Comm.UNI.ty a tanec ve veřejném prostoru

Obliba tanečních akcí v nedivadelním prostředí stoupá. Site-specific projekty jsou vytvářeny pro muzea a galerie, opuštěné industriální prostory, parky a zahrady, veřejná prostranství. Například festival Tanec Praha má celou programovou řadu VEN.ku TANCI. Když se tančí v otevřeném veřejném prostoru pod širým nebem, jsou vystoupení zpravidla zdarma, tudíž jde i o efektivní reklamu pro samotné taneční umění. Zapojení diváků může a nemusí být žádoucí, záleží na typu produkce, zda jde o pevnou choreografii nebo improvizaci, zda se performeři přesouvají prostorem a publikum je následuje... V květnu se jeden větší taneční projekt ve volném prostoru konal na pěší zóně u Trifota u stanice metra Nové Butovice.

Projekt Comm.UNI.ty vznikl pod hlavičkou Contemporary Theatre – ConTeátr, v choreografii a režii Venduly Poznarové a Lindy Rančákové. Sešli se v něm tanečníci s různými profesními kořeny, což je jeden z cílů, které ConTeátr má – sbližovat žánry a styly a podporovat jejich společnou výpověď na jevišti. To se samozřejmě děje i samo o sobě bez organizovaných zásahů, je to jeden z dnešních trendů.

Comm.UNI.ty je koncipované jako klasické představení, jen v netradičním prostoru. Publikum má své auditorium a umělci vystupují v prostoru před ním, v tomto směru jde tedy jen o přenesení divadla z uzavřené budovy ven, kde mohou performeři využít – a kde se musí přizpůsobit – podmínkám jiného prostoru. Bojují s rozptýlením, které láká diváky z ostatního prostoru, s tvrdou zemí a s podvečerním chladem. Těží z prostoru, jeho členění, materiálů…

Projekt propojuje dvě roviny – vnitřní svět psychiky a vnější svět města. Na jednu stranu může být chápán doslovně jako příběh, který se může stát na ulici, na druhou stranu je metaforou. Psychologie je do něj implementována okatě, až trochu násilně: hlavní protagonista, herec Matouš Ruml, s diváky hraje psychologickou hru o krychli (známý test, který najdete i na internetu). Je správné, že role byla svěřena herci, protože i když nejde o nijak rušné místo, je potřeba školeného hlasu. Psychologická hra, o níž je řeč, přerušuje periodicky performanci, což na jednu stranu odvádí pozornost od té části představení, která nese příběh.

Performance je spojena s filmovou projekcí, jež ji uvádí. Snímek by mohl být prezentován i samostatně jako dance for camera. Na premiéře byl mapován na krychlový objekt technologicko-informačního centra a vinárny Cyberdog (zatímco performeři vystupovali mezi nohama ocelového Trifota opodál). Jeho děj, předmluva k tomu, co je vzápětí rozehráváno naživo, je situován jak na místní pěší zónu a její schody, tak do samotného krychlového objektu. Toto vzájemné propojení je nejnápaditější částí projektu.

Vnější děj je prostý – mladý muž (Matouš Ruml) přichází na schůzku za dívkou (Kristína Tukan Martanovičová), ale je neustále zdržován a atakován osobami, jež s ním zdánlivě nemají nic společného – pobudové, z nichž jeden je psychicky labilní, muži a ženy, kteří se s vehemencí staví mezi něj a jeho cíl. Sledujeme jejich spory, útoky na něj i na sebe, a můžeme si jako pozorovatelé vybrat, jestli se díváme na reálnou scénu, nebo na shluk protichůdných myšlenek v něčí mysli. Postavy je možno vidět jako zosobnění překážek, které si člověk sám staví do cesty za svým cílem. (Nevidím ale, kde s tímto motivem, který je nosný úplně sám o sobě, tematicky souvisí ona psychologická hra, i když Cyberdog připomíná krychli, takže jde možná o prvotní inspiraci prostředím).

Vedle civilně oděných účinkujících prostorem tančí také dívka v celotrikotu a černém plášti (Svatava Kobzová), jejíž úloha je bezesporu estetická, ale symbolika postavy jasná není. Prostorem se pohybuje jemně a vláčně, jako bytost z jiného světa, možná spojnice mezi reálným a podvědomým prostorem. Jinak je choreografie především civilně fyzická, více herecká než taneční, není nouze o křik, velmi realisticky působící rvačky a explicitní agresi, prakticky už na hranici únosnosti. Vše působí autenticky, takže pokud bylo účelem vyvolat napětí a bezděčný pocit ohrožení, zdařilo se. V tomto smyslu je inscenace tak trochu sociálním experimentem s náhodným divákem – v prostoru, kde není jasně ohraničeno, kde končí „jeviště“ může nezaujatý pozorovatel nabýt dojmu, že sleduje skutečnou rvačku.

Diváky netřeba napínat, rozuzlení námětu je prosté: své vnitřní běsy není možné překonat násilím, je třeba se s nimi smířit a spřátelit, pak už nebudou člověku bránit v jeho snech. Hlavní hrdina nachází sám sebe, a tak se může stát fungujícím členem komunity i ve vnějším životě, jedno se odráží v druhém jako v zrcadle. Je potřeba vyléčit nejprve sebe, než začneme léčit ostatní. Téma je komplikovaně propojené, ale zajímavé a ztvárnění emočně působivé. Jedinečné je na projektu propojení s filmem, který tvoří průsečík děje a místa. Nejde o náhodnou improvizaci na náhodně vybraném místě, ale promyšlenou práci s architekturou moderního města, což se sluší ocenit, i když bych pro site specific volila témata méně vrstevnatá.

Comm.UNI.ty
Choreografie, režie, námět: Vendula Poznarová, Linda Rančáková
Kamera, střih, režie: Tomáš Nováček
Dramaturgická spolupráce: Adéla Laštovková Stodolová
Hudební mix: Robin Šeba
Grafika + design: Tomáš Pražák
Účinkující: Matouš Ruml, Michal Černý, Kristína Tukan Martanovičová, Svatava Kobzová, Tomáš Pražák, Patrik Čermák, Petra Hájková, Zuzana Havrlantová, Mulla Zuev
Interpreti – videa: Matouš Ruml, Michal Černý, Kristína Tukan Martanovičová, Svatava Kobzová, Tomáš Pražák, Patrik Čermák, Petra Hájková, Zuzana Havrlantová, Robin Šeba, Lenka Vagnerová, Wahe Akopjan, Zuzana Zizoe Veselá, Eva Šleisová, Matyáš Ramba, Tomáš Haas, Kristýna Stránská, Jindřich Panský, Kateřina Peková
Premiéra: 12. 5., pěší zóna u Trifota, Nové Butovice