Mladí účastníci hudebních soutěží by mohli vyprávět, jak vypjatá konkurenční atmosféra na některých kláních vládne, co dokáže s dětskou psychikou a jak obtížně se s ní mnozí hudebníci vypořádávají. Hudba, která umí spojovat, v daném případě funguje přesně opačně. Jistě, mohlo by se říci, je to způsob, jak nalézt jedince předurčené k profesní dráze výkonných umělců. Mnoho povolaných, málo vyvolených. Na druhé straně – ve hře jsou mladí lidé, v řadě případů ještě děti, a jejich vývoj, technický, ale ani mentální, není zdaleka u konce. Neměl by to pořadatel soutěže pro tuto věkovou kategorii vzít v úvahu?
Z těchto otázek se zrodil původně v rozhlasové hudební redakci pro mládež nápad přidat k soutěži finalistů soutěže Concertino Praga společné koncertování na jihočeských hradech a zámcích. Toto rozhodnutí, motivované původně i snahou obohatit rozhlasový archiv o cenné nahrávky budoucích slavných umělců, bylo šťastné. Týden je pro mladé lidi dlouhá doba. Horké hlavy vychladnou, nevraživé pohledy se mění v přátelská gesta. Mladí lidé z bývalého Východu a Západu ztrácejí předsudky i zábrany, z „toho Němce“ je Johannes a z „té Ukrajinky“ je Margaryta. Jihočeský festival Concertina Praga tak není jen sérií komorních koncertů v historických prostorách za přítomnosti rozhlasových mikrofonů, ale také prostředím, v němž se lámou ledy, tříbí charaktery, dílnou poznání druhých i sama sebe. Nezažívají to jen hudebníci, stejnou zkušenost získají všichni, kdo mají s tímhle festivalem něco společného.
Bylo tomu tak i letos, bezprostředně poté, co mezinárodní porota vyhlásila vítězem sólové kategorie soutěže třináctiletého klavíristu Adama Znamirovského a vítězem komorní kategorie duo Daniel Matejča – Jan Schulmeister. Laureáti strávili následující týden v Concertinu nejen pocitově, ale doslovně. Jejich základnou, odkud vyráželi za zážitky nejen hudebními, se stal jindřichohradecký hotel odkazující svým názvem nikoli náhodou na tradici Jihočeských festivalů Concertina Praga. U zrodu této tradice stál místní rodák, hudební skladatel Viktor Kalabis se svou chotí, cembalistkou Zuzanou Růžičkovou. Pamětní deska přímo na hotelu Concertino vytváří další linku hudební osnovy, tentokrát mířící až do časů pozdní renesance a raného baroka, kdy se pravděpodobně na tomto místě narodil Adam Václav Michna. A ne dost na tom. Poté, co dozní poslední tóny závěrečného koncertu v Rytířském sále jindřichohradeckého zámku, scházejí se všichni účinkující na rozlučkové oslavě pořádané místním starostou. Ta probíhá v jedné z nejkrásnějších prostor, jaké jsou v naší zemi k vidění – v sále hudebního pavilonu zvaného Rondel v zámecké zahradě. Jeho výzdoba ve zlatém štuku na bílém podkladě nabízí řadu hudebních motivů, ale ten hlavní je skryt pod podlahou: odtud, z podzemní prostory, naplňoval celý sál zvuk zámecké kapely. „Skrytá hudba“, tak se tomu tehdy říkalo. A právě tady se příběhy, které mladí hudebníci začali psát teprve před několika dny, dostávají do prvních kolizí. Tady se lidé, kteří se před týdnem sotva pozdravili, přátelsky loučí, objímají, líbají, slibují si brzká setkání a společná muzicírování. Důkazem toho, že nejde o plané sliby, může být koncert v pražském sídle Českého rozhlasu na Vinohradské třídě. Ve čtvrtek 5. října si tu klavíristka Eliška Tkadlčíková přizvala bulharské přátele z Concertina Praga, houslistku Loru Markovou a violoncellistu Syona Najmana. Před několika málo lety mezi sebou sváděli souboj o úspěch v soutěži, ale vzápětí zjistili, že je spojuje nejen láska k hudbě, ale také společně uznávané hodnoty, pohled na svět.
Těžko předvídat, zda a za jakých okolností se na jednom pódiu sejdou laureáti letošního ročníku Concertina Praga. Jisté je, že na tuhle soutěž nezapomenou. Je ve světovém měřítku ojedinělá. Těžko se jim ještě někdy stane, aby čas mezi přípravou na koncerty strávili společně na fotbalovém hřišti, procházkami po jihočeských městech, opékáním buřtů, koupáním v rybníku Vajgar, prohlídkami zámků v Bechyni, Českém Krumlově, Jindřichově Hradci, poutního místa v Klokotech u Tábora nebo třeba hvězdárny. Jeden z favoritů letošního ročníku, německý flétnista Fabian Johannes Egger, který nakonec skončil druhý, popsal pro Český rozhlas festivalový týden jako neuvěřitelný zážitek, který se nedá zopakovat. „Lidé, které jsem měl možnost poznat, hudba, kterou jsme sdíleli, a rozhovory, které jsme vedli, byly bez výjimky krásné.“ Jeho krajanky, které utvořily klavírní trio Florestan, mají stejný názor: „Každý okamžik našeho pobytu v Praze a jižních Čechách byl nádherný. Opravdu jsme mohly vidět, jak nás hudba všechny spojuje.“
Sdílet tyto pocity mohou již za necelý rok následovníci letošních laureátů, pokud se do konce března 2024 přihlásí. Pro příští rok je vypsána soutěž v oboru sólová hra. Podrobnosti mohou zájemci naleznout na internetových stránkách soutěže.
