Koncertní činnost Collegia 1704 a Václava Lukse jako dirigenta se o letošním podzimu soustředí ve velké míře na tvorbu Wolfganga Amadea Mozarta (mimo jiné provedení Requiem v Praze a v Drážďanech, ve francouzském Tours a na výročním koncertě ve Varšavě na festivalu Chopin a jeho Evropa) a Josefa Myslivečka. V případě druhého zmíněného autora je tomu tak zjevně i v souvislosti s plánovaným uvedením filmu režiséra Petra Václava, na jehož realizaci se soubor podílel spolu s předními evropskými sólisty věnujícími se historicky poučené interpretaci operní tvorby 18. století, jako jsou Philippe Jaroussky, Raffaella Milanesi nebo právě Simona Šaturová. Premiéra filmu, náročného koprodukčního projektu natáčeného na různých lokacích v České republice a v Itálii v nepříznivé době pandemie, nakonec byla odložena na léto příštího roku. Koncert tak byl spojen alespoň s uvedením popularizační životopisné publikace Il Boemo amerického muzikologa Daniela E. Freemana, která právě vyšla v nakladatelství Vyšehrad a jejíž obrazová složka z filmu čerpá. Měla by ji v dohledné době následovat obsažnější monografie, která tak doplní česká vydání prací zahraničních autorů o J. D. Zelenkovi, J. S. Bachovi, G. F. Händelovi či A. Vivaldim z produkce téhož nakladatelství.
Film i doprovodné aktivity k němu snad podnítí větší zájem o skladatelovu hudbu, jaký si jistě zaslouží. Myslivečkova díla jsou totiž doposud uváděna a nahrávána poměrně zřídka. Připomenout lze v českém kontextu uvedení opery Montezuma na Hudebním festivalu Znojmo souborem Czech Ensemble Baroque Romana Válka v roce 2011, operu Olympiáda (v italském originále L’Olimpiade) Collegia 1704 v pražském Národním divadle v roce 2013 nebo třeba následujícího roku vydané CD s áriemi z Myslivečkových a Mozartových oper dirigenta Zdeňka Klaudy a jeho souboru L’armonia Terrena. V obou posledně zmíněných projektech figurovala i Simona Šaturová.
Samotný koncert připomněl Myslivečkův hudební odkaz důstojně, Mozartovská druhá půle byla ovšem vydařenější. V případě předehry k opeře Demetrio (ve verzi z roku 1779) byla zpočátku ve smyčcích slyšet určitá nejednota. Árie Nacqui agli affani in seno ze starší verze téhož titulu je niterným milostným lamentem syrské královny Kleoniké zhudebněným v mollové tónině. Až nečekaně subtilní projev sólistky vystihoval náladu árie, hlas pěvkyně se však často poněkud ztrácel v orchestru, a to nejen v nižší poloze.
Velmi kontrastně svou energičností působila sinfonia z opery Ezio. Ve střední pomalejší části zaujalo zpěvné hobojové sólo. V závěru jako by chtěné brilance bylo příliš, zvolené rychlé tempo působilo snad až trochu karikaturně. Konec první poloviny koncertu opět patřil recitativu a árii Kleoniké (tentokrát z verze Demetria z roku 1779). Zde se protagonistka vyrovnává s citem k milenci Alkéstovi, když své pohnutí a vnitřní boj přirovnává k bouři na moři. Tato árie skýtá náročné koloratury, která Simona Šaturová zvládá s bravurou. I zde se však zdálo, že sólistce se trochu nedostává hlasového objemu, jímž by na patřičných místech mohla docílit většího dramatického účinku.
Uvolněněji a pěvecky svěžeji působila Simona Šaturová v koncertní árii Bella mia fiamma, addio, zkomponované během Mozartova pražského pobytu v roce 1787. Její hlas najednou získal ukotvení, rezonanci. Mnohem lépe se nesl, zněl plněji a barevněji. Tento efektně vystavěný kus má umělkyně na repertoáru jistě již mnoho let a i to mohlo přispět k tomu, že jej zpívala se suverénní jistotou (na rozdíl od předchozích dvou Myslivečkových árií jej také přednesla zpaměti). Podobně její projev působil i v Alleluia z Mozartova moteta Exsultate, Jubilate, jež posloužilo jako přídavek.
Vrcholem večera se nicméně stala Mozartova Symfonie č. 38 „Pražská“, K. 504. Václav Luks podal toto dílo tak, že mělo v sobě tepající energii i lehkost. Dociloval působivých gradací a kontrastů na menších i větších plochách a uměřeně volil tempa. Delší repetované pasáže v partituře nikdy nenudily, naopak přinášely ještě větší požitek z hudby, což lze připsat nejen důmyslu skladatele, ale samozřejmě i interpretačnímu zaujetí dirigenta a jeho hudebníků, kteří skladbu hráli se zjevnou radostí. Orchestr přitom zněl velmi ukázněně a vyrovnaně.
Na dalších koncertech pražské abonentní řady se již Collegium 1704 zaměří na svou hlavní doménu, jíž je hudba barokní. Na příštím koncertě 7. prosince 2021 tak zazní Bachovo Vánoční oratorium, posléze třeba Janovy pašije, dále hudba G. F. Händela, A. Vivaldiho a samozřejmě J. D. Zelenky. I tento koncert nicméně opět ukázal, že dirigent a jeho soubor nejsou jen úzce zaměření ‚barokáři‘. S podobným úspěchem interpretují i hudbu druhé poloviny 18. století.
Collegium 1704 – Il Boemo
11. listopadu 2021, 19:30 hodin
Rudolfinum – Dvořákova síň
Program:
Josef Mysliveček: Sinfonia, opera Demetrio (verze 1779)
Josef Mysliveček: Nacqui agli affanni in seno, opera Demetrio (verze 1773)
Josef Mysliveček: Sinfonia, opera Ezio (verze 1777)
Josef Mysliveček: Sarete al fin contenti/Mi parea del porto in seno, opera Demetrio (verze 1779)
Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 38 „Pražská“, K. 504
Wolfgang Amadeus Mozart: Bella mia fiamma, addio/Resta, o cara, K. 528
Účinkující:
Simona Šaturová – soprán
Collegium 1704
Václav Luks – dirigent
