Constellations III. a bytostná potřeba rituálu

Ve své komplexnosti a v překvapivosti navazujících scén patří Constellations III. – My Son Looking to the Sun z dílny Spitfire Company k tomu druhu divadelních zážitků, kdy jste děním na scéně fascinování a neodolatelně přitahováni od začátku až do konce. Po třech letech se uzavřela jejich trilogie a jako předchozí části zasáhla i poslední z nich mnohovrstevnatostí i nejednoznačností.

Ve své komplexnosti a v překvapivosti navazujících scén patří Constellations III. – My Son Looking to the Sun z dílny Spitfire Company k tomu druhu divadelních zážitků, kdy jste děním na scéně fascinování a neodolatelně přitahováni od začátku až do konce. Po třech letech se uzavřela jejich trilogie a jako předchozí části zasáhla i poslední z nich mnohovrstevnatostí i nejednoznačností.

Režisér Petr Boháč se inspiroval výrokem filosofa Martina Heideggera vysloveným před myslitelovou smrtí („Už jenom nějaký bůh nás může zachránit“), sám však v procesu tvorby ustoupil do pozadí, a proto v kolonce režie nenajdeme jméno, ale pojem „smrt autora“. Miřenka Čechová a Markéta Vacovská spolu s hudebnicí Never Sol (Sára Vondrášková) utvořily úzký tvůrčí tým, který dílo rozpracoval jinou cestou, a přitom se vlastně nikam daleko nevzdálily. Zřejmý je vliv osobních prožitků zásadních životních událostí, zrození života a mateřství, napoví to i název. Osobitá a niterná výpověď přitom přichází po uvolněném začátku, který diváky ukolébá jistě záměrně svou odlehčeností. S motivem debaty o představení, které diváci teprve uvidí, sice nepřicházejí jako první, ale po svém ukazují možnou absurditu těchto událostí, kdy dáváme tvůrci prostor, aby vysvětlil a představil své dílo, spoléhajíce se na jeho upřímnost a na to, že dokáže všechny myšlenkové pochody, záměry a motivace skutečně sdělit a zhlédnutou abstrakci konkretizovat a předložit hladovějícímu ratiu něco uchopitelného. Setkáme-li se ale s nepopsatelným a nevyslovitelným, přicházejí nám na jazyk jen prázdné fráze.

Je mnoho inscenací, které uchopit racionálně a analyticky sice lze, ale jejich výkladu to ve skutečnosti nepomůže, motivace vzniku jsou subtilnější a efemérnější, výsledek houževnatě odolává rozboru. Prožitek není možno rozpitvat na kousky, energii zmrazit a zarámovat, čas zastavit a jeho úseky zkoumat. Performerky možná před hlavní částí vystoupení dávají touto cestou na srozuměnou, že rozumové uchopení performance je předem odsouzeno k nezdaru. A ano, možná je to alibistické zjednodušení, ale k plnému prožitku se tu propracujeme jen tehdy, pokud stiskneme pomyslné tlačítko OFF, pokusíme se nemyslet, či myslet co nejméně, a prožít se třemi ženami jejich jevištní existenci od první do poslední chvíle jen s maximální snahou o zachycení jejich energie, společného naladění na pocity a nápady, odoláme touze přiřazovat jim konkrétní názvy a nálepky, vyhledávat symboly a trápit se jejich nenalézáním.

Pokud chceme, či musíme… témata přijdou. Inscenací rezonují témata strachu, obav, stejně tak také hry, nutnosti naprostého vyčerpání a nutnosti zklidnění a prožitku nejjemnějšího doteku a nejpomalejšího pohybu, které všechny vedou k proměně, znovuzrození. Ale to je jen takový suchý výčet, který ani v nejmenším nemůže vystihnout napjatou atmosféru jevištního dění a absolutní zaujetí performerek, které se třeba v sekvencích rychle opakovaných minimalistických pohybů dostávají téměř do transu, jako by už už dosahovaly mimo realitu, ale přeci jen zdánlivě a s plnou přítomností tady a teď. Jejich prožitek je hluboký, koncentrace silná, ale nejsou mimo své tělo, ale právě naopak pevně v jeho středu. V samém úvodu Markéta Vacovská jako svéhlavý narušitel uzurpuje prostor pro sebe a do křehkého řádu vnáší chaos. Po scéně putuje maličké slunce na vozíčku s dálkovým pohonem a ženy v kontaktním duetu jako by se proměnily v matku s dítětem, hledící na zářivý bod (na scéně mimochodem vznikají mimořádné vizuální efekty se stíny). Budoucnosti se děti nebojí, zato věří nočním můrám. A v nás je stále od každého kousek. Odhalit démony z obou světů a oprostit se od nich, je obtížné. Přerod je však nevyhnutelný, jen rituální tanec vymítačů zlých duchů nepostačí.

