Collegium 1704 na sv. Valentýna roztančilo Rudolfinum

Veronika Vojčáková, 15.02.2023 19:18

Na program koncertu Apoteóza tance zařadilo Collegium 1704 díla tří hlavních mistrů tzv. vídeňského klasicismu – Mozarta, Haydna a Beethovena.

Apoteóza tance ⬩ Collegium 1704, 14. února 2023 – Václav Luks (foto Tokpa Korlo)

K cembalu zasedl Pablo Kornfeld, přestože dle tehdejších zvyklostí za mozartovských časů by měl „správně“ od cembala řídit soubor přímo Václav Luks. Čerstvý nositel francouzského Řádu umění a literatury v hodnosti rytíře z června 2022 si však protentokrát ponechal v ruce pouze taktovku. Rudolfinum bylo zaplněno do posledního místečka, k čemuž možná přispělo i to, že se Václav Luks společně se svým souborem Collegium 1704 nedávno dostali do povědomí širší veřejnosti tím, že nahráli Myslivečkovu hudbu k filmu Il Boemo.

Koncert začal Ouverturou k opeře La clemenza di Tito. Jednalo se o druhou Mozartovu operu, jež byla napsána přímo pro Prahu, a to v roce 1791 pro oslavu korunovace Leopolda II. českým králem. Traduje se, že celá opera vznikla za osmnáct dní (což rozporují hudební historikové, mně se ovšem ta myšlenka líbí, a tak by mi bylo líto ji nezmínit). Jisté však je, že předehru zkomponoval Mozart v Praze těsně před premiérou, neboť to byl jeho modus operandi – docílil tak toho, že předehra dokonale zpodobuje dramatický konflikt díla a dá se použít jako samostatný orchestrální kus. Tato úvodní skladba nás zaplavila radostnou atmosférou a pozitivní náladou.

Následovala ji Haydnova Symfonie č. 98 B dur, což je jedna z jeho tzv. Londýnských symfonií. Po úvodním mírném Adagiu – Allegru jsme se zaposlouchali do teskného Adagia. O této druhé větě se říká, že to bylo Haydnovo „Requiem za Mozarta“, kterou vzdal skladatel poctu svému předčasně zesnulému příteli. Ideu apoteózy tance plně naplnila třetí věta v rytmu menuetu, která nás pomyslně přenesla do plesového sálu a zahalila nás do něžného cembalového sóla. Celá skladba skončila rychlým finále v duchu rozverného tance a vysloužila si už před přestávkou z publika výkřiky „Bravo!“ a „Bravissimo!“

Po přestávce, teď už bez cembala, zazněla Symfonie č. 7 A dur Ludwiga van Beethovena. Byl to Richard Wagner, kdo nazval Beethovenovu „Sedmou“ apoteózou tance. Podle jeho syna Siegfrieda se prý nedlouho před svou smrtí vkradl do sálu, kde ji v benátském paláci hrál na klavír Ferenc Listz – a sám velký Wagner se za zády posluchačů pustil do tance. V podání Collegia 1704 pod taktovkou Václava Lukse jsme se protančili celou skladbou, zvuk tympánů skladbě dodával na svižnosti, která vyvrcholila fenomenálním monumentálním zakončením ve vražedném tempu až na hranici hratelnosti. Poslední tóny doslova vystřelily publikum ze sedadel, celé Rudolfinum bouřlivě aplaudovalo, a i na tváři Václava Lukse bylo vidět zřetelné štěstí a radost z povedeného koncertu.