Čtenáři blogují: Když poctivé divadlo vyvolá otazníky aneb nová Káťa Kabanová

Calixto Bieito však předvedl, že není třeba zbytečně provokovat, že i moderní produkce může mít hlavu a patu, byť pochopitelně ne každému se novým náhledem (násilník Tichon, lesba Varvara) na prověřenou látku zavděčí.

Nová inscenace nabízí syrové psychologické drama, jehož působivost tkví jak v detailním propracování charakterů jednotlivých figur (u nás bohužel nic běžného), tak především v přítomnosti „vypravěčky“ Káti na scéně od začátku až do konce – příběh je vlastně vyprávěn v ich-formě, což divákovi významně pomáhá objevovat jeho další roviny a vrstvy.

Režisér má představení pevně v rukou, svou poctivou prací s herci/pěvci jej úspěšně osvobodil od směšných póz, prázdných gest i dalších otravných klišé. Vztahy mezi postavami jsou úctyhodně dotažené a přehledné, takže si divák může naplno užít emoce prýštící z tragického příběhu i geniální Janáčkovy hudby, aniž by k tomu potřeboval pohled na plynoucí Volhu či vyhořelý dům. Občas se dokonce zdá, jako by i ty prosté světlé stěny, mezi nimiž se celá opera odehrává (scéna Aída Leonor Guardia), na sebe strhávaly až příliš pozornosti – inscenaci by možná ještě více slušelo zcela vyklizené jeviště.

Tato opera by si však zasloužila především šťastnější ruku při výběru představitelů pánských rolí. Pánové Peter Berger (Boris) a Josef Moravec (Kudrjáš) jdou mnohdy za hranice svých současných hlasových možností, takže nezbývá moc prostoru pro snahu o kultivovaný zvuk. Tenor Jaroslava Březiny zase nemá pro roli Tichona dostatečný objem, kamenem úrazu je pak jeho artikulace. To platí i pro Jiřího Sulženka (Dikoj), jehož čím dál zastřenější hlas má navíc problém se akusticky prosadit.

Dámské role jsou obsazeny o poznání kvalitněji. Janáčkem ostřílenou Alžbětu Poláčkovou Káťa zastihla v bezvadné pěvecké kondici, přesvědčivosti v titulní roli jí jistě dopomáhá i její vzezření. Pozoruhodný výkon podává také islandská pěvkyně a čerstvá členka souboru Opery Národního divadla Arnheiður Eiríksdóttir – svým nosným mezzosopránem dokáže obsáhnout všechny polohy, jež role Varvary nabízí, přirozeným herectvím pak bezvadně zapadá do celkové koncepce (a také je jí rozumět každé – české – slovo!). Soprán Evy Urbanové (Kabanicha) už sice stačil ztratit značnou část svého objemu, nicméně výraz, herecká dotaženost a poctivost, s jakou pěvkyně k roli přistupuje, si zaslouží obdiv.

Na hudebním nastudování je patrný dirigentský rukopis hudebního ředitele Opery Národního divadla Jaroslava Kyzlinka – orchestr hraje pod jeho taktovkou čistě a spolehlivě, bez zásadnějších chyb či nepřesností, neškodilo by však více elegance a citlivosti vzhledem k akustice sálu.

Sbor Národního divadla (sbormistr Jan Bubák) zvládá svou nepříliš rozsáhlou úlohu s přehledem.

Nové nastudování Káti Kabanové patří určitě k tomu lepšímu, co nám naše první scéna za poslední dobu nabídla. Netradiční inscenace zpravidla vyvolávají spíše otazníky, než všeobecné nadšení (a nová „Káťa“ jistě nebude výjimkou). Nicméně vždy je lepší, když ty otazníky vyvolá poctivé divadlo, než nějaký rádoby šokující nesmysl. Minimálně z tohoto pohledu se Káťa Kabanová povedla, ostatní posuďte sami.

Káťa Kabanová – premiéra
28. leden 2022, 19:00 hodin
Národní divadlo

Inscenační tým:
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Režie: Calixto Bieito
Dramaturgie: Beno Blachut
Scéna: Aída Leonor Guardia
Kostýmy: Eva Butzkies
Sbormistr: Jan Bubák

Osoby a obsazení:
Savjol Prokofjevič Dikoj: Jiří Sulženko
Boris Grigorjevič: Peter Berger
Marfa Ignatěvna Kabanová: Eva Urbanová
Tichon Ivanyč Kabanov: Jaroslav Březina
Káťa: Alžběta Poláčková
Varvara: Arnheiður Eiríksdóttir
Váňa Kudrjáš: Josef Moravec
Kuligin: Miloš Horák
Glaša: Kateřina Jalovcová
Fekluša: Jana Horáková Levicová
Pozdní chodec: Vyacheslav Korsak
Žena: Anna Moriová
Sbor Národního divadla
Orchestr Národního divadla