Markéta Vacovská a Miřenka Čechová jsou subtilní, éterické performerky, a je téměř neuvěřitelné, jakou energii a napětí ve svých tělech objevují a dále předávají. V části inscenace sledujeme jen detaily jejich obličejů v projekci, zhmotnění a přiblížení intimního zážitku péče o sebe samu. Přichází i nahota, ale ne v provokativní podobě, nýbrž jako symbol zranitelnosti a čistoty znovuzrozeného, které vniklo do našeho světa. Ritualizace chování se odehrává méně okatě, než jak tomu bylo v Constellations II., mimochodem i tehdy byly v centru dění na jevišti tři ženy. Různé artefakty a tradičně mystický motiv kruhu vytvářely dojem přítomnosti rituálu vytvořeného a udržovaného generacemi, a nejen sdíleného, ale i předváděného. U „trojky“ jde spíše o vytváření podmínek pro sebe samu a v sobě samé, ne prostřednictvím úkonů na první pohled daných, opakovaných a sdílených se společenstvím, ale ve spojení se svými osobními potřebami a pocity, tedy ne rituál zaměřený na vnější znakovost, ale jen na vnitřní prožitek.

Motivy, z nichž je představení postupně vystavováno, překypují invencí, ale nejde o nějaké zmatené vršení výjevů na sebe v touze využít každý nápad. Scénické prvky, předměty a materiály, vše volá jistotou vnitřní motivace, i když je někdy nepostižitelná a jde spíše o instinktivní pochopení, že všechny věci před našimi zraky mají své místo. Proto je obtížné do inscenace proniknout a snažit se rozklíčovat její sdělení. Třeba se mýlím, ale v tomto případě skutečně vidím jedinou možnost čtení v tom o žádné čtení se nepokoušet a pouze nechat prvními okamžiky svou pozornost, dát se vést bezprostředními prožitky, přistoupit na to nejobyčejnější sdílení (rezonuje mi zde i název předchozí produkce, který zněl Time of Sharing, vystihuje totiž princip i té současné, a možná ještě víc). Zvuková krajina se rozpíná od prvních hlasových a zvukových smyček do velké šíře, hudebnice využívá hojnost zvuků reálných předmětů transformovaných do nové podoby, směs elektroakustiky a konkrétní hudby, kouzlí s rytmem i intenzitou zvuku a dynamikou. Její živá produkce je tu také něčím víc než elementem atmosféry, je spolutvůrkyní, jež ostatní do jisté míry řídí, nebo přinejmenším ovlivňuje. Sama také střídá doplňky kostýmů a svou spolu-existenci na jevišti netají a nemaskuje. Je zřejmé, že představení je výsledkem společné tvorby vše tří.

Deus ex machina se nedostavil, tak jako to bývá také v životě, kde záchrana nedorazí na pouhé zavolání. Tu sílu transformace a zrnko boží existence je třeba hledat ve svém vlastním nitru, projít procesem zkoumání zákoutí světlých i temných a pozvolným přerodem. Jistě by bylo možné v inscenaci hledat bohatší vrstvy symbolů a metafor, ale sama volá po připojení se k prožitku. Je to otřepaná fráze, ale k tomuto tvaru je potřeba přistoupit zcela otevřeně a bez očekávání, pak je šance, že se kolem člověka zadrhne jako smyčka a bude z něj pomalu vymačkávat dech, tak jako ze sebe performerky vydávají emoce.

Constellations III. – My Son looking to the Sun
Režie: smrt autora
Choreografie: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová
Hudba: Sára Vondrášková
Hrají: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová, Sára Vondrášková
Mentální koučink: Petr Boháč
Light design: Pavla Beranová, Jiří Šmirk
Kostýmy: Petra Vlachynská
Zvuková konzultace: Martin Tvrdý
Premiéra: 25. listopadu 2019, Studio ALTA