Schubertův Oktet je dílem v mnoha ohledech novátorským, i když i on má své vzory. Do konce osmnáctého století převažovalo v komorní hudbě párové obsazení dechových nástrojů po dvojicích (takto obsazované dechové harmonie byly reprezentačními soubory panovnických dvorů, šlechty i duchovních prelátů, vydržovaly si je vojenské kapely i městské rady). Ze smyčcových nástrojů získal prvenství v přidružování k dechovým souborům kontrabas (Mozartova Gran Partita KV 361). Kombinace dechů a smyčců v jediném komorním seskupení se poprvé objevila u Luigiho Boccheriniho. Velkým mezníkem se stal Beethovenův Septet op. 20 z roku 1799, takzvaný Septuor, ve kterém byly dechy obsazeny po jednom a naprosto zrovnoprávněny se smyčci. Dalším vzorem pro Schuberta mohl teoreticky být romanticky revoluční Oktet Louise Spohra z roku 1814.
Schubertův Oktet F dur sdružuje v sobě dvě poměrné protichůdné tendence. První je snaha o symfonickou fakturu se „zmenšeným orchestrem“, druhou naopak charakterizuje suitové větné uspořádání, odkazující k Mozartovi (zmíněné Gran Partitě) a Beethovenovi (Septuoru). Schubertův Oktet sice vskutku v některých ohledech anticipuje symfonismus rozměrů jeho poslední Symfonie C dur „Velké“, je však svrchovaně komorní záležitostí. Vyniká mistrovskou kompoziční prací, nesmírně důmyslným vedením hlasů a zvukovou bohatostí.
Tišnovský kostel sv. Václava je jednolodní gotickou stavbou z roku 1543, která byla později barokizována. Kněžiště poskytuje dostatečný prostor pro osm hudebníků v jediném půlkruhu.
Akustika s chrámovým dozvukem se radikálně zlepší, je-li prostora zaplněna obecenstvem, což byl i případ tohoto koncertu. Rozhodl jsem se, že tentokrát nebudu nástrahám chrámové akustiky věnovat vůbec žádnou pozornost, protože s tím interpreti prostě nic nenadělají. Dozvuk lesního rohu bude v kostele vždy delší než dozvuk houslí. Interpreti se však s akustickými nástrahami prostory vyrovnávali skvěle a zkušeně. Dechy se smyčci působily ve všech ohledech naprosto vyváženě, celý Oktet vyzněl jako kompaktní celek ve všech dynamických a výrazových aspektech.
Hudebníci zahráli celou skladbu „jak to leží a běží“, tedy se všemi repeticemi. Trvala téměř sedmdesát minut. Dvacetiminutová první věta mocně zapůsobila dunivými sforzaty ve svém úvodu. Zpočátku jsem měl dojem, že trochu vyčnívá zvuk lesního rohu Přemysla Vojty (rozhovor s ním si můžete přečíst zde), jenž měl ve svém partu řadu náročných – a krásně zahraných – vysokých tónů, ale pak se vše jaksi usadilo a vyrovnalo. Vojtovo velké pastorální sólo v závěru první věty bylo barevně nosné a velmi okouzlující.
Nejzásadnější témata oktetu svěřil Schubert jednak prvním houslím, jednak klarinetu. Karel Dohnal uchvátil ušlechtilou komorní jemností, s jakou se jeho klarinet vynořil v hlavním tématu druhé volné věty. A uchvacoval ještě mnohokrát později svými kouzelnými pianissimy na samé hranici slyšitelnosti, při kterých mu ostatní spoluhráči maximálně uhýbali, takže výsledek byl jedinečný. Je zajímavé, že Schubert využíval klarinetu téměř výhradně ve vyšší poloze, jako by vůbec neexistoval jeho šalmajový spodní rejstřík. Na nějaké sólo, ve kterém by klarinet předvedl své sametové hluboké tóny, jsem čekal marně. Zatímco klarinet byl až mozartovsky jemný, energické pasáže prvních houslí Veroniky Jarůškové upoutaly koncertantní znělostí a svítivostí.
Hudba druhé věty nezapřela velký vzor Beethovenův a rovněž věta třetí ve svých krajních částech připomínala zatěžkané beethovenovské scherzo, zatímco střední díl evokoval lehkou lidovou hudbu vídeňské periferie, přívětivou a taneční. Čtvrtou větou Schubertova oktetu byly variace na téma milostného duetu ze Schubertova singspielu Přátelé ze Salamanky. Trochu připomínaly známé Schubertovo Zastaveníčko, podané zde s až mozartovskou bezstarostností. Charakterově je téma blízké lidovému popěvku a nezapře ani příbuznost s tématem variací z kvintetu Pstruh. Zde je však podrobováno – na rozdíl od Forellenquintetu – daleko sofistikovanějšímu kompozičnímu zpracování.
Ve variacích se kromě výše uvedených nástrojů zaskvěl rovněž měkce a citlivě hrající fagotista Tomáš Františ, lyricky oduševnělý sekundista Marek Zwiebel a komorně pozorně kooperující violista Šimon Truszka. Velký prostor skladatel poskytl rovněž virtuóznímu violoncellu Petera Jarůška. Zvlášť bych chtěl pochválit jeho způsob souznění s kontrabasem Petra Riese. Proti předpokladům to byl častěji Jarůšek, který volil razantnější zemitý zvuk v jejich vzájemných souzvucích. V těchto případech Riesův „laskavý“ kontrabas dával souzvukům měkkou barvu. Vzápětí si své role často vyměnili, přičemž výsledkem byl barevně mnohotvárný, vždy zajímavý proměnlivý charakter basové linky.
Pátou větou Oktetu byl apartní menuet, jenž se od klasických pukrlat vzdálil kamsi k lidové vídeňské zábavě. Jeho trio upoutalo úsměvným cvrlikáním dechů.
Dramatická tremola úvodu poslední, šesté části dávala prostor symfonickému rozměru, ve kterém všechny nástroje využívaly maximálních kontrastů dynamických. Co se bude dít teď, říkal jsem si. Nic závažného, neboť nastoupilo rozverné veselé allegro. Rozpustilé, avšak technicky velmi náročné, zejména pro klarinet, housle a violoncello. Některé rychlé pasáže byly zcela jistě na pokraji hratelnosti, působily však naprosto přesvědčivě. Dost dobře jsem nechápal, jak je mohli kdysi klarinetisté na několikaklapkové primitivní instrumenty vůbec zahrát. Majestátní nálada úvodu se před závěrem ještě jednou vrátila, než ji vystřídala strhující rychlá coda.
Celé dílo zkušeně, s velkým enthusiasmem a temperamentem vedla první houslistka Veronika Jarůšková. Někdy s až příliš velkým temperamentem. Její nasazení se však přenášelo na ostatní hráče, takže celé provedení sršelo energií a vitalitou. Ansámbl svou energií nabíjel také bouřlivě aplaudující publikum. Já osobně jsem si liboval spíš v jemných barvách a niterných schubertovských nuancích, v rafinované instrumentaci a vzdušné lehkosti, kterou provedení rovněž překypovalo. V hlavě mi utkvěla hlavní myšlenka, téma variační čtvrté věty oktetu, jež je dvojverším z milostného duetu Schubertova singspielu a jejímž autorem je Johann Mayrhofer. „Kdo lásku v žití nachází, je uchráněn všech nesnází!“ Pravda stejně aktuální v roce 1814 jako dnes a krásné motto velice vydařeného večera…
XXXI. ročník festivalu Concentus Moraviae
Pondělí 8. června 2026 v 19.30 hodin
kostel sv. Václava, Tišnov
Program
Franz Schubert: Oktet F dur, D 803 pro klarinet, lesní roh, fagot, dvoje housle, violu, violoncello a kontrabas
Pavel Haas Quartet (Veronika Jarůšková, Marek Zwiebel – housle, Šimon Truszka – viola, Peter Jarůšek – violoncello)
Účinkující
Karel Dohnal – klarinet
Tomáš Františ – fagot
Přemysl Vojta – lesní roh
Petr Ries – kontrabas
