternativní nelimitované črty (Navel) postoupila k výtvarně-tělesnému artovému projektu (Variace Palomy Leyton), aby pokročila k fyzické hře s až absurdním ctěním „fix pointu“ (Les os et les angles) a vyvrcholila tanečně-akrobatickým představením Looper, které poskytlo prostor pro sólo choreografky Doriany Nuskind-Oder(ové), a především pak uvedlo výsostnou cirkusovou umělkyni Elenu Lev. Celek mj. propojoval vztah k paradoxu a vyzdvihoval odvahu vystavit se zcela nové situaci.

První minuty posledního z titulů nastínily příběh tanečnice, která se po dovršení určitého věku a po setkání s Elenou Lev rozhodla zapojit do choreografie obruče hula hoop. Divák si vyslechl krátký profesní příběh o úspěšné choreografce, a přitom pozoroval sestavy přiznané cirkusové začátečnice. Lidsky příjemný úvod připravil půdu pro vstup opravdové královny hula hoop, hvězdy Cirque du Soleil, Eleny Lev. Setkání v tomto prostoru a za okolností nastavených dramaturgií zapůsobilo jako nečekané. Zatímco oči viděly tuto neuvěřitelně silnou osobnost pár metrů před sebou, dosud seznané souvislosti nemohly viděnému téměř uvěřit. Třiačtyřicetiletou performerku charakterizuje profesní cesta absolutní světové špičky v disciplínách hula hoop a kontorsionistika. Právě spojením manipulace s obručemi a hadí ženy dokázala již ve svých jedenácti letech uhranout v zámoří a vydat se s produkcí Alegría doslova na životní pouť osázenou kariérními vrcholy. Její sólo, kdo ji na jevišti Cirque du Soleil (a nejen tam), zažil, bylo ohromující, a to nejen dovednostmi, ale hlavně její přítomností. Zářila. Ona totiž byla zrozena pro jeviště. Jednoduše ze sebe po dobu svého čísla o délce 5–7 minut vyzařovala cosi, co naprosto spoutávalo pohled směrem k ní i navzdory všem barvám, světlům a dalším inscenačním komponentům. A pak „tady a teď“ v komorním, přesněji holém prostoru, osázeném pouze jejími kruhy, stála charismatická Elena Lev, protože se rozhodla obručím a sobě věnovat tolik času, kolik ona i ony unesou. Co nastane, když bude moci setrvat na scéně déle než po dobu běžnou pro jedno číslo? Byla stejně dokonalá zde, jako když kdysi roztáčela kruhy ve zběsilém tempu před zraky tisíců diváků, a přesto jiná, možná ještě více uvědomělá a přítomná než kdykoli předtím. Ať udělala cokoli, mrknutí oka, výpon, protažení ruky, ale třeba i „íčko“: stoj na jedné noze s předklonem těla, zatímco druhá noha je kolmo k zemi a roztáčí obruč, ruce jsou před stojnou nohou a na pohyb protažené nohy vzhůru se dívá hlava… Vše bylo přesné, jasné, dotažené, a přitom nikoli křečovité, ani hrané. Virtuózní a mistrovská Elena Lev si dovolila být sama sebou, aniž by ztratila cokoli ze svého lesku, umělecké vyzrálosti a mistrovské virtuozity.

Festival Montréal Complètement Cirque se může na první pohled zdát jako přehlídka severoamerického cirkusového průmyslu s cílem ohromit a pobavit, zároveň při hloubavějším záběru se dají objevit ryze artové a alternativní scénické počiny, které nejenže rozmělňují hranice cirkusu, tance a fyzického divadla, ale do středobodu zájmu vracejí tělo a lidsky autentickou jevištní přítomnost.

Psáno z představení A (Navel, Variations sur le corps, la suspension et la précarité (extrait) / volně přel. Variace těla, odpružení a překážky – úryvek) a B (Les os et les angles / Kosti a úhly, Looper / Smyčkovač), která se konala ve dnech 9. 7. a 11. 7. 2024 v rámci festivalu Montréal Complètement Cirque.

Looper
Koncept: Simon Grenier-Poirier, Dorian Nuskind-Oder
Choreografie a performerky: Elena Lev a Dorian Nuskind-Oder
Dramaturgie a sound design: Simon Grenier-Poirier
Světal: Jean Jauvin
Technická režie: Seoyoung Park
Video: Robin P. Gould
Production: Le Radeau
Koprodukce: Dance-Cité

Výjezd na festival Montréal Complètement Cirque byl realizován za finanční spoluúčasti Evropské Unie – Next Generation EU prostřednictvím Národního plánu obnovy a Ministerstva kultury ČR v rámci programu podpory Arts Institute Prague – Divadelního ústavu Praha a programu Go & See 2024